Česká policie asi nemá nic lepšího na práci než pomáhat tureckému prezidentovi Erdoganovi honit jeho nepřátele. O víkendu byl v Praze zatčen Sálih Muslim, vůdčí postava kurdského hnutí v Sýrii. Erdoganův režim ho tento měsíc zařadil do databáze hledaných osob Interpolu, český soud bude rozhodovat o Muslimově vydání do Turecka. Turecko nás žádá o vydání občana třetího státu, státu, do něhož před měsícem v rozporu s mezinárodním právem provedlo vojenskou invazi. Snad si český soud uvědomí, co by Sáliha Muslima v Turecku čekalo. 

Už rychlý pohled na heslo Sálih Muslim ve Wikipedii prozradí, že jeho syn před čtyřmi lety padl v bojích proti An-Nusře, syrské filiálce Al-Káidy, proti té An-Nusře, jíž se jeden čas dostávalo buď blahosklonné neutrality, nebo – tvrdí někteří Erdoganovi domácí kritici – přímé podpory z Turecka.

An-Nusru budeme v textu pro názornost nazývat Al-Káida. Ještě v širším slova smyslu můžeme dnes o protiasadovské opozici v Sýrii mluvit jako o džihádistech. Al-Káida je důležitou složkou tohoto hnutí, s jinými frakcemi syrského džihádu občas válčí, ale většinou kooperuje. Čímž jsme dospěli k druhé, tentokrát nepřímé podpoře vnitřních Asadových nepřátel. Jde o východní Ghútu, jíž se v sobotu zabývala i Rada bezpečnosti OSN.

Ghúta je povstalecká enkláva poblíž Damašku, v níž už sedm let vládne opozice, a minimálně posledních pět let ty povstalce tvoří už jen islamisté, salafisté, nemalá část by snesla označení teroristé. Asad se enklávu vzdálenou několik kilometrů od prezidentského paláce snaží ne asi zcela překvapivě zlikvidovat. Kolem enklávy, z níž bývá hlavní město po léta sporadicky ostřelováno – velká část granátů a raket dopadá do Starého Města, kde žijí křesťané –, režim už několik týdnů posiluje obklíčení. Evidentně je na spadnutí ofenziva, jejíž je ostřelování a bombardování nultou fází. Rada bezpečnosti OSN vyzývá k třicetidennímu přerušení bojů.

Protože se prý schyluje k humanitární katastrofě, bijí nevládní organizace a většina velkých médií na poplach. I u nás už 14. února skupina „známých osobností a dalších občanů“, od Marka Hilšera po Aňu Geislerovou, vyzvala prezidenta, premiéra a ministra zahraničí, aby se na mezinárodním poli zasadili o zastavení bojů o Ghútu (zde). Proč to řadím k akcím mezinárodní solidarity s džihádem?

V Sýrii dnes zbývají tři důležité oblasti pod nadvládou opozice. Na severozápadě země provinice Idlib, kde dominuje Al-Káida, na jihu u izraelských hranic, kde také dominuje Al-Káida, a Ghúta, kde je Al-Káida sice přítomna, ale pro změnu tu dominuje brigáda Jaish-Islam, která je sice o něco méně radikální než šílenci z Al-Káidy, nicméně i ona usiluje o islámský stát založený na právu šaría a má bohatou historii společného boje s Al-Káidou proti sekulárnímu diktátoru Bašáru Asadovi. O děsivém charakteru opozice v Ghútě se zběžný konzument zpravodajství nedozví skoro nic. Slyšíme o brutální dělostřelecké palbě syrské armády, která bohužel pravděpodobně postupuje podle vzoru hlava nehlava. Zprávy o počtu obětí však není jak ověřit. Všichni – novináři, politici, známé osobnosti – se opírají o zprávy z míst, kam se západní novináři nedostanou a ani neodváží, z míst, kde džihád vládne tvrdou rukou. Je to navlas stejné, jako když na podzim 2016 Asadova vojska s pomocí ruských letadel dobývala východní Aleppo. 

I tehdy v prosinci 2016 naše občanská společnost pozdvihla hlas. Signatáři české petice těsně před dobytím enklávy zoufalým tónem psali, že v Aleppu je obklíčeno 250 tisíc lidí, přičemž postupující „syrská vláda se svými spojenci bezbranné civilisty hromadně vyvražďuje a v příštích týdnech hrozí jejich úplné vyhlazení. Pokud se tato hrozba naplní, bude to znamenat největší masakr civilních obyvatel od skončení druhé světové války“.

Jaká byla skutečnost? Po dobytí východního Aleppa nastalo mediální ticho, které podivně kontrastovalo s apokalyptickým tónem,  jímž bylo zpravodajství o Aleppu prodchnuto ještě pár dní předtím. Lidí bylo ve skutečnosti v obklíčených čtvrtích dvakrát až třikrát méně, 92 tisíc. Zhruba třetina z nich posléze odešla do provincie Idlib, kde dnes, doufejme spokojeně, žijí pod nadvládou Al-Káidy. Z oněch 30 tisíc dobrovolných vysídlenců tvořili značnou část  džihádističtí válečníci a jejich rodiny. Zbytek civilistů kupodivu raději zůstal na územích Asada, který se je přitom prý chystal zmasakrovat. Žádný masakr po skončení bojů se nekonal. Naopak – podle zprávy z léta 2017, která se mihla i českými médii, se po bitvě o Aleppo do Sýrie vrátilo ze sousedních zemí na půl milionu uprchlíků. 

Odhady obětí ze závěrečné fáze bitvy o Aleppo kolísají, jeden syrský opoziční pramen (SNHR) udává pro dobu mezi srpnem 2015 a začátkem prosince 2016 počet 1600 civilistů, což je bohužel na standardy dnešního Blízkého východu poměrně málo. Při kurdsko-americké ofenzivě proti menší Rakce, v níž sídlil Islámský stát, zemřelo loni odhadem přes 3000 civilistů. 

Z Aleppa světovou veřejnost dezorientovali takzvaní občanští novináři, pod nimiž si západní divák asi měl představit aktivisty za lidská práva s mobilem a přístupem na internet. Tito občanští novináři se sdružovali v Mediálním centru Aleppo (AMC). A hle, stejná opoziční skupina, jaká provozovala AMC, provozuje dnes mediální centrum v Ghútě (GMC). Dalším nepominutelným pramenem tehdy i dnes jsou záchranáři z Bílých helem. Bílé helmy loni touto dobou dostaly Oscara, jejich pověst bohužel kazí takové detaily, jako že před koncem bitvy o Aleppo místní šéf Bílých helem požádal, aby jeho lidé směli odcestovat v autobusech s džihádisty do provincie Idlib. Je pozoruhodné, že videa z Ghúty postovaná dnes na internetu zobrazují takřka výhradně zraněné civilisty, a žádné ozbrojence, kterých se tam přitom musejí pohybovat tisíce a tisíce. Protože kdyby tam nebyli, už by Asad s enklávou dávno zatočil.

Měli bychom si pokorně přiznat, že o dění v Ghútě nevíme víc, než co jsme před rokem a čtvrt věděli o dění v Aleppu. Že tápeme mezi propagandou Asada a propagandou džihádistů, respektive teroristů (která v našich médiích jednoznačně dostává přednost). Přesto by tu některé malé pomůcky pro lepší orientaci byly. Například že novinový článek nebo televizní spot, kde je bez jakéhokoliv dalšího upřesnění řeč o rebelech, opozici, povstalcích, můžeme rovnou přestat číst nebo vypnout.