Jedna z nejvlivnějších architektonických kanceláří současnosti už přes třicet let navrhuje progresivně řešené budovy, které posouvají hranice oboru. K projektování přistupuje interdisciplinárním způsobem a s pokorou k životnímu prostředí.

Dvakrát tolik

„Doufáme, že nás budou kopírovat a replikovat na všech kontinentech,“ prohlásil před čtyřmi lety norský developer Emil Eriksrød při představení svého stavebního záměru pro malé přístavní město Porsgrunn na jihu Norska. Návrh jedenáctipatrové kancelářské budovy pochází z norského studia Snøhetta, které se zejména v poslední době netají svými ambiciózními plány týkajícími se v první řadě energetického řešení staveb. Krystalický tvar loni dokončené budovy totiž architekti uzpůsobili v první řadě tomu, aby stavba fungovala jako co možná nejvýkonnější kolektor solární energie. Fasády obložené fotovoltaickými panely za pomoci výměníků tepla a tepelných čerpadel produkují víc elektřiny, než stavba samotná dokáže vůbec spotřebovat. Ročně má generovat přes dvě stě padesát tisíc kilowatthodin, což je zhruba dvacetinásobek roční spotřeby průměrné norské domácnosti.

Nejde přitom o první takový projekt, pod kterým je ateliér Snøhetta podepsán. Už před dvěma lety architekti dokončili víceúčelovou administrativní budovu Powerhouse Brattørkaia v norském Trondheimu, která generuje dvojnásobek své spotřeby elektřiny. Podobné stavby se stávají malými elektrárnami uprostřed měst. Přebytečná energie (samozřejmě z obnovitelných zdrojů) putuje do veřejné sítě. Na mimořádné úspornosti stavby se podílí také efektivní ventilace vzduchu, chytré stínění nebo využívání mořské vody k chlazení.

Neutrální budoucnost

Snøhetta patří mezi nepřehlédnutelné stálice na světové architektonické scéně. Ateliér založilo pár kolegů v roce 1989, kdy se jim podařilo zvítězit ve velké mezinárodní soutěži na novou knihovnu v Alexandrii. Realizace zaznamenala velký ohlas, na něj o deset let později navázali svým slavným projektem operní budovy v Oslu, za kterou v roce 2009 získali prestižní evropskou Cenu Miese van der Rohe. Ani v tomto případě nejde jen o to, jak budova vypadá, inovativnost jejího řešení spočívá v úzkém propojení stavby a okolního města.

Opera má pochozí střechu, která se tak stává přirozenou součástí veřejného prostoru. Snøhetta se tehdy naplno etablovala a o další veliké zakázky už neměli architekti nouzi. Během třiceti let existence proto mohlo norské studio otevřít své pobočky na čtyřech kontinentech a aktuálně zaměstnává okolo dvou set osmdesáti lidí. O Snøhettě je navíc pravidelně slyšet taky v Česku, kde zástupci studia často přednášejí a vystavují, neboť mezi jeho zakladatele patřil také český architekt Martin Roubík (1949–2008).

Důležitou složku portfolia studia Snøhetta představují různé pozoruhodné architektonické zásahy do prostředí hor, které aktuálně prezentuje pražská Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě Arctic Nordic Alpine. Ať už jde o pozorovatelny divoké přírody, turistické stezky, nebo vyhlídky, všechny takové objekty spojuje citlivé zasazení do krajiny, důraz na kvalitní přírodní materiály, pozornost věnovaná i těm nejmenším detailům a celková elegance provedení – což je obecný rys skandinávských architektů a architektek, kteří díky tomu mají pozornost celého světa.

V kontextu zájmu o environmentálně šetrné budovy na sebe Snøhetta nedávno přitáhla velkou pozornost svým závazkem projektovat do budoucna výhradně uhlíkově negativní budovy, tedy ty, které za dobu své životnosti vyrobí takové množství energie, které vykompenzuje emise oxidu uhličitého způsobené jejich výstavbou. K tomuto směru se zároveň připojují i mnohá další architektonická studia, která vnímají změnu klimatu jako závažnou hrozbu. „Uvědomujeme si, že každá nová stavba mění místní prostředí podobně jako hurikán nebo požár,“ píší architekti v katalogu ke zmiňované pražské výstavě. Podobné odhodlání souvisí také s vírou v technologický pokrok a vývoj šetrných materiálů a fotovoltaických panelů. Nemá zůstat jen u výstavby šetrných budov, v plánu jsou celé městské čtvrti.