Komentujeme-li výzkumy veřejného mínění, riskujeme, že z jednoho průzkumu vyvodíme příliš obecné závěry. Ale výzkum společnosti Kantar pro ČT z uplynulého víkendu patří do jiného ranku.

To, že ANO v nových Trendech opět vítězí, nové není, novinkou je trend v preferencích. Babišovo hnutí se vrátilo na 30 procent, podařilo se mu zastavit a zvrátit pokles, který jsme pozorovali po celé jaro až do prázdnin. Tehdy šel pokles ruku v ruce s narůstajícími masovými demonstracemi proti oligarchickému premiérovi a zdálo se, že ANO je konečně za zenitem. Čerstvých 30 procent je jako návrat do neradostné reality.

Masové demonstrace chystá Milion chvilek pro demokracii i na podzim, zcela určitě budou doprovázeny vznícením emocí a zaříkáváním odkazu Listopadu. Do prázdnin jsme tyto rostoucí demonstrace proti Babišovi a jeho klesající preference mohli vykládat jako jiný projev toho, že odpor k oligarchii se konečně začal nosit. Ale pořád je tu zhruba 40 procent voličů, s nimiž vyhrocený odpor vůči Babišovi nejenže nehne, naopak je spíš utvrdí v podpoře vlády, nebo je k volbě Babiše dokonce vyprovokuje. Socioekonomicky viděno je to voličský blok tradiční levice. Sociální demokracii (čerstvě šest procent) Andrej Babiš vysál už za minulé vlády. Do voleb 2017 přišla ČSSD oproti předchozím volbám ve prospěch ANO o třetinu svých voličů. Méně pozornosti se věnovalo přelivu k premiérovi od KSČM. Komunisté padali z menší výšky než sociální demokraté, ovšem i oni se mezi oněmi dvojími volbami do sněmovny, jichž se účastnil i Babiš, scvrkli na polovinu, polovina těchto ztrát byli dezertéři k Babišovi. Dohromady se přeliv od obou levicových stran k ANO odhaduje na 600 tisíc hlasů, téměř 40 procent oligarchova úspěchu.

Na rozdíl od vládní ČSSD komunisté oslabují dál, Kantar jim teď naměřil kritických 4,5 procenta. Od konce 20. let minulého století je poprvé reálná obliba komunistické strany pod pěti procenty. Podle autora průzkumu Kantaru dvě třetiny čerstvě ztracených voličů odešly mezi nevoliče, jenže kdyby KSČM byla ve formě, dokázala by je někde nahrazovat, především svými původními voliči, kteří ji v roce 2017 z nějakých důvodů nešli volit. Daniel Prokop z agentury Median odhaduje, že drobný odliv od komunistů k ANO pokračuje, nicméně Babiš dnes oslovuje bývalé komunistické voliče, kteří se při posledních volbách deaktivovali, většinou proto, že je KSČM (a podobně ČSSD) dostatečně nepostrašily pravicovou recidivou.

Tím Babiš komunisty drží u pětiprocentní laťky a chvílemi je stlačuje pod ni. Vzniká donedávna nemyslitelná otázka, co je lepší: jestli přežívající KSČM, nebo silný oligarcha. Komunisté v české politice posledních let předvádějí figuru „ploužící se zombie“, ani pomoc při vzniku vlády, ani jejich funkce Babišova záložního partnera neměla nějaké extra neblahé dopady, u nichž bychom si řekli: Tato zhovadilost nese komunistický rukopis, kdyby měly ANO a ČSSD spolu nad padesát procent, nespatřila by světlo světa. V rozpočtových diskusích na rok 2020 sehráli komunisté dokonce roli uvážlivého hospodáře, sociální demokraty i Babiše vyzývali, ať v době prosperity sníží schodek rozpočtu ze 40 aspoň na 30 miliard korun. Hlavně ale tito naši komunističtí strejcové neztělesňují žádné nebezpečí pro budoucnost, zatímco mocný oligarcha ho v přímém přenosu naplňuje. Váha jejich voličů se projeví jen částečně, ani Babiš je do vládnutí mluvit nenechá. Problémem dnes není jedna konkrétní strana se zaschlou krví na rukou, problémem je onen zhruba 40procentní blok lidí nějak mentálně spřízněných, mezi nimiž navíc nostalgie po starých časech tvoří to méně důležité pojítko. V modelech Medianu, ukazujících sympatie voličů k jiným stranám, jsou pomyslné mraky voličů ANO a KSČM hned vedle sebe.

Devadesátá léta komunisté prožili jako prašivci. Pravice tehdy hrála lehce pokryteckou hru: hořekovala, že komunisté nemají ani ten historický stud, aby se aspoň přejmenovali, současně byla šťastná, protože tím měla levice vyblokovaných deset, patnáct procent hlasů. O tuto výhodu, byť slábnoucí, s odchodem KSČM mimo parlament definitivně přijdeme.