Zemanovsko-babišovská koalice zaměřená proti dosavadnímu systému parlamentní demokracie utrpěla překvapivou porážku. Málokdo to čekal necelé tři měsíce poté, co suverénně vyhrála volby do sněmovny. V říjnu získaly antisystémové strany ANO, SPD a KSČM společně 48 procent hlasů, což stačilo k suverénní většině poslanců. Minulý víkend měl jejich prezidentský kandidát Zeman o deset procent méně. Kam se tyto hlasy ztratily? Tak zní klíčová otázka před druhým kolem prezidentské volby, doprovázená ještě podotázkou, proč se na stranu současného prezidenta nepřidali někteří voliči sociální demokracie, jejíž levicové křídlo netají zemanovské sympatie. Odpověď rozhodne druhé kolo prezidentské volby.

Současný prezident Miloš Zeman vyhrál první hlasování o prezidentovi na rok 2018–2023 se ziskem 38,6 procenta, jeho soupeři, bývalému předsedovi Akademie věd Jiřímu Drahošovi, stačilo na druhé místo 26,6 procenta. Čtyři další kandidáti v pořadí přesvědčili dohromady 32,5 procenta voličů a všichni příznivcům doporučili, ať ve druhém kole podpoří Drahoše. Může se opakovat historie posledních prezidentských voleb na Slovensku a v Rakousku, kde vyhrát první kolo k prezidentskému mandátu nestačilo.

Tato vyhlídka se nemusí vyplnit, pokud Zemanovi sympatizanti první kolo vypustili, protože stejně předpokládali suverénní vítězství, jak je přesvědčovaly výzkumy veřejného mínění. Méně příjemný výklad z pohledu současného prezidenta zní, že Češi vyvažují. Volby do sněmovny nechali vyhrát hnutí Andreje Babiše a spolu s ním další populisty vymezující se proti klasickým parlamentním stranám. Zeman se v rámci kampaně jednoznačně postavil na stranu vítězů a Češi ho za to s ohledem na zachování rovnováhy vytrestali. V radikálnější podobě tato odpověď říká, že souručenství Zeman–Babiš odhalilo během nástupu nové vlády svůj antiparlamentní náboj, tím však překročilo vlastní zenit a teď už jeho popularita může jen klesat.

Nejde vyloučit ani to, že Babišovy voliče nepřesvědčilo, jak vlažně a jakoby z povinnosti premiér Zemana před volbami podpořil. Deset procent voličů chybějících najednou v zemanovsko-babišovském táboře mohou být příznivci hnutí ANO ze sněmovních voleb, kterým se zdálo vhodnější volit jinak, prostě podle vlastního uvážení. Odtud vyplývá závěr, že Zeman sehrál roli užitečného idiota při instalaci Babiše za premiéra, nic za to však nedostal. Přesto má slovenský miliardář čas, aby před druhým kolem podpořil Zemana razantněji.

Iluze o obklíčení Prahy

O tom, že se voliči Miloše Zemana a „babišovské trojdohody“ ANO–SPD–KSČM překrývají, svědčí výsledky průzkumu agentury Median. Podle nich jsou ti i oni méně vzdělaní a starší než zbytek populace. Protože důkladnější šetření nechtějí státní instituce ani média zaplatit, nabízejí přesnější pohled jen detailní výsledky voleb. Podle očekávání vychází, že výrazně nad 50 procent získalo ANO se svými dvěma spojenci tam, kde Zeman významněji překročil hranici 40 procent. Samozřejmě jde o kraje na severu republiky s největšími sociálními problémy, tedy Karlovarsko, Ústecko, Olomoucko a Moravskoslezsko. Proti prezidentským volbám před pěti lety se tím mapa Zemanovy podpory změnila, protože tehdy vyhrál první kolo zásluhou pěti moravských krajů a ve všech českých bral méně.

Během pěti let se propast, kterou Zeman vyhloubil napříč společností, prohloubila podle jediného kritéria, kdo je bohatý a kdo chudý. Polarizaci využil v cílené kampani před říjnovými volbami Babiš i jeho dva spojenci. Lze považovat za historickou nespravedlnost, že Zemanovi opakování stejného manévru už tolik nevyšlo. Ještě to však může napravit.

Zemanův úspěch stojí na účelovém výkladu, které regiony ho podporují. Na své straně má venkov, kde lidé tvrdě pracují, a přesto se mají špatně. Nepřítelem je pouze Praha, tedy „pražská kavárna“ navštěvovaná lidmi, kteří nikdy nepracovali, a přesto se mají dobře. S rétorikou „Praha nebude rozhodovat o tom, kdo má být prezidentem“ vyhrál Zeman před pěti lety a stejnou rétoriku může použít i tentokrát. S titulkem „Drahoš má Prahu, Zeman venkov“ dnes vycházejí v řadě médií mapy, podle kterých daly v prvním kole přednost Zemanovi všechny kraje kromě Prahy a všechny okresy mimo Prahu-město, Prahu-západ a Prahu-východ. Tam má největší popularitu Drahoš, který se tak stal kandidátem hlavního města a zaslouží si prohrát stejně jako jiný kandidát Pražáků a boháčů, Schwarzenberg, před pěti lety.

