Ozývám se z hlubin času, přátelé. Z těch šťastných dob, kdy jsou sociální sítě nejenom v Česku vytapetované druhým gólem, který dal Patrik Schick Skotsku v prvním utkání na letošním Euru. Co chviličku někdo postuje to video, pokaždé si ho pustím, pokaždé mi to udělá radost. Radosti je třeba.

A taky znovu a znovu narážím na fotky skotského brankáře Davida Marshalla, především na tu, kde potupen leží na zemi, velice důkladně zamotaný do sítě, navíc v embryonální poloze, jakoby ve snaze zmizet zpátky do nějakého improvizovaného lůna, které ho ochrání od světa a života, vždy připravených hodit nám do cesty nějaké to překvápko. Ach, ty tragičnosti života lidského… Především ale. Já nevím. Nemám tušení, jak dopadla páteční bitva českých reků s chorvatskou ekipou. A co jejich střetnutí s hrdým Albionem? Vyvinulo se to aspoň důstojně? Přes propast času s vámi sdílím tu strašnou nejistotu. A zároveň na ní, ovlivněn tradicí toxické skepse, lpím, hlas toho pochybujícího červa někde uvnitř mě nabádá: „Lepší nevědět a toho vědění se držet.“ Jeden si pak připadá skoro jako Hamlet.

K běžnému provozu. Jednomu velmi revolučně naladěnému známému jsem kdysi řekl, že mě na té současné revoluční vlně udivuje jedna věc. To, že revoluce požírá svoje děti, je úplně obvyklé. V posledních letech se ale změnila posloupnost toho revolučního cyklu. Děti revoluce jsou požírány ještě předtím, než revoluce vyhraje, zhusta dokonce předtím, než vůbec začne. Viz případ Chrissy Teigenové. Za revolucionářku bych ji sice neoznačil, v zájmu její „ochrany“ ale došlo k aktu revoluční spravedlnosti, padla digitální gilotina. Teigenová je velice bohatá dáma, úspěšná televizní kuchařka, občas označovaná za „královnu Twitteru“ a ledačeho dalšího. Před časem kritika Teigenové stála kariéru publicistku a kuchařku Alison Romanovou, která přišla o sloupek v New York Times, protože v nějakém rozhovoru mluvila o tom, že některé kolegyně z oboru to přehánějí s budováním obchodních značek a impérií, zmínila přitom Teigenovou. Jenomže Teigenová je po matce Thajka, tudíž ta kritika byla interpretována jako rasistický útok na barevnou ženu. No a zakrátko došlo i na Teigenovou, moc jí nepomohl už ten žertovný tweet o víně za třináct tisíc dolarů, které si dala v restauraci, aniž znala cenu. Přece jenom, uživatelé v době pandemie většinou řešili jiné starosti. Teď ale dostala její reputace vážnější ránu. Bude to zase trochu složitější. Existuje herec Doug Hutchinson. Před deseti lety se potřetí oženil, vzal si dívku jménem Courtney Stoddenová (tehdy to byla dívka, dnes se identifikuje jako nebinární osoba a používá pro sebe zájmeno oni, což v češtině může dělat docela rotyku). V každém případě bylo Courtney Stoddenové v době svatby šestnáct, Hutchinsonovi jednapadesát. Vzbudilo to – nijak překvapivě – značnou pozornost spíš pohoršeného charakteru. Courtney Stoddenová dnes tvrdí, že jí tehdy Teigenová psala přes Twitter zprávy, ať se zabije. Teigenová se za svoje chování před deseti lety srdcervoucně omlouvala, moc jí to ale nepomohlo, přišla o sponzory a její někdejší spolubojovníci v zápase o spravedlivější svět se od ní odvrátili. Srdce mi pro ni nepuká, přiznávám.

Nejpůsobivější a nejdrsnější odsudky soudobé „kultury rušení“ a vůbec mentality sociálních sítí často přicházejí od lidí, od nichž by se dalo čekat, že budou spíš na straně tímto způsobem chápaného pokroku. V tomto případě od nigerijskoamerické spisovatelky a ještě nedávno ikony soudobého feminismu Chimamandy Adichieové. Minulý týden zveřejnila text, který vycházel z jejích osobních zkušeností se dvěma mladšími kolegyněmi a končil jejich charakteristikou: „… ohromující míra pohlcení sebou samými, nerealistická a puritánská očekávání puritánství u druhých, přehnaný dojem o vlastních schopnostech nebo o talentu, kde žádný není, neschopnost omluvit se, skutečně a plně bez dalšího vysvětlování, vášnivé předstírání ctnosti, které se dobře předvádí ve veřejném prostoru Twitteru, ale nikoli v intimním prostoru přátelství.“ Stojí za to přečíst text celý.