Zemřela Ursula K. Le Guinová, jedna z nejslavnějších amerických spisovatelek science fiction. Nejsem naprosto její znalec, ale odhaduji, že u nás její dílo mimo subkulturu science fiction moc známé není. Nevím, jestli byla do češtiny přeložena její povídka „Ti, kdo odcházejí z Omelas“. Mezi zvídavými studenty na amerických univerzitních kampusech je prý docela známá i mimo kruhy skalních fanoušků žánru. Je to pěkný příklad toho, co je ve sci-fi možné. Byť v ní je to „sci“ trochu netypické.

Autorka před námi kreslí fiktivní městský stát Omelas, který se blíží, jak to jen jde, šťastné společnosti. Má půvab lahodící oku turisty – žádná létající auta, ale „domy s červenými střechami a malovanými zdmi, zahrady porostlé mechem, třídy lemované stromořadími, velké parky a veřejné budovy“. Má to, co jsme zvyklí označovat za idealizovaný půvab premoderních společností – cechy, kroje, slavnosti vtahující do sebe celé společenství. Zpěv a tanec jako by byl snad životních způsob tamních lidí, všichni jsou k sobě, a hlavně k dětem laskaví a starají se jeden o druhého. Nemají krále ani otroky.

To nejlepší z Athén, renesance a komunistických utopií, dalo by se říci.

Načež autorka anticipuje naši nevěřícnou reakci a pustí se do ní. Nebyli prosťáčci, zdůrazňuje.

Nebyli to barbaři. Neznám pravidla a zákony jejich společnosti, ale mám podezření, že jich bylo neobyčejně málo. Tak jako se obešli bez monarchie a otroctví, obešli se i bez burzy, reklamy, tajné policie a atomové bomby. Ale, opakuji, nebyli to jednodušší lidé, žádní bukoličtí pasáčci, vznešení divoši, prázdní utopisté. Nebyli méně komplikovaní než my. Potíž je, že máme špatný zvyk, povzbuzovaný pedanty a intelektuály, že považujeme štěstí za poněkud hloupé. Jen bolest je intelektuální, jen zlo je zajímavé. (…) Už nedokážeme popsat šťastného člověka ani oslavovat cokoli radostného. Jak vám můžu povědět o obyvatelích Omelas? Nebyly to žádné naivní, šťastné děti – i když jejich děti šťastné byly. Byli to vyzrálí, inteligentní, vášniví dospělí lidé, jejichž život nebyl mizerií.

Pak vybízí čtenáře, aby si Omelas představil na základě svých představ štěstí, a zároveň naznačuje, že ani její popis Omelas není nic jiného.

A není to ani představa prosperující společnosti, jakou je schopen poskytnout dnešní konsenzus globálních autorit. „Štěstí je založeno na správném rozlišení toho, co je nezbytné, co není ani nezbytné, ani destruktivní a co je destruktivní,“ uvozuje svou představu toho, jaké technologie v její Omelas existují. Je to věta, kterou bychom v prohlášeních přicházejících z Davosu, Bruselu, OECD, od Billa Gatese či Marka Zuckerberga těžko hledali. Představy občanských a politických autorit a institucí o štěstí jsou dnes sice jinak, ale neméně jalové a zúžené než představy, které autorka přisuzuje umělcům. Věta, jako je tato, představuje pro dnešní mozek výzvu. Zdaleka nejen v tom, zda souhlasíte s představou autorky, že by v Omelas klidně mohli mít „ústřední topení, metro, pračky a všemožná báječná zařízení u nás ještě nevynalezená. (…) Anebo by neměli nic z toho – je to jedno“.

Autorka pak ještě popisuje něco z mravů Omelas, třeba vztah k sexu a drogám (ty by měli, jakož i pivo), nechává nás zahlédnout konec velké slavnosti.

A pak otáčí povídku novým směrem. Jestliže nejdříve nastolila výzvu naší schopnosti představit si šťastnou společnost, teď nás nutí představit si možnost a podmínky její existence. Čtenář, který si snad myslel, že právě zvládl absolvoval jednoduchou lekci protikladu „mít versus být“ nebo něco na ten způsob, bude šeredně převezen.

