Česká politická scéna, alespoň tedy její zahraničněpolitická podmnožina, je ve varu. Ten způsobilo Turecko invazí do severovýchodní Sýrie, což je vážné porušení mezinárodního práva, byť i u nás tureckou invazi nahlížíme spíš prizmatem Kurdů, kteří subjektem mezinárodního práva nejsou. Ale jsou prvotním cílem turecké agrese. Leckoho pohnul tragický osud kurdské političky Hevrin Chalafové, kterou „arabští povstalci bojující na straně Turků“ (Novinky.cz) vyvlekli z auta, znásilnili, ukamenovali a patrně mrtvole ještě uřízli hlavu. V české politice má tento var ještě tragikomickou vrstvu týkající se Andreje Babiše. Ten jak známo v září hned dvakrát podpořil plán Turecka udělat si v Sýrii nárazníkovou zónu, což se teď chudák uprostřed všeobecného pobouření snaží zamluvit.

Přijde zřejmě dočasné zbrojní embargo, u nás ho nadnesl ministr zahraničí Tomáš Petříček. Části opozice to bude málo, bude chtít i hospodářské sankce a současně parlamentní rozpravu o Babišových veletočích. Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš: „Navrhnu na jednání sněmovny zařazení bodu ‚Pozice vlády ČR k ozbrojené akci Turecka na území severní Sýrie‘. Chceme, aby se ČR připojila k diskusím o ekonomických sankcích vůči Turecku a zvážila zastavení exportu vojenských materiálů.“ Nebo místopředseda sněmovny za KDU-ČSL Jan Bartošek: „Budu iniciovat svolání výboru pro bezpečnost a obranu. Andrej Babiš musí vysvětlit, proč něco takového podpořil.“

Kurdská tragédie je však příliš vážná na to, abychom ji redukovali pouze na další bod, v němž se opozice může hašteřit s premiérem. Skutečná otázka je širší a měla by být položena skoro všem, od vlády přes Bartoška a Bartoše až po média a tzv. občanskou veřejnost: „Musíte vysvětlit, proč jste něco takového podpořili.“

Základní charakteristikou turecké kampaně je to, že řeznickou práci za Recepa Erdogana odvádějí neturečtí džihádisté. Zdaleka nejde jen o Islámský stát, ten je sice nejbrutálnější a nejexpanzivnější, ovšem i jiné skupiny tzv. protiasadovské opozice mají mnohem blíž ke standardům ISIS než k západním. Tyto skupiny Západ – česká diplomacie nese vinu v menší míře, ponechala velvyslankyni v Damašku – brzy po začátku války v roce 2011 podporoval, politicky a posléze, oklikou, také zbraněmi. Je mnoho zneklidňujících indicií pro to, že CIA za Baracka Obamy „rebelům“ do Sýrie nechala posílat zbraně z Libye, kde právě padl diktátor Kaddáfí a zbraní na trhu bylo hodně. Izrael patrně v jižním syrském pohraničí masově odvážel a ve svých vojenských nemocnicích kurýroval bojovníky al-Káidy, jakkoliv to zní fantaskně. Bojovali přece proti arcinepříteli Asadovi. Jenže syrský režim se s pomocí Ruska vzpamatoval. Vždycky když začal na islamistech dobývat zpátky větší části země – Aleppo, provincie Idleb –, ozvali jsme se s tím, že toho musí nechat. Proto je na severovýchodě země dodnes islámský stát s malým i. A teď tito hrdlořezové v tureckých službách vraždí Kurdy a svět se otřásá hrůzou.
Ta představa, že ďáblové se budou ďábelsky projevovat pouze tam, kde nám to z nějakých důvodů vyhovuje, ale vůči těm, s nimiž sympatizujeme, svou podstatu potlačí, je neuvěřitelně stupidní. 

Západ má ve využívání džihádistů bohatou tradici. Začátky před čtyřiceti lety v Afghánistánu lze pochopit, bylo to v rámci galaktického střetu se SSSR a s radikálními islamisty ještě nebyly zkušenosti. Co se pochopit nedá, je faktická spolupráce po roce 2011, s příchodem arabského jara. Nejkrvavější islamistický atentát v Británii stál v Manchesteru před dvěma a půl lety život 23 většinou mladých návštěvníků popového koncertu. Slovy tehdejší premiérky Theresy Mayové to byl „zvrhlý čin“. Nicméně šest let předtím ministryně vnitra Mayová schválila operaci, při níž úřady libyjským islamistům, kteří sice v Británii měli právo pobytu, ale byli monitorovaní a bez pasů, umožnily návrat do vlasti. Předpokládalo se, že budou bojovat proti Kaddáfímu. Mezi těmito mudžahedíny byl otec atentátníka z Manchesteru. Syn pak do Libye putoval v otcových stopách, naposledy v ní byl nedlouho před sebevražedným útokem.
Skupiny, které v těchto dnech provádějí odporné zločiny na Kurdech, vystupují pod vlajkou „Syrské lidové armády“. Mezi nimi jsou členové někdejší tzv. Svobodné syrské armády (FSA), k níž se tradičně upínala Amerika, ovšem jejich dávní američtí patroni jsou překvapeni jejich chováním: „Milice známé jako FSA se chovají jak šílenci,“ cituje Washington Post vysokého činitele Pentagonu. 

Podle zpráv z terénu jsou v protureckých milicích hojně zastoupeni i bojovníci al-Nusry (syrská odnož al-Kaidy) a především bývalého nejsilnějšího hnutí mezi „povstalci“ Ahrar-al-Šam. Cílem Ahrar-al-Šamu bylo od začátku zavedení islámského státu a šaríi. Není divu, že před tímhle se marxističtí Kurdové radši spojí i s diktátorem Asadem. 

Kurdové už prý regulérní syrské armádě otevírají „svoje“ oblasti, aby tam přišla dřív než džihádisté. Úvaha, kterou v pondělí vedl lucemburský ministr zahraničí Jean Asselbom, že pokud by se Asad nebo jeho spojenci (Írán, hypoteticky Rusko) dostali do regulérní války s Tureckem, může být na stole článek 5 zakládací smlouvy NATO, a my všichni jsme tak zataženi do války, je jak z jiného světa. Naštěstí v prvním článku smlouvy NATO stojí i důležitý závazek „zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN“. Že ale vůbec taková obava mohla vzniknout, je svědectvím, jak zoufalé a krátkozraké od Západu bylo a je přímo i nepřímo využívat islamistické džihádisty na Blízkém východě v boji proti diktaturám. To by bylo téma na otevřenou rozpravu i pro českou sněmovnu, je to mnohem důležitější než x-tý blábol premiéra Babiše.