Česko-argentinský výtvarník Federico Díaz

Vítr z Patagonie v superdigitálním světě

Česko-argentinský výtvarník Federico Díaz
Vítr z Patagonie v superdigitálním světě

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve vysočanském ateliéru Federica Díaze se jako v alchymistické dílně 21. století vytváří dílo bez dotyku lidských rukou. Dva pokročilí roboti modelují tvar reliéfu, jímž pokryjí silo průduchu tunelu Blanka. Díazovy umělecké přístupy jsou všechno možné jen ne konvenční. Jako on sám, umělec ošlehaný větrem z argentinské pampy a myšlenkově vybavený filozofy z pražské Kampy.

Co jsou to supermédia? Ptám se proto, že jste od roku 2007 do roku 2014 vedl na VŠUP Ateliér supermédií… Supermédia, to už je něco jiného než „nová média“?

Ano, vše se rychle mění a také média už nejsou taková, jaká jsme je znali ještě třeba před deseti lety. Takzvaná nová média ještě byla založená na elektronice, typický je internet, ta další se už budou stěhovat do biologických materiálů, do DNA, třeba přímo do lidského těla. Je to trochu sci-fi, ale vývoj tím směrem jde. Hranice mezi tím, co je umělé a co je přirozené, se stále více smazává. Digitalizace našeho světa postupuje a umělý prostor už dávno přesáhl ten reálný – a je to dobře, protože jinak bychom ho celý zaplavili a zdevastovali.

Ano, ale přece jen stále vznikají materiální díla. Odnedávna stojí jedno z nich, váš objekt Subtile, na kraji města West Sacramento v Kalifornii.

Ano, umění se jen tak z reality nevyváže… Tahle socha je na místě, kde byly dřív sklady a polopoušť. Pak se město rozhodlo, že se rozšíří a to místo se stane jakýmsi přírodním parkem. A v Americe se vždy, když se rozšiřuje město, taky myslí na umění. Američané mají velmi těsný vztah k umění, je to předmět běžné konverzace, baví se o něm jako my o politice… Tedy připouštím, že asi ne všichni Američané, tak od středních vrstev výš. Koncept sochy vychází z algoritmu, který simuluje růst rostlin a popsal ho teoretický biolog Aristid Lindenmayer. Je vytvořena ze zrcadlivé nerez oceli a stále se chvěje, takže jakoby splývá s prostředím a zároveň v něm vytváří cosi jako trhlinu. Jde o něco přirozeného a zároveň velmi neočekávaného.

Nepřipomíná trochu ta socha točící se „Kafkovu hlavu“ od Davida Černého v Praze za Quadriem?

Snad jen tím, že se taky pohybuje a leskne se. V ní jsou ale motory, u mě se to pohybuje větrem. Ne, já myslím, že jsme velmi odlišní. Já bych třeba nikdy neudělal realistickou hlavu. A je to na mě moc „zábavné“. Ale tím to nekritizuju. Dělá to dobrou atmosféru ve městě. Je to správné, že taková díla vznikají.

Jednou ze základních tvůrčích premis Federica Díaze je umění, které vzniká bez doteku lidské ruky. - Foto: Jan Zatorsky

Vy se také chystáte na pražské dílo v prostoru. Měl byste na Letné vytvořit „cosi“ velkolepého kolem jednoho z průduchů tunelu Blanka. Snažím se představit si to a připomíná mi to strop krápníkové jeskyně.

To je možná dobrý popis…  Ti, kteří to místo navštíví, si tam budou moci taky zacvičit nebo relaxovat… Mým záměrem ale bylo vytvořit prostředí, které by posílilo vztah k základním lidským pohybům. Podoba reliéfu vychází z heraldiky, jsou to linie, které byly v jistém období spojené se znaky moci či síly a používaly se na fasádách. Pří stavbě katedrály Sagrada Família v Barceloně je využil například Antonio Gaudí. Výdech z tunelu bude představovat něco stabilního, k čemu se můžeme obracet a rekonstruovat svou mysl v příběhu každého běžného dne.

Poslyšte, Federico, jste umělec moderní, postmoderní, postpostmoderní, nebo už zase jen moderní?

Já bych byl raději moderní… Mě vždycky zajímalo spíš narušovat obvyklost a zažitost, tvořit strukturu, která jde proti historii a tradici. Připadá mi důležité vnímat objektivní realitu, snažit se vidět svět v síti souvislostí, být mimo lokální tradici.