Takový pohled nevystihuje situaci, protože kromě dvou nejúspěšnějších ignoruje ostatní kandidáty, kteří se přihlásili k Drahošovi. Přesto jej lze použít, protože ukazuje, kudy přesně napříč republikou prochází dělicí čára mezi Zemanovými příznivci o odpůrci, případně příznivci a odpůrci Babišovými. Nejde však o Prahu obklíčenou tzv. venkovem.

Hlubší pravda kolektivizovaných vesnic a paneláků

Zeman má pravdu, když upozorňuje, že z velkých měst prohrál s Drahošem jen v Praze, kde mu dalo hlasy pouze 22 procent voličů. V dalších metropolích, dokonce Brně a Liberci, získal 32 procent, a to už na jeho hlavního konkurenta stačilo. Horší to nebylo ani v žádném okresním městě. Přesto není Praha v podpoře Drahoše zdaleka samotná. Zeman prohrál v řadě menších měst, která byla ještě za první republiky sídlem „malých okresů“ a veřejnou správu pro okolní obce znovu převzala po pádu komunismu. Pod třicet procent Zeman propadl v některých místech východních Čech, jako jsou Litomyšl, Letohrad, Turnov nebo Lomnice nad Popelkou, proti Drahošovi neuspěl ani ve středočeských Poděbradech, Českém Brodě nebo Sedlčanech, které se dají stěží označit za satelity hlavního města. V okolí těchto malých metropolí se přitom najdou desítky malých obcí, kde to dopadlo pro současného prezidenta třeba ještě méně příznivě.

Ani v jiných regionech není Zemanovo vítězství příliš suverénní. Vyhrává na venkově, kde kolektivizace a socialistická velkovýroba zlikvidovaly tradiční společenské struktury a vytvořily celé velké oblasti, kde převládají lidé bez kořenů. Opravdu nemá konkurenci v Polabí, na Hané, Žatecku, v okolí Plzně, na jihovýchodě Vysočiny a přirozeně ani v bývalých Sudetech, kde se sociální poměry od války proměnily hned několikrát. Zřetelně jiné výsledky nabízí opravdu tradiční venkov, kde se do určité míry zachovalo původní osídlení a obvyklý model sousedského soužití. Drahoš dostal víc hlasů než Zeman v mnoha obcích na pomezí středních a jižních Čech mezi Sedlčany a Milevskem, na jihočeském Doudlebsku, v nejodlehlejších částech Vysočiny mezi Kunštátem, Novým Městem na Moravě a Chotěboří, podle očekávání ve svém rodném Jablunkově a tradičních evangelických obcích v okolí, uspěl i v klasických vinařských obcích jižně od Brna typu Velkých Bílovic a Dolních Bojanovic nebo na horním Valašsku. V katolických vsích jižní Moravy, kde dodnes podporují lidovce, ovšem nad Zemanem nevyhrál Drahoš, ale třetí na pásce Pavel Fischer. Výše uvedený odstavec platí, i když se místo Zemana uvede termín „Babišova trojdohoda“ a namísto Drahoš „demokratické strany“.

Nakonec není pravda ani to, že současný prezident (nebo Babiš) má podporu ve velkých městech mimo Prahu. Ve všech platí jednoduché pravidlo, že Zeman prohrál s Drahošem v jejich centrech. Za příklad může posloužit Brno-střed, kde se musel spokojit s 26 procenty. Stejně dopadl v blahobytnějších okrajových částech Jehnice, Ivanovice nebo Žebětín, ještě hůř v satelitech dál za okrajem města, třeba ve Velaticích a Jiříkovicích se čtyřiadvaceti procenty. Převahu ve velkých městech zajistily současnému prezidentovi pouze výsledky na panelových sídlištích, v Brně typicky ve Starém Lískovci, který vyrostl v sedmdesátých letech a kde Zeman překročil hranici 40 procent. Stejný obraz nabízejí další krajské metropole, vedle Liberce zvláště České Budějovice, Plzeň, Olomouc a Hradec Králové. Naopak na velkých sídlištích Prahy včetně Řep a Jižního Města se prezident přiblížil třiceti procentům, v některých menších panelových lokalitách, například v Kamýku, tuto hranici překročil. Stejně se mohou hodnotit města, která byla sídly komunistických okresů. S podporou režimu v nich vyrostla mohutná sídliště, která dříve byla průkopnickým prostředím socialistického životního stylu, jak je oslavil Dietlův seriál Muž na radnici. Od té doby slouží jako pevnost nostalgiků po minulém režimu, kteří volí tradiční levici.

Ve městech se uplatňuje stejné pravidlo jako na venkově. Kde se nejvíc podepsala ruka socialistických plánovačů, tam se těžko žije dodnes. Nemusí to nutně být selháním tehdejších urbanistů, ale tím, že jako celek nevyšel projekt, podle kterého vyráběli své výkresy. Tehdy následovali model společnosti, který nikdy nezačal pořádně fungovat a po listopadu 1989 se začal pomalu reformovat.

Lze prožít život na vesnici obklopené jenom širými lány v péči nedalekého agrokombinátu, případně na sídlišti sedmdesátých letech, kde si navzájem stíní osmi- a dvanáctipatrové paneláky, ovšem těžko se hledá důvod, proč člověk žije právě na tom místě, kde žije, i když se okolí třeba v posledních desetiletích zkultivovalo. Často jde o lidi s kariérou, která byla přerušena ekonomickou a politickou transformací. Jejich život zůstal na vedlejší koleji a dodnes se musí spokojit se standardem sedmdesátých let. Obvykle se takový život dá snášet, přesto nemá perspektivu a vyvolává nespokojenost. Stížnost vyvolaná pozdním dopadem společenských experimentů z komunistického režimu paradoxně míří na polistopadové správce společnosti, kteří s tím nemají nic společného. Přesto existuje hlubší pravda obyvatel paneláků a kolektivizovaných vesnic, kteří kromě pomsty těm úspěšným chtějí dotáhnout model normalizační společnosti ke světlým zítřkům, jejichž dosažení zabránil listopad 1989.    

Dva proti parlamentní demokracii

Detailní výsledky zpochybňují teorii, podle níž Zemana věrně následovali voliči Tomia Okamury a komunistů ze sněmovních voleb, zatímco část příznivců hnutí ANO zklamala. Stačí se podívat na obce, které jsou sídly podniků Agrofertu a kde bývají Zemanovy výsledky nápadně nad průměrem okolního regionu. Podpora současného prezidenta kopíruje výsledky trojdohody ANO-SPD-KSČM, jenom je o pětinu slabší. Babišovi se podařil husarský kousek, když dokázal využít slabosti konkurentů a vyhrál volby především tím, že se postavil do čela nespokojené generace dospívající v časech normalizace. Zeman dokázal stejné protestní hlasy shromáždit v roce 2013, kdy mu hrálo do karet období dlouhé recese. Nutně ovšem nemusí vyhrát napodruhé, když recese dávno odezněla a když jeho kartu vynesl před třemi měsíci někdo jiný.

Když dva silní politici, kteří sdílejí nebo jen pragmaticky využívají nostalgii po minulém režimu, koordinovaně nastoupí do funkcí premiéra a prezidenta, vzniká nebezpečí, že zamrzne vývoj, jímž společnost prošla v uplynulých třech desetiletích. Země zažila řadu neúspěchů, obecně však platí, že se po časech komunistického úpadku postupně zotavuje a dnes se může zařadit k vítězům globalizace. Dosud existuje viditelná přehrada mezi jejich životní úrovní a životním standardem většiny Němců nebo Rakušanů. Přesto se postupně zmenšuje, jak dokládá například srovnání, podle nějž brali Češi počátkem devadesátých let minulého století oproti Němcům v bankovním přepočtu desetinový plat. Dnes je to víc než třetina a po uvolnění kurzu koruny se příjmy dál sbližují. Daří se i přesto, že se dosud nepodařilo překonat dědictví strnulé byrokracie vytvořené režimem, jíž víc než o službu občanům jde o jejich kontrolu a manipulaci.

Vzestup je možné zastavit obnovením silných státních regulací předlistopadového střihu, které například omezují svobodu podnikání a zvyšují dotace silným průmyslovým a zemědělským podnikům. První kroky už podnikla minulá vláda, která omezila přístup k podnikání zavedením EET a znásobila podporu Agrofertu tehdejšího vicepremiéra Babiše, nezapomněla však ani na další. Ještě silnějším nástrojem může být omezení parlamentní demokracie. K jejím přednostem patří podle definice rakouského právníka a pražského rodáka Hanse Kelsena, že „izolované individuum nemůže získat skutečný vliv na vytváření státní vůle“. O prosazení svých vlastních osob na úkor parlamentu, a tím o ovládnutí státu otevřeně usilují Zeman i Babiš. Jejich hvězdnou hodinou se mohou stát nejbližší týdny, pokud Babiš upevní svou pozici navzdory sněmovně, která se zdráhá odhlasovat důvěru premiérovi vystavenému trestnímu stíhání, a pokud Zeman svou dosavadní podporu Babiše legitimizuje obhajobou prezidentské funkce.

Pokud spojenci, kteří stavějí na podpoře předlistopadových nostalgiků, zvládnou krizi podle svých představ, konzervují současné poměry se všemi relikty z dob normalizace a stát přijde o jakoukoli perspektivu. Stejně jako ji pro zátěž minulosti zhmotněnou v nedohledných „družstevních“ lánech a hradbách sídlišť nemají ani jejich voliči.