Divadelní režisér, dramatik, příležitostný herec, moderátor a pedagog Arnošt Goldflam je také (teď možná především) autorem vzpomínkových próz, v nichž čerpá ze svého brněnského dětství a mládí a jimž vládne pozoruhodná postava jeho otce, inženýra Otty Goldflama.

V povídkové knize Tata a jeho syn představil svého „tatu“ jako dominantní osobnost s mnoha svéráznými rysy a vlastnostmi, které se z jiného pohledu mohou jevit komickými nebo tragikomickými. Na osudu původem vídeňského Žida, který za války přišel o většinu příbuzných a do Brna se dostal se Svobodovou armádou, se podepsaly dějiny dvacátého století, jimiž tata Goldflam nicméně prochází jako „vítěz“, jako někdo, kdo se vyzná a umí si poradit. V konkurenci se vždy znalým a starosvětsky dokonalým panem Goldflamem nemůže malý Arnošt uspět, je stále předmětem jeho kritiky a superiority, často necitlivě prováděné. Vede s ním bezmocnou dětskou válku, která je součástí uzrávání citlivého a svérázného chlapce, malého Riši, ze kterého roste otcův protiklad, umělec a bohém. Jenže krev a čas nelze ošálit a zralý syn, nyní již stárnoucí AG, sám pozdní otec, přichází na to, že v něm je mnohem víc taty, než si dovedl kdysi představit. Ty povídky, jejichž důležitým prostředím je poválečné Brno a jeho specifická židovská částečka, jsou způsobem smíření, snad žádostí o odpuštění, a hlavně pozdním vyznáním lásky, byť nikoli bez stopy hořkosti a vědomí toho, že nic, ani křivdy a nedorozumění, nelze odčinit a vrátit zpátky. Snad jenom ve snech; a co je vlastně jiného takové vzpomínkové psaní než snění?

Tento snový a pak i fantaskní rys Goldflamova vzpomínání vystupuje ještě výrazněji do popředí v knize Hlavně o mamince. Jsou to kratší povídky, někdy spíš črty, fejetony a etudy na tři stránky, drobné imprese, které se snaží zachytit a rekonstruovat něco z toho mála, co zbylo v paměti, dojmech a taky snech po člověku, který odešel už před mnoha lety. Už to není polemika a pokus o smíření, tady není s čím polemizovat, natož soupeřit, tady je to čisté vyznání lásky, ba snaha o něco neskutečného, o návrat do jistoty té lásky, která je však na tomto světě už nedosažitelná, tak se odkládá snad někam, kam nelze dohlédnout, co se ale s přibývajícími roky přece jen blíží.

Goldflamova maminka je představena jako cituplný protiklad k suverénnímu otci, pod jehož někdy sobeckým a neurvalým dozorem žije, kterému ovšem zároveň vděčí za ochranu. Oč méně má místa pro svůj vlastní život, o to vroucněji ho věnuje malému Rišovi, jemuž je tichou a spolehlivou oporou a jenž se k ní může kdykoli se vším obrátit a vždy nalezne chápavou náruč a porozumění. O tu náruč však přišel už kdysi dávno, maminka zemřela v osmačtyřiceti letech, když mu bylo sedmnáct, měl pár dní před maturitou a vše prožíval jakoby v neskutečném stavu ztráty, jejíž dosah si plně uvědomoval až později, ale který ho už nikdy neopustil. Z těch vláken utkaných kdysi v dětství pak vyvstává portrét jednoho židovského osudu, ženy, která pocházela z malého města v Haliči a která se do Brna dostala s otcem po válce, se zbytkem své ženské mišpoche, matkou a sestrou, jež nikdy s novým prostředím nesrostly, ale ani si na to nečinily nárok.

Výjimečnost obou Goldflamových rodičů byla přítěží i darem, něčím, co je však především výjimkou z pravidla, neboť pravidlem bylo, že lidé jako oni v naprosté většině nepřežili. Maminka a tatínek však přežili a naložili se svými životy, jak mohli a jak jim to jejich možnosti i poměry umožňovaly. Ve vzpomínkách jejich syna se jejich životy vracejí jako postavy přetvořené v obrazy touhy, kterou už nelze naplnit jinak než sněním. Jsou to texty, které snesou srovnání s tím nejlepším, co tento druh psaní přinesl. Někdo, kdo tomu nerozumí, může říkat, že je to sentiment, ale ve skutečnosti se tu lze dotknout toho nejcennějšího, co v člověku je: lásky, o níž lze věřit, že nikdy neskončí.

Arnošt Goldflam: Tata a jeho syn. Sefer, Praha, druhé vydání 2021, 238 str., Hlavně o mamince, Větrné mlýny, Brno, 168 str. Obě knihy ilustrovala Petra Goldflamová-Štětinová.