To je ve vašem případě zjevné. Máte španělské jméno, vlastí vašeho otce je Argentina. Kdy jste ji poznal?

Mohl jsem ji poznat až v roce 1984, kdy padl vojenský režim a můj otec se tam poprvé mohl vrátit. To už mi bylo čtrnáct, ale geneticky jsem ji měl v sobě od narození. Vyrůstal jsem v Čechách, v Praze, ale jsem bilingvní, doposud, když jsme třeba v nějakých vypjatých situacích, mi naskakují španělská slova. Dalo by se říct, že Argentina je mou druhou vlastí a byla jí hned od narození.

Jak se sem váš otec dostal?

Otec byl revolucionář, spíš anarchista než komunista, proto když musel odejít z Argentiny, odkud si přivezl průstřel zad, tak po nějakém bloudění po Evropě přistál v Československu, kde právě probíhal rok 1968. A otce vždycky zajímaly změny, zajímalo ho, když se ve společnosti něco měnilo. O tom točil dokumentární filmy. Potkal tady mámu, nalezl přátele. A začal tady studovat FAMU, to bylo to období, kdy tady studovalo mnoho cizinců, otec se znal třeba s Emirem Kusturicou. Když mě maminka čekala, tak žili s tátou v New Yorku, uvažovali, jestli tam zůstanou, pak se vrátili kvůli mámě do Čech. Já myslím, že ve mně něco z toho prenatálního pobytu v New Yorku zůstalo. Vždycky když tam jsem, jako bych se vracel někam, kde to znám z minulého života… Miluju ty newyorské vůně. Ale narodil jsem se v Praze.

Jak se vám tady žilo?

Otec byl činorodý a velmi společenský člověk. Vzpomínám si, že u nás bylo často živo, chodili k nám nejrůznější lidé, mnoho Latinoameričanů, kteří tady tehdy žili, scházeli se u otce a snili o tom, co budou dělat, až se vrátí domů. Náš byt byl plný dýmu z doutníkového tabáku, dosud to mám v sobě. Můj otec mohl na argentinský pas cestovat po celém světě, s jedinou výjimkou, Argentiny. Takže byl často na cestách, hlavně po Latinské Americe.

Kde připravoval revoluci…

No, spíš ji dokumentoval. Ono není jednoduché vysvětlit to tady v Evropě, ale tam opravdu probíhal zápas, který byl spravedlivý, proti různým diktaturám, které používaly brutální prostředky. A otec byl součástí odbojové skupiny, která měla přes Švédy, kteří je podporovali, napojení na různé lidi v Jižní Americe.

Che Guevara byl taky Argentinec. Měli jste doma plakát?

Samozřejmě že jej otec uctíval. A i ten plakát jsme doma měli. Vlastně hodně plakátů. Otec dokonce zdobil malými fotografiemi latinoamerických revolucionářů český vánoční stromek.  

To musel být originální stromek.

Ano, ale přitom otec rozhodně nebyl žádný stoupenec zdejšího režimu. V tom, že to je taky diktatura, měl jasno. Přátelili se proto s českými disidenty, s lidmi z okruhu Václava Havla, pomáhal dostávat texty přes hranice. Koncem 80. let jsme chodili na protirežimní demonstrace. Jednou nás taky s kamarády policajti sebrali a vyvezli za město. Táta to sledoval s velkými sympatiemi, protože vždycky byl jednoznačně na straně vzpoury.

Pád komunismu tedy přivítal?

No jednoznačně! Doposud vidím jako dnes, když jsem mu v neděli 19. listopadu 1989 řekl, že mám v úmyslu s kamarádem obsadit školu: já tehdy studoval na střední umělecké škole, na hollarce. A otec mě vyslechl a otevřel šuplík a vytáhl z něj červenočerný anarchistický šátek a uvázal mi ho kolem krku. A pak řekl: Je to snadný, musíte se do školy dostat dřív, než tam přijde ředitel, vyvěsit transparent s nápisem Okupace a vchod zavřít na závoru. Když bude přicházet ředitel, říct mu slušně, že škola je okupovaná, a nepustit ho dovnitř. A tak jsme asi na tři měsíce obsadili školu. Myslím, že devadesát procent plakátů, kterými byla v listopadu a prosinci polepená Praha, se namalovalo nebo tisklo u nás na hollarce. A přitom to byla střední škola.

Uvědomoval jste si tehdy, že žijete dosti odlišný život než absolutní většina vrstevníků?

