Obrovská krize na trhu s energiemi je jednou z největších výzev dnešní doby. Výzvou jak pro domácnosti a podniky, které dusí několikanásobně vyšší zálohy, tak pro vlády, které zatím spíš tápou v tom, zda a jak proti zdražování zakročit. Skončila léta nirvány, jak období levných energií mezi lety 2015 a 2020 příhodně nazývá odborník na energetiku a investor Michal Šnobr. Ani před vypuknutím války na Ukrajině předpovědi nevěstily rychlý pokles cen plynu a elektřiny, uklidnění na trhu se však v kratším časovém horizontu očekávalo.

Po ruské invazi ale vystřelily velkoobchodní ceny plynu ještě výš, čímž se významně zvedly i ceny elektřiny. Ta se totiž v Evropě z velké části za pomoci plynu vyrábí. Podle některých názorů se naopak měla poptávka po covidovém období vzpamatovávat, a ceny tak měly být nízké. Že dojde k takovému energetickému šoku, tedy výrobci a dodavatelé energií naprosto neočekávali. Byl to tvrdý náraz pro všechny, protože Evropa si naplno uvědomila svou závislost na ruském plynu. Až 40 procent zemního plynu v EU dosud proudilo z Ruska, jednotlivé země jsou na tom však značně odlišně. Import plynu do Česka podle loňských údajů činil skoro 87 procent, podobně jsou na tom Slováci. Ještě hůř než my jsou na tom pobaltské země a Maďarsko, které kupuje sto procent plynu z Ruska.

Úplné embargo na ruský plyn je zatím stále předmětem jednání unijních orgánů. Evropský odběr plynu, ropy a uhlí je pro vládu Vladimira Putina stěžejním příjmem do rozpočtu, který mu skutečně významně pomáhá vojenský konflikt financovat. Proto je názorový nesouhlas mezi státy EU v tom, jak postupovat, tak citlivý. Od Putina konstantně zaznívá vyhrožování uzavřením plynových kohoutků, Rusko se také pokusilo diktovat podmínky plateb za dodávky pouze v rublech. Očekávalo se, že dohoda na úplném zastavení závislosti na ruských surovinách přijde dříve spíše ze strany Evropy. Obavy ovšem vzrostly poté, co Rusko zastavilo dodávky plynu do Polska a Bulharska. „Musíme počítat s tím, že konfrontace Ruska se Západem bude dále eskalovat. Tlak na dodávky plynu je primárně snahou rozdělit EU. Připravit se na případný výpadek čtyřiceti procent dodávek plynu tak, aby to zákazníci nepocítili, lze opravdu až za několik let. Evropa si dala závazek do pěti let, stejně tak hovoří i naše vláda. Pokud plyn z Ruska skončí v těchto dnech a týdnech, bude to tedy samozřejmě obrovský náraz,“ poznamenal k tomu pesimisticky vládní zmocněnec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška.

Plyn na příděl

Pokud by EU embargo nakonec uvalila, citelně by tím přiblížila Západem tolik očekávaný úplný bankrot Ruska. Nutno je však říct, že v takovém případě by zrovna Česko patřilo mezi ekonomicky vůbec nejvíc zasažené země. Názory na to, jak velká katastrofa by nastala, se různí. Nedávná studie Rady pro ekonomické analýzy při francouzské vládě ale ukázala, že by situace měla být zvládnutelná, českou ekonomiku by to připravilo zhruba o jedno procento jejího celkového výkonu. Mnohem důležitější je nyní to, jak dopadnou snahy české vlády vyjednat zabezpečení dodávek plynu odjinud. Náhrada spočívá hlavně ve zkapalněném plynu. Ten je ovšem několikrát dražší než zemní plyn a jeho doprava vyžaduje náročnou infrastrukturu. Zde jsou zatím vyhlídky velmi nejisté. Jak vyplývá i z vyjádření oslovených dodavatelů energií na následujících stránkách, přerušení dodávek plynu by mělo na jejich zákazníky logicky velký dopad, obávají se proto predikovat, co by nastalo. Jistě by však byl uplatněn krizový regulační postup, kdy by surovina byla na příděl. Jako první by byli zasaženi velcí odběratelé, tedy průmysl a podniky, zatímco domácnosti a kritická infrastruktura se omezují jako poslední. Zatím je možné optimisticky doufat, že k takovému scénáři nedojde.