„V podzemí pod jednou z nádherných veřejných budov Omelas anebo možná ve sklepě některého prostorného soukromého obydlí je místnost. Má jedny zamčené dveře a žádné okno,“ líčí autorka. Světlo do ní doléhá jen odněkud od vedle, je chladná, špinavá, zapáchající. V té místnosti sedí dítě. Zanedbané, podvyživené, zjevně zaostalé. „Vypadá na šest, ale ve skutečnosti je mu skoro deset.“ Třese se strachy a bolestí. Dostává misku šlichty a vody na den, sedí ve vlastních výkalech. Jen občas se otevřou dveře a vejde několik lidí, jeden z nich někdy do dítěte kopne, aby vstalo, ale ostatní na ně jen znechuceně zírají. „Díte, které nežilo v této místnosti vždy a pamatuje si sluneční světlo a hlas své matky, někdy mluví. „Budu hodný, říká, prosím pusťte mě, budu hodný.“ Nikdo neodpoví.

Toto špinavé tajemství je sice záhadné, ale ne tak docela tajemství.

Všichni vědí, že tam je, všichni lidé v Omelas. Někteří se na něj byli podívat, jiným stačí, že vědí, že tam je. Všichni vědí, že tam musí být. Někteří důvodu rozumějí, jiní ne, ale všichni chápou, že jejich štěstí, krása jejich města, něžnost jejich přátelství, zdraví jejich dětí, moudrost jejich učenců, zručnost jejich řemeslníků i jejich bohaté úrody a vlídné počasí plně závisí na bídném utrpení toho dítěte.

Všichni obyvatelé se mezi osmým a dvanáctým rokem dozvídají toto tajemství i striktní pravidla, jež se k němu vážou: dítě nelze osvobodit, protože v tu chvíli by všechna krása Omelas byla zničena. „Podmínky jsou přísné a absolutní. Na dítě se nesmí ani vlídně promluvit.“

Co to má být? Tady nastoupilo právě to „sci“. Nemá technologickou povahu, ale vědeckou vlastně ano. Můžete tomu konstruktu s dítětem věřit jako snové fantazii, anebo když se vám nechce, když to vaší zkušenosti nedává smysl, tak jako vědeckému, filozofickému experimentu. Mějme Omelas, kde platí následující pravidla.

Jak se s tím občané Omelas vypořádávají? Zprvu jsou navzdory vysvětlení zdrceni, „cítí znechucení, o němž se domnívali, že jsou nad něj povzneseni“. Třeba léta. Ale dřív nebo později si to začnou racionalizovat. Stojí štěstí jednoho nad štěstím mnoha? A to nebohé dítě je prožitým utrpením už bohužel nenávratně poškozeno, z propuštění na svobodu by dnes už nic nemělo. A tak se vracejí na slavnost, neboť „vědí, že kdyby ten jeden ubožák nefňukal v temnotě, flétnista by nemohl hrát svou radostnou hudbu“.

Ale, dodává autorka v posledním odstavci, neplatí to pro úplně všechny. Občas se nějaké dítě z návštěvy vězňova sklepa nevrátí domů. Anebo i nějaký dospělý „začne být den, dva zamlklý a pak opustí domov“.

Každý jde sám, míří na západ nebo na sever. Jdou dál. Opustí Omelas, pokračují dál do tmy a nevrátí se. Místo, kam jdou, je pro nás ještě méně představitelné než to město štěstí. Popsat ho vůbec nemohu. Je možné, že neexistuje. Ale zdá se, že ti, kdo odcházejí z Omelas, vědí, kam jdou.

Autorka, která na počátku devalvovala soustředění se na bolest a zoufalství, je postupně zkomplikovala a usvědčila z plochosti hned dvakrát. Představou štěstí, ale i viny. Můžeme to brát jako metaforu. Ale nic z toho, co nás napadne, jí asi neodpovídá úplně. Je to dítě metaforou vykupitele? Jsou ti, kdo odcházejí, něco jako disidenti? Ale ti přece obraceli svůj apel ke společnosti, neměli v úmyslu se od ní odpojit. Jak se má člověk v takové situaci zachovat? Autorka nastoluje otázku z politické filozofie, ale nedává nám k dispozici žádný návod, žádnou „kalkulačku“ třeba na způsob Johna Rawlse, ze které by člověku vyšlo, jak má být konstruovaná spravedlivá společnost pro maximální množství lidí. Neříká ani Je suis dítě ve sklepě. Vše, co nám říká, je, že někteří odcházejí.

Jakou funkci byste přijali v Omelas?