Samozřejmě, a velmi silně. Opravdu jsme žili úplně jinak. Díky tomu, že jsme měli s otcem argentinský pas, tak jsme mohli kamkoli cestovat. Otec měl třeba byt v Miláně, kde zakládal divadelní studio, tak jsme žili několik měsíců tam. Tak jsem poznal kus světa, což bylo pro moje spolužáky úplně nedostupné. Já se vždycky v září nebo říjnu vracel po měsících ze světa a silně jsme cítil, že jsem zkrátka jiný, oblečením počínaje a způsobem, jak jsme třeba bydleli, konče: my jsme bydleli do mého dvanáctého roku v hotelu pro cizince v Karlíně, teď se ten hotel jmenuje Expo. A to mé cizinectví vzbuzovalo jistý obdiv, ale samozřejmě i zášť. Ředitelka školy mě nesnášela, a když jsem řekl, že chci na hollarku, tak řekla: Ne, Díazi, půjdeš pracovat do továrny. Tak jsem dva roky po základní škole opravoval dieselové lokomotivy v ČKD. Ale zpětně toho nelituji.

Na konci sedmdesátých a pak po celá osmdesátá léta byl na vrcholu slávy argentinský fotbal. Argentinci měli, dalo by se říct, nejvíc sexy tým: vlasáči, chlapi s drsnými výrazy v těsných černých trenýrkách. Identifikoval jste se nimi?

No jistě, to byla absolutní bomba a nic mi mezi spolužáky tak nepomáhalo jako argentinský fotbal! Mario Kempés, Osvaldo Ardiles, Alberto Tarantini, to byli moji hrdinové, ve kterých jsem se zhlédl. Šampionát v roce 1978 byla asi první historická událost, kterou jsem naprosto uchváceně prožíval. Myslím, že argentinský fotbal byla jedna z věcí, které mi tady pomáhaly přežít.

Díaz svá díla vystavuje v předních uměleckých institucích Evropy, Ameriky i Asie. - Foto: Jan Zatorsky

Jaké bylo setkání s argentinskými příbuznými?

Pamatuju si na babičku, která mě viděla na letišti poprvé a celý den mě držela za ruku. Otec měl, jak je to v Argentině zvykem, početnou rodinu, všechny ty bratrance a sestřenice nešlo ani spočítat. Pak se nekonečně slavilo. Peklo se maso, na což se obětovala celá jedna železná postel, na kterou se nakladly kusy masa. Argentinské steaky jsou něco úžasného, mají v sobě všechny vůně země, takže se vůbec nemusí kořenit. Buenos Aires jsem si oblíbil hned napoprvé: má v sobě něco z Paříže, Madridu, ale i New Yorku, bylo to nejevropštější město Latinské Ameriky, žilo tam hodně Italů, Francouzů, Židů, Němců, říká se, že po válce do Argentiny odešlo patnáct tisíc důstojníků wehrmachtu… Zajímavá komunita. 

Jaký asi měla tato v Čechách jistě výjimečná kosmopolitní zkušenost vliv na to, že jste chtěl být umělcem?

Vlastně pořád jsem se pohyboval mezi umělci, ať tady, nebo v zahraničí, vzpomínám si, jak jsme třeba v Madridu procházeli s otcem v noci po ateliérech, pořád v oblacích dýmu, vůbec jsem nevěděl, o čem vlastně mluví, ale stopy to jistě ve mně zanechalo silné. Takže jsem od dětství zkoušel si něco kreslit, něco modelovat, pak člověk přijde na to, že to je určitá forma sebevyjádření, vytvoření vlastního jazyka, který má tu obrovskou sílu, že vytváří svobodu. A ta může inspirovat druhé, kteří si třeba svůj vlastní jazyk nenajdou, může vést k nějakému aktivnímu vztahu k realitě. Já tomu říkám vizuální aktivismus, který narušuje zaběhnuté vazby a stereotypy. A pak tu byla druhá mocná inspirace, která s tím prvním souvisí, a to je mocný vliv krajiny. Přece jenom, když máte možnost poznat už docela v raném věku Andy nebo Patagonii, tak se to do člověka promítne.

Jak vypadá typická argentinská krajina?

To si je nejdřív nutné uvědomit rozlehlost té země. Je to jako by člověk projel Evropou od Skandinávie po Sicílii, jenomže v obráceném směru. Nahoře subtropy, dole zima. A je tam neustále vítr, Buenos Aires znamená „dobrý vzduch“. V Argentině neustále vane vítr jedním směrem. I stromy jsou nakloněné, jak je vítr ohýbá. Nejúžasnější to je v Patagonii, věčný vítr, který přináší křik terejů a jiné zvěře, hukot oceánu. Zažil jsem, když se na mě slétali kondoři, protože jsem měl červenou bundu, kterou oni považovali za krev. Takový kondor, to je jako malé letadlo. Tahle konfrontace s divokostí, pustinou, nesmírnou rozlehlostí, to je něco, co ve mně zůstalo a je jako silná inspirace.

Vraťme se do Prahy. V roce 1990 jste začal studovat na AVU. Vaším profesorem byl Karel Malich, jeden z nejoriginálnějších českých výtvarníků. Jaký měl pro vás význam?

Dal mi sílu nevztahovat se k tomu, čemu se říká výtvarný provoz, ale mít odvahu jít vlastní cestou. On je umělec, kterého nikdy moc nezajímaly vlastní výstavy, to ho museli jiní vždy donutit. Tvořil vždy trochu ve vlastním speciálním světě. Samozřejmě se v díle dotýkal jaksi filozofických až vesmírných témat, ale o nich nemluvil přímo, spíš jaksi vyplouvala během rozhovoru. Mluvil třeba o pootočení hlavy nebo jiskrách v očích nebo o cigaretovém dýmu a to přenášel do kosmického rozměru.

Myslím, že u něho, stejně jako u vás, je důležitá interakce s vědou a filozofií. Není to ale spíš věc jaksi intuitivní, spíš taková estetická hra na filozofii?

Pokud jde o Karla Malicha, tak jeho zájem o filozofii a vědu byl vážný a skutečný. Vzpomínám si na návštěvy v jeho pracovně, měl tam vždy plno otevřených vědeckých a filozofických knih. A k tomu vedl i mě. I pod jeho vlivem jsem začal navštěvovat i jiné přednášky, především filozofa Zdeňka Neubauera, který měl na mě opravdu velký vliv. On a lidé z jeho okruhu: Zdeněk Kratochvíl, Ivan Havel nebo Václav Cílek, tedy parta, které se říkala Kampademie. To byli a jsou lidé, kteří vždycky mysleli v nějakých úplně nečekaných a širokých dimenzích. A dotýkali se podstatných věcí.

Nemůže být přece jenom příliš spekulace umění na škodu?

Vím, kam míříte, a uvědomuju si to nebezpečí. Vedle slova spekulace je ale ještě důležité slovo: komplikace. Tedy že věci jsou složité a nejednoduché. A jazyk a pohled vědy pomáhá najít struktury tam, kde jsou možnosti člověka velmi omezené. Zároveň je důležité snažit se vždy zachovat nějakou lidskou dimenzi, nějakou srozumitelnost a sdělnost.

Vraťme se ještě na začátky, do 90. let. Tehdy bylo myslím obecně sdílenou touhou a úkolem českého umění stát se uměním světovým. Stalo se to? Ve vašem případě vlastně ano. Ale vy jste byl jaksi „světový“ od narození.

Měl jsem to opravdu trochu jiné než mí spolužáci, vím. Ale když mluvíte o těch 90. letech, tak si vzpomínám na obrovskou hrdost, až na takové vlastenectví, že jsme z té skvělé země, která se zbavila komunismu, prezidentem je tak skvělý člověk jako Václav Havel a před námi je tolik skvělých věcí. Pamatuju si, jak jsem byl na výstavě v Düsseldorfu, kde je asi nejslavnější umělecká škola v Německu, a za mnou přišel Jannis Kounellis (slavný sochař, 1936 – 2017 – pozn. red.) a nabídl mi, jestli tam nechci zůstat. A já odmítl s tím, že v Praze na Akademii je to lepší.  

To teď zní jako ohlas dávných dob. Kam se ta energie vytratila?

Nevím. Ale já bych to zase tak skepticky neviděl. Myslím si, že je tady pořád dost silných osobností a vzniká tady zajímavé umění. Mám třeba radost z toho, jak se rozjela Národní galerie. Těším se třeba na otevření kolekce Francescy von Habsburg, která přenese svou sbírku soudobého umění z Vídně do Prahy. Na podzim by se měla otevírat v Salmovském paláci. Byl jsem teď v New Yorku a všichni mi říkali, co Francesca? To je fantastické, že to budete mít v Praze.

10. února 2018