Několik let Evropská komise popotahovala maďarskou a polskou vládu a tím nepřímo i maďarské a polské občany za výsledky voleb. V Echu jsme dvojí metr přikládaný na obě země opakovaně popisovali, třeba na příkladu polské justice; v různých jiho- a západoevropských státech EU mají politici na výběr soudců tradičně srovnatelný vliv, jaký se Varšavě vyčítá. Co tam chybí ke znepokojení, je nefalšovaně konzervativní vláda.

S politickou šikanou, ve které se vyžíváte a kterou vám okolí toleruje, je to patrně jako s jídlem. Minulý týden si předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová troufla na Itálii. Italové se chystali k volbám a von der Leyenová tři dny předtím během jedné univerzitní debaty otázku k možnému vítězství italské pravice zodpověděla takto: „Pokud se věci budou vyvíjet špatným směrem – a mluvila jsem už o Maďarsku a o Polsku –, máme svoje nástroje.“

Pod slovem nástroje si můžeme představit jak zdlouhavá disciplinární řízení, tak i odebírání unijních dotací. Předminulý týden sáhla Komise po tomto trestu vůbec poprvé a zadržela prvních 7,5 miliardy eur pro Maďarsko. Předcházela tomu zpráva Evropského parlamentu o stavu demokracie, soudnictví, lidských práv, práv LGBTQ+ atd. v této vzpurné zemi. Europoslanci Maďarsko dokonce překvalifikovali z demokracie na „volební autokracii“ a Komisi vyzvali k odvetné akci.

Pohrůžka Itálii padla „jen“ z úst předsedkyně Komise, svým způsobem je to ale posun šikany o patro výš. Itálie patří k zakladatelské šestici států, které se koncem 50. let sdružily do Evropských společenství, ostatně příslušné akty se jmenují Římské smlouvy. Itálie je ovšem bohužel ve stavu, jaký může politické mandaríny odjinud svádět k povýšenectví. Italské elity jsou vychovány v politickém komplexu méněcennosti. Veřejný dluh Itálie, který za krize eurozóny osciloval kolem 120 procent HDP, po jedenácti letech léčby Evropou překročil nedávno 150 procent HDP. Italské banky jsou sice v lepším stavu než na začátku krize eurozóny, což je dobře, přesto se zvyšování sazeb centrální bankou ve Frankfurtu z dnešních 1,25 procenta někam nad dvě procenta z politických důvodů považuje za nemožné. Vládu v Římě by přivedlo k platební neschopnosti. Ohled na Itálii (a ovšem i Řecko, Kypr, snad i Francii…) brání Evropské centrální bance zvedat adekvátně úroky, pořádně bojovat s inflací, která v eurozóně přesáhla devět procent.

To je jeden z projevů provázanosti v eurozóně. Druhým jsou vyrovnávací systémy mezi národními bankami eurozóny přes ECB ve vyrovnávacím systému Target 2. V srpnu závazky Itálie činily 650 miliard eur, zatímco pohledávky německé Bundesbanky vystoupaly na 1,25 bilionu eur. Na Itálii nepochybně můžeme použít známý bonmot z bankovnictví: Když bance dlužíš milion, máš problém ty, když bance dlužíš miliardu, má problém banka. Proto není nijak nevyhnutelné, aby se nějaký fatální střet mezi Bruselem a Římem odehrál nad hospodářskou politikou nebo rozpočtem.

Proč tedy von der Leyenová tak ujela? Musíme mít na paměti, že lidé jako ona nejsou experti v nějakém oboru, natož ekonomové, ale především příslušníci určité politické kasty, která i tváří v tvář energetické krizi, válce na Ukrajině, inflaci nebo deindustrializaci Evropy prostě nemůže jinak než myslet v zajetých schématech. Kdo v politice nesdílí jejich zelené, kulturní a centralizační preference, je autokrat, zatímco von der Leyenová a jí podobní jsou demokraté (ačkoli ani nekandidovala do europarlamentu, šéfku Komise z ní učinili na Evropské radě). Toto dělení použila nedávno při jiném veřejném vystoupení. A stejně jako ona se děsí hlavní tváře italské pravice, jíž je Giorgia Meloniová, maďarský premiér se jí naopak nemohl dočkat.

Interview, které s ním v létě přinesl německý měsíčník Tichy’s Einblick, obsahuje poselství i pro české oči. U Meloniové totiž hledá kompenzaci za nás. Viktor Orbán: „Češi a Slováci se svými poslušnými levicovými vládami právě dezertují na Postzápad a Evropské komisi pomáhají v izolaci Maďarska.“ Itálie je pro něj aspoň naděje na změnu hry, která se v Evropské unii několik posledních let hraje.