Komentář Lenky Zlámalové

Macron nás od kvót na migranty nezachrání

Komentář Lenky Zlámalové
Macron nás od kvót na migranty nezachrání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Migrace z jiných civilizačních okruhů, především z muslimského světa, už několik let je a ještě dlouho bude v Česku zásadním politickým tématem. Bez ohledu na to, jestli tady migrantů z poslední vlny po roce 2015 budeme mít dvanáct, nebo dvanáct tisíc. Bez ohledu na to, že sem migranti z muslimských zemí ani jít nechtějí. V drtivé většině společnosti panuje konsenzus, že je potřeba za každou cenu zabránit vzniku přistěhovaleckých enkláv, jaké si v éře po druhé světové válce vytvořila většina zemí západní Evropy. Politika společenské nálady zrcadlí. S výjimkou několika osamocených aktivistů v sociální demokracii a TOP 09 není v parlamentu strana, která by migraci z této části světa vítala.

Navzdory tomu je značná část Evropské unie v čele s bruselskými mandaríny a Německem připravena protlačovat pod názvem Dublin IV jako konečnou fázi stálé kvóty na přerozdělování migrantů. Než se to z tohoto nového kola reformy azylové politiky úplně jasně vyloupne, bude to ještě nějaký čas trvat. Diplomaté budou mlžit, že trvalé kvóty v návrhu společné azylové politiky ještě nejsou. A že i kdyby tam byly, sáhne se k nim jen v krizových situacích, jakou byl podzim 2015. Faktem ale je, že od prvotního ideového návrhu jsou přerozdělovací kvóty tím skutečným cílem, kam chtějí Berlín a Brusel společný azyl dotáhnout.

Premiér v demisi Andrej Babiš se teď hodně položil do evropské politiky. V rozhovorech se rád chvástá, jak jezdí na slety vrcholných politiků na Světové ekonomické fórum do Davosu nebo prestižní bezpečnostní konferenci Werkunde do Mnichova. Stále opakuje, s kým vším se schází. (Žádná významná jména ani prvoligová politická selfíčka zatím ve svém albu nemá.)

Po premiérovi středně velké země, trestně stíhanému pro dotační podvod velkého rozsahu a poškození zájmů Evropské unie, zjevně není zas tak velká poptávka, byť ovládá čtyři jazyky. Pěkně se to dá ukázat třeba na příkladu nového rakouského kancléře a vycházející hvězdy evropské politiky Sebastianu Kurzovi. Jeho vláda byla ve Vídni jmenovaná 18. prosince, jen čtyři dny po té Babišově. Od té doby (jak precizně a s lehkou žárlivostí spočítal slovenský týdeník Týžďeň), už byl Kurz třikrát v Maďarsku za Viktorem Orbánem, s Babišem se ale ve dvou nesešel ani jednou.

Zahraniční politika se stejně jako každá jiná neměří počtem schůzek a selfíček, ale výsledky. A tím výsledkem, který se od Andreje Babiše čeká, je odvrácení trvalých kvót na přerozdělování migrantů. Pokud selže, zaplatí za to vysokou cenu. Pokud tedy do té doby nebude mít ve vládě sociální demokraty v roli slabšího koaličního partnera, na nějž to elegantně hodí.

U Dublinu IV by mělo být čistě teoreticky právo veta. Ale jen v případě, že o tom budou jednat premiéři a prezidenti. A dá se čekat, že pokud bude zřejmé, že se některé země chystají veto použít, přesunou zastánci migračních kvót rozhodnutí na ministry vnitra. Tam už se hlasuje kvalifikovanou většinou. Jako když jsme byli přehlasováni u jednorázových kvót na podzim 2015.

Andrej Babiš musí v Evropě velmi rychle najít blokační menšinu. To znamená země, jejichž obyvatelé v součtu tvoří 35 procent občanů Evropské unie. Střední Evropa nestačí a další spojenci na severu, jihu ani západě Unie se zatím nerýsují.

Babiš v obsáhlém rozhovoru pro Českou televizi poprvé poodhalil svou evropskou taktiku, jak kvóty odvrátit. Chce vsadit na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten by prý ze sebe mohl udělat sjednotitele Evropy, kdyby dokázal smířit zájmy střední Evropy a Německa.

Na první poslech to může znít logicky. Macron touží po velkých státnických zápisech do historie. Chce být tím velkým sjednotitelem. Loni koncem září o svých představách dvě hodiny plamenně řečnil na Sorbonně. Francie dnes kromě toho v tichosti provozuje jednu z nejpřísnějších migračních politik v Evropě. Macron osobně tlačí na co nejrychlejší vyhošťování odmítnutých žadatelů o azyl. Migranti to vědí. Do Francie se teď podobně jako k nám nehrnou. Je pro ně spíš tranzitní zemí na cestě do Británie. Tábor džungle v Calais toho byl dlouho nejkřiklavějším důkazem.

Jenže Macron si sjednocení Evropy představuje především v hospodářské politice. Nechce nic menšího než přerozdělovací unii. Detailně o tom mluvil na Sorbonně. Začíná to nápadem na vytvoření Evropského měnového fondu, z něhož by se zachraňovaly ohrožené země. Tady už konkrétní návrh cirkuluje po Unii. Pokračuje se ke společnému ministerstvu financí eurozóny. Cílovým stavem je společná hospodářská vláda a společný evropský dluhopis. Němci to dlouho odmítali. Kdyby ve vládě seděl pro tyto myšlenky nadšený Martin Schulz, otevřelo by to Macronovi nečekané okno příležitosti.

Tu si rozhodně nebude kazit tím, že by proti Němcům pomáhal skládat blokační menšinu nějakému trestně stíhanému Babišovi, byť mluví brilantní francouzštinou. Macron stejně jako Babiš hraje především pro své domácí voliče – a zrovna ty francouzské nějaké smiřování se střední Evropou nezajímá.

Na Macronovu podporu proti zájmům Německa může Andrej Babiš u kvót zapomenout. Francouzský prezident má navíc poslední dobou ve zvyku říkat věci dosti zostra. Takže i kdyby se náhodou podařilo zorganizovat schůzku se selfíčkem, nebude to žádná konverzační idyla.