Většina dodavatelů měnila své ceníky už loni na podzim. Naposledy nyní PRE zvýšila ceny elektřiny od dubna o třicet procent, od května o 25 procent zdraží i plyn. Velkým problémem je nyní ale hlavně to, že velká část dodavatelů už nové zákazníky vůbec nepřibírá. „Nyní lidem nelze moc doporučovat, aby se porozhlédli po trhu a našli nejlevnějšího dodavatele. Na to, aby někdo rozvázal smlouvu se svým dodavatelem a hledal jiného, teď opravdu není vhodná doba,“ říká k tomu analytik konzultační společnosti ENA Jiří Gavor. Pokud se lidé dostanou k novému dodavateli, musejí počítat s tím, že jim nenabídne zrovna výhodné podmínky. Větší skupiny jako například ČEZ nabízejí novým klientům stále i možnost fixace cen až na tři roky. Nabídnuté ceny jsou však samozřejmě vysoké, někdy až o tisíc korun za megawatthodinu vyšší, než kolik platí stávající zákazníci.

Lipská burza jako ožehavé téma

Velká otázka je, jak lidem od vysokých záloh ulevit. Česká vláda zatím jde pouze cestou cílené pomoci těm nejzranitelnějším, a spoléhá tedy na sociální dávky a speciální příspěvky. Tento postup je mnohými kritizován jako nedostatečný, na plošných opatřeních však příliš nepanuje shoda. Jak rovněž vyplývá z vyjádření výrobců a dodavatelů energií, preferovali by taková opatření, která co nejméně naruší konkurenční prostředí a hospodářskou soutěž mezi nimi. Některé okolní státy přistoupily ke zrušení poplatků za obnovitelné zdroje (cele je bude financovat stát), nebo k pokrytí vysokých cen využívají příjmy plynoucí z emisních povolenek. Ekonomicky větším zásahem může být daňová úprava.

Stále častěji také zaznívá kritika evropského obchodování s elektřinou na burze v Lipsku. Ve veřejném prostoru na příliš velké pokřivení trhu regulacemi v poslední době upozorňoval především někdejší šéf ČEZ a bývalý vládní zmocněnec pro jadernou energetiku Jaroslav Míl. Ten navrhuje, aby stát začal od výrobců na základě dlouhodobých smluv elektřinu vykupovat, a obešlo se tak obchodování na lipské burze. Vznikl by tedy určitý státní obchodník s energiemi. Sám říká, že by to však pro výrobce byla sázka na to, jak se ceny na trhu budou vyvíjet. „Příští rok může přijít v Evropě regulace, která administrativně ceny elektřiny srazí dolů, a firma už najednou tolik vydělávat na prodeji nemusí. Vedle toho tu mám ale stát, který mi nabídne stejný výnos, ale na deset, patnáct nebo dvacet let, a představenstvo energetické společnosti se může s péčí řádného hospodáře rozhodnout, co vlastně chce. Je to tedy sice sázka na vývoj cen, ale poté je to také o další věci. O tom, jestli chceme mít dlouhodobě plánovaný rozvoj energetiky, nebo jestli se chceme řídit podle spotových cen a okamžité výhodnosti,“ uvedl Míl v nedávném rozhovoru pro Echo. Podobné návrhy však mají mnoho odpůrců, kteří trh s elektřinou brání. Doba, ve které žijeme, je velmi nejistá. Predikovat, jakým směrem se obchodování s energiemi bude ubírat, by nebylo namístě.