Poslední říjnový den vyšlo pár článků, které připomněly dvě stě let od narození Karla Havlíčka Borovského. Pár dní předtím se podobně skromně slavilo výročí republiky. Nejvýznamnějšímu novináři národního obrození a zakladateli českého politického myšlení by v roce 1918 bylo požehnaných 97. Těch by se dožil jen za předpokladu, že by ho v alpském Brixenu dokonale vyléčili z plicní choroby, což byl možná tajný úmysl rakouských úřadů, a kromě toho by se již nikdy nezajímal o českou politiku, což je též předpoklad dlouhověkosti. Devadesáti sedmi let se ostatně v půlce října dožil Lubomír Štrougal, a jak známo, dožil se jich i Miloš Jakeš (příští rok oslavíme u jeho hrobu stovku), tak proč ne slušní lidé?

O Havlíčkovi se předpokládá, že byl republikán a velmi by si přál samostatnost a osvobození od Vídně a radil by v tom Masarykovi. Jenže Havlíček byl zároveň realista a byl si vědom toho, jak je to ve střední Evropě všechno křehké a provázané, takže by možná spíš byl opatrný. Jenže to už opravdu nikdy nezjistíme a zeptat se ho budeme moci až v metafyzickém stavu.

Nedožil se ani pětatřiceti let. Dojměme se vylíčením jeho posledních dní. Dvacátého druhého července 1856 převáží dostavník na smrt nemocného Havlíčka z lázní Šternberk u Slaného do Prahy. Je to stále policejně nejsledovanější muž v Čechách, i když už delší dobu nevyvíjí žádnou veřejnou činnost. Nemůže spát, nemůže polykat, těžce sípe. Tuberkulóza už zasáhla celé tělo. Bolesti přemáhá morfiem. Doktor Podlipský, který ho doprovází, se snaží udržet ho při vědomí, ale pacient se prý na chvíli probere, jen když z hospody v Hostivici zaslechne jakousi písničku. Pak znovu padne do agonie, z níž se už neprobere. Zemře 29. července.

Havlíček se brzy stane legendou, promění se v národního mučedníka a světce, v nového Husa, neohroženého bojovníka proti národnímu útlaku a habsburské monarchii, kterým ale nebyl, protože mu málo věcí bylo tak cizích jako radikalismus – ať nacionální, nebo politický. Radikálem ostatně nebyl ani Jan Hus. Havlíček byl realista, což není eufemismus pro zbabělost nebo kompromisnictví. Jeho „realismus“ přitom nebyla žádná suchařina, protože jeho nástrojem byl ostrý kriticismus, kterým páral břicha iluzí a domýšlivosti. Byl to génius zkratky, epigramu, první opravdu vtipný český spisovatel, který je schopen rozesmát čtenáře i dneska. Jenom ho zkusit číst: třeba jeho Obrazy z Rus, které napsal, když mu ještě nebylo pětadvacet.

Havlíček věděl a podle toho konal, že za určitých poměrů je nejvíc odvahy třeba nasadit pro věci obyčejné a rozumné. Ty na sebe strhávají nejvíc vzteku. Zřejmě jako první v Čechách také věděl, co je to občan, občanská svoboda, kontrola moci. Na fanglích však vlála hesla „národ“, „Slovanstvo“, pospolitost. Jenže to nejcennější, co v českém prostředí kdy vzniklo, v sobě vždy spojovalo individuální odvahu, rozhodnost v činech a „umírněnost“ v soudech. Celek má sklon k netečnosti, nebo naopak k výstřednostem. Statečnost je jít svou cestou – a myslet na ostatní. „Kdo svůj národ miluje, nešetří ho,“ napsal KHB a okřídleným se to mohlo stát, až když byl bezpečně mrtev.

Kdo tak jednal, dostal se vždy do střetu, byl proklínán a vyobcováván - o čtyřicet let později právě Masaryk, když sáhl na Rukopisy a vystoupil na obranu Žida Hilsnera. Lehké to neměli ani disidenti, lehké to nemají ani lidé umírněných, přitom nekonformních názorů a postojů dnes. „Když se lidu ujímáš, pro něj pracuješ anebo v nebezpečenství se vydáváš, nesmíš nikdy za to očekávati to, co jmenujeme v obyčejném životě vděčností. Pokud je všude dobře, přijmou od tebe s radostí všelikou práci, budou tě chválit anebo v hospodě na tvé zdraví si připíjet, přijdeš-li ale na své cestě do nebezpečenství, k úrazu, neočekávej od nich nikdy pomoci anebo oběti.“ Muž, který toto napsal, si předpověděl osud a předpověděl ho i všem svým následovníkům. Platilo to zcela jistě ještě nedávno a platí to asi dodnes, kdy Havlíček je už jen jménem z jakéhosi nesrozumitelného, v mlhách se ztrácejícího panteonu národních světců. K naší škodě.