V neděli 27. února celý svět strnul, když ruský prezident Vladimir Putin vydal povel, aby byly ruské jaderné síly uvedeny do „stavu vysoké pohotovosti“ (přesný překlad z ruštiny by ovšem zněl spíše „zvláštní režim pohotovosti“). Není sice zcela jasné, co to znamená, každopádně se ale začaly šířit obavy, že by ruský prezident mohl evidentní vojenské selhání na Ukrajině řešit třeba i za použití ruského nukleárního arzenálu. Na místě nejsou obavy, že by mohl jednat svévolně. K tomuto kroku by musel přesvědčit i  ministra obrany Sergeje Šojgu a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova.

Nad touto možností by se samozřejmě nemělo jen tak mávnout rukou, ovšem zároveň je třeba konstatovat, že rozhodně není důvod k jakékoli panice. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že jde o cosi, co Rusko v krizových situacích koná poměrně často, totiž o připomenutí, že patří mezi hlavní jaderné mocnosti světa, na což by ostatní státy měly brát ohled. Jedná se tedy o vcelku standardní projev velmocenského zastrašování, nikoliv o signál, že by se snad Rusko skutečně chystalo k bojovému nasazení svých jaderných zbraní.

Co přesně znamená onen „stav vysoké pohotovosti“? Většina expertů soudí, že jde o sekvenci technických kroků, jež by v krajním případě mohly umožnit vysání onoho osudového rozkazu k vypuštění jaderných raket. Prakticky jde zřejmě zejména o aktivaci pověstného „atomového kufříku“, tedy zařízení, které slouží pro komunikaci ruského prezidenta a vybraných jednotek s jadernými zbraněmi. Za normálních podmínek je „kufřík“ vypnutý, zatímco nyní se nejspíše nachází ve stavu, kdy lze ono spojení navázat.

Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Rusové podnikli nějaké jiné kroky, které by ukazovaly na přípravu atomového útoku. V praxi by to znamenalo mimo jiné to, že by mobilní odpalovací zařízení s mezikontinentálními balistickými střelami opouštěla základny nebo že by z přístavů vypluly raketonosné ponorky. Američané záhy výslovně uvedli, že nezaznamenali nic, co by svědčilo o jakkoli zvýšené aktivitě ruských strategických vojsk.

Vedle toho je nutné uvést ještě několik významných skutečností, a to především s odkazem na aktuálně platnou ruskou jadernou doktrínu. Ruské strategické nukleární síly jsou (byť to může působit podivně) vybudovány jako obranný prostředek. Jejich hlavním úkolem je odstrašovat, v krajním případě provést odvetu, kdyby se Rusko stalo cílem nukleárního útoku, popř. útoku sice konvenčního, jenže tak rozsáhlého, že by vážně ohrožoval suverenitu či samotné základy existence Ruské federace, což se samozřejmě neděje.

Ruská nukleární doktrína tedy v podstatě vůbec nepočítá s tím, že by Rusko mohlo uskutečnit první jaderný úder, což koneckonců 2. března řekla také mluvčí ministerstva zahraničí Marija Zacharovová. Dostala otázku, za jakých okolností by Moskva zmáčkla své „jaderné tlačítko“, a ihned odpověděla: „Vycházíme z předpokladu, že tento apokalyptický scénář se neuskuteční pod žádnou záminkou a za žádných podmínek.“

K obavám, že prezident Vladimir Putin jedná stále méně racionálně, popř. že rovnou „zešílel“, a tudíž by mohl v záchvatu zuřivosti či zoufalství vydat rozkaz k vypuštění nukleárních raket, pak lze dodat, že toto (naštěstí) není technicky možné. Ruská jaderná doktrína totiž stanovuje, že takový rozkaz nemůže prezident vydat sám, neboť by jej musely autorizovat ještě další dvě osoby, a to ministr obrany a náčelník generálního štábu.

Když Vladimir Putin oznámil ono uvedení nukleárních sil do „stavu vysoké pohotovosti“, byli tomu přítomni také oni dva klíčoví muži, kterými jsou ministr obrany Sergej Šojgu a náčelník generálního štábu Valerij Gerasimov. Výrazy v tvářích obou naznačovaly, že rozhodně nejsou z tohoto vývoje nějak nadšení. O obou je také známo, že jde o seriózní vojenské profesionály, nikoliv jakési ideologické fanatiky či paranoidní šílence. Lze proto oprávněně pochybovat, že by právě oni dali svou autorizaci k atomovému útoku.

Západní jaderné mocnosti na ruský krok fakticky nijak nereagovaly, což také vypovídá o tom, že tamní politici i vojenští velitelé jsou si vědomi, že jde prostě o součást odstrašovací taktiky, kterou se sankcemi tísněná Moskva snaží uplatňovat. A koneckonců jde také o nepřímý důkaz ruské frustrace z evidentního neúspěchu na Ukrajině, protože „speciální vojenská operace“ se proměnila ve spektakulární strategickou katastrofu.