Den, kdy bývalý britský premiér Boris Johnson oficiálně potvrdil to, co beztak všichni dávno tak nějak věděli – že německá vláda si po ruské invazi na Ukrajinu přála, aby se Ukrajina co nejrychleji složila –, poskytuje příležitost, jak se k tomu postavit.

Zaslouží si to morální odsouzení? V tom jsme dobří. Favorit prezidentských voleb Petr Pavel tento týden vystavil svým předchůdcům takovýto účet: „Období vlády Václava Klause a Miloše Zemana vnímám jako hodnotový úpadek České republiky. Nastolili politický styl bezbřehého pragmatismu, kde šly hodnoty zcela stranou a klíčové bylo budování úspěchu téměř za jakoukoli cenu.“

Když člověk podlehne vábení moralizování a začne notovat staré oblíbené melodie, jež dobře zná on sám i publikum, má to tu nevýhodu, že se začne vzdalovat realitě. Zde třeba není jasné, jaké „úspěchy“ Pavel odsuzuje – my si na žádné velké nevzpomínáme, ať už za jakoukoli cenu.

Ale moralizuje dobře a my bychom s odvoláním na Johnsona mohli podobně Němcům říct, že celá jejich dlouholetá ruská politika byla ukázkou hodnotového úpadku. To je jistě možné v osobních kontaktech s individuálními Němci, tam je určitě vhodné a užitečné jim jejich vinu připomínat a vést je k zamyšlení a nápravě.

Ale kázání o hodnotách je stará česká slabost, důležitější je posouzení věcné. Německá politika vůči Rusku, se svými kořeny ve studenoválečné Ostpolitik, byla chybná nejen morálně, ale především strategicky, politicky, antropologicky. Je potřeba mít její audit a z něj vycházet jak v naší evropské politice, tak i v naší domácí politice v té míře, v jaké naše politika byla ve vleku německé.

A tohle účtování nás teprve čeká. Ministr Mikuláš Bek vystoupil 25. října na konferenci Bold Future: Udržitelností k efektivnímu byznysu, pořádané organizací Frank Bold advokáti. Uvedl tam na téma změn v energetice mimo jiné:

„Dá se to shrnout do této teze: Mohlo to jít zvolna a po dobrém. Půjde to po zlém a rychle. Půjde to s válkou za humny a půjde to v prostředí mnohem dramatičtějších poměrů na energetickém trhu, než bychom si mysleli před třemi lety. Máme za sebou naprosto ztracenou dekádu. Dekádu, kdy jsme pod záminkou starostí o český průmysl nepokročili v budování infrastruktury pro elektromobilitu. Dekádu, kdy pod záminkou toho, že přírodní podmínky v České republice nedovolí pokrývat 100 procent energetických potřeb z obnovitelných zdrojů, jsme pro jistotu nebudovali žádné. Ztráceli jsme čas s ideologickými spory, které z pohledu zbytku Evropy vypadaly bizarně.“

My si tu dekádu pamatujeme docela jinak. Jako dekádu drahého uklízení po velké solární loupeži a zaplevelení zemědělské půdy žlutým morem díky naskočení na kult biopaliv. A byly to akce prosazené právě pod heslem, že chceme být lídry, že budeme moderní! Jejich prosazovatelé mluvili tehdy tak jako Bek dnes. Ne on osobně, ale lidé blízko němu, konkrétně Martin Bursík. Ten je jejich ztělesněním.

Že český průmysl nepokročil v budování infrastruktury pro elektromobilitu? Náš průmysl je, jak známo, pod výrazným vlivem automobilky Volkswagen. A ta se k totálnímu přechodu na elektromobilitu odhodlala až v roce 2019, do té doby váhala a zkusmo nabízela nijak úspěšný elektrický Golf. Proč bychom tehdy u nás budovali infrastrukturu pro pár marnivých milionářů?

Víte, jaké ideologické spory z pohledu zbytku Evropy vypadaly bizarně? Německé vypnutí jaderných elektráren v roce 2011. To byl čistě ideologický krok, akt celonárodní hysterické iracionální neurózy, jemuž se v Česku nevyrovná nic.

A není pravda, že bychom ve všem všudy zaspali. Především jsme byli činnými účastníky německé koncepce zásobování Evropy ruským zemním plynem, „přemosťovacím palivem“ na cestě k bezuhlíkové budoucnosti. Díky plynovodu Gazela a dalším miliardovým investicím koncem uplynulé dekády jsme ideálně napojeni na plynovody Nord Stream 1 i Nord Stream 2. Nezaspali jsme!

Tato dvojice „plynovodů Molotov–Ribbentrop“ byla prosazena navzdory značné opozici z řady zemí, v níž jsme hlas ministra Beka nezaznamenali. Byla prosazena s pomocí argumentů expertů financovaných přímo či nepřímo německými firmami, kteří tvrdili, že účelem Nord Stream 2 není učinit Evropu, a specificky východní Evropu, závislou na dodávkách z Ruska. Že i kdyby došlo k přerušení dodávek, Evropa je dostatečně propojená plynovody na to, aby to nezpůsobilo žádné problémy. Že delší výpadek lze snadno pokrýt LNG. Samé lži, jež jsou dnes v reálném čase empiricky vyvraceny – s válkou za humny a v prostředí mnohem dramatičtějších poměrů na energetickém trhu, abychom sarkasticky ocitovali Beka.

A místo aby nějaký vyšetřovací výbor Bundestagu tyto lidi předvolával a griloval, jak se to dělo třeba v USA po 11. září nebo po velké finanční krizi, místo toho prosazují tezi, že dnes, při střetu s Ruskem, je třeba o to víc zelenou tranzici urychlit. Není jasné jak, když je Německo už dnes netto vývozcem elektřiny, a přitom je ve špičkách, v bezvětří a zatažené obloze závislé na dovozu, mimo jiné právě od nás. Problém skladování elektřiny není vyřešen – na Zemi není dost surovin na výrobu baterií, které by na to byly potřeba.

Celé své vyznání podřízení se evropské vůli ministr Bek přednesl na konferenci, jež byla zjevně výkladní skříní pro služby firmy Frank Bold v nadcházejícím regulačním eldorádu jménem ESG. Jsou to v zásadě ideologicky definované odpustky, které si firmy budou moci kupovat za asistence specialistů-kněží, jako je pořadatel. Záznam z konference včetně vystoupení ministra Frank Bold prodává za 590 korun, což pěkně ilustruje, o co tady jde (ministrův sekretariát nám text projevu poskytl zdarma, za což mu děkujeme).