Ještě donedávna zaplivaný temný podchod, jehož použití jste si předem raději dvakrát rozmysleli, se rozzářil barvami a ožil energií nově probuzeného městského života.

Kousek Barcelony

Když mají čas, vezmou po práci prkna a jdou prověřit svoji čerstvou realizaci. Na místě se dokonale ztratí v davu teenagerů a dvacátníků, kteří sem přišli se stejným cílem – užít si nový prostor, jaký početné pražské skateboardové komunitě dlouho chyběl. Jeho otevření začátkem listopadu bylo proto pro mnohé z nich svátkem.

A svátek to byl i pro autory tohoto místa, architekty Jiřího Kotala a Martina Hroudu. Jak totiž sami přiznávají, mít takový prostor v Praze pro ně bylo ještě před pár lