Je přípustné srovnávat Evropskou unii se Sovětským svazem? Tak se včera nevěřícně tázal web německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Citoval britského ministra zahraničí Jeremyho Hunta na konferenci Konzervativní strany v Birminghamu, slova, jaká prý by si nedovolil ani (známý eurofob) Boris Johnson. Čtenáři, posuď sám, jestli se Hunt dostal za hranu: „EU byla kdysi založena proto, aby chránila svobodu – tehdy to byl Sovětský svaz, kdo nedovoloval svým lidem odejít. Historická lekce je jasná: pokud evropský klub přeměníte v žalář, touha z něj odejít nepoleví – naopak, poroste a my nebudeme jedinými vězni, kteří ze žaláře chtějí odejít.“

Jeden možný způsob, jak na to odpovědět, vyprodukoval lotyšský velvyslanec v Británii. Ten na Twitteru vypočítal, co obnášel pobyt ve skutečném SSSR: „Sověti po ilegální okupaci naší země v roce 1940 statisíce Lotyšů zabili, deportovali, poslali do exilu nebo zavřeli a tím vším zničili život tří generací – zatímco EU přinesla blahobyt, rovnoprávnost, hospodářský růst a respekt.“

Že v Evropské unii chybí gulagy, je dobře, na druhou stranu to není, zač by dnes někdo, notabene člověk ze země, která ve 20. století neprožila ani den v nesvobodě, pociťoval vděčnost (Komu taky?). Takže druhý možný pohled na věc říká, že oficiální dementi typu Jean-Claude Juncker není Josef Stalin odvádí pozornost od podstaty věci, která je skandální: Evropská unie, tento teoreticky otevřený klub, se brání tomu, aby z ní bylo možné odejít zdravý. V tomto bodě se EU Sovětskému svazu samozřejmě podobá.

Řeklo by se, že Brity v Unii nikdo násilím nedrží, ale neříkají nám snad v posledních letech ti samí lidé, že dnes už klasické války nahradily války hybridní nebo že místo klasického vměšování silou nastupuje dnes jemnější a ďábelštější ovlivňování vnitropolitické scény soupeře? 

Situace s brexitem je prostá. Theresa Mayová si před čtvrt rokem v britském kabinetu silou prosadila kompromis v britské politice nejzazší možný, a jako by si neuvědomila, že s tím kompromisem jde do vyjednávání, v němž má z její vstupní pozice a ze vstupní pozice partnera kompromis teprve vzniknout. Co bylo podstatou tzv. plánu z Checquers? Británie má velký zájem o jednotný evropský trh, o volný pohyb zboží, pročež je Mayová ochotna u zboží přistoupit na automatické přejímání norem EU. Za druhé Británie nechce volný pohyb pracovníků. To v plánu z Checquers zůstalo. Za třetí chce Británie odejít z celní unie, aby měla svobodu uzavírat pro sebe výhodné smlouvy o volném obchodu s vládami v širém světě. Toho se Mayová dosud také drží.

Celní unie se mezitím na rovině Brusel–Londýn stala hlavním bojištěm. Brusel dělá, jako kdyby nebylo možné zůstat v jednotném evropském trhu a současně mít pro zbytek světa svoje vlastní, neevropská cla. Věcně to není pravda, jednotný trh a celní unie nejsou žádná siamská dvojčata. Norsko a další státy EFTA sdílejí s EU jednotný trh, a celní unii nikoliv (menší praktické potíže to vyvolává, ale dají se řešit). Ale zatímco pro ideology brexitu je svoboda sjednávat si vlastní dohody o volném obchodu se světem od začátku věc principu, bez níž by Mayovou hnali, Brusel v tomto bodě nemá emočně nijak investováno. Možná registruje zájmy evropských exportérů, jimž by evropská cla v Británii logicky ulehčovala postavení. Ale pokud nebude žádná dohoda a brexit proběhne formou ostrého rozchodu, v absolutních číslech exportéři ze zbytku EU budou biti víc než ti britští.

Lidé jako hlavní vyjednavač EU pro brexit Michel Barnier, ale i předseda Evropské rady Donald Tusk nebo šéf Komise Jean-Claude Juncker dosti průhledně sází na rozvrat politické scény v Británii. Vědí, že v otázce celní unie mají přímo uvnitř britského kabinetu pátou kolonu v osobě ministra financí Philipa Hammonda. Vědí, že když budou trvat na přejímání evropských norem pro zboží a sociálních či environmentálních standardů, poštvou proti sobě poradce Mayové pro Evropu Ollyho Robinse, který přejímání standardů doporučil, a některé ministry, kteří pro takový případ pohrozili demisí.

Impérium využívá toho, že Mayová je slabá a s každým dnem slabší (její stranický rival Boris Johnson včera na stranické konferenci jen napůl v žertu zmínil ustanovení ze 14. století, podle kterého jde před soud, kdo připustí vliv zahraničních vlád nebo soudů na zákonodárství v Anglii). Ale k čemu jim takové provozní vítězství bude? Z chování a koneckonců i některých výroků těchto lidí se dá vyvodit, že jim nejde o nějaké oboustranně přijatelné východisko, ale že mají touhu na vlastní oči vidět Británii, jak vjela do zdi a jak těm, co léta podrývali disciplínu v oddíle, teče krev z nosu. Impérium nezná vůči renegátům milost, i kdyby to pro něj mělo znamenat vyšší náklady. To skutečně připomíná něco z nedávné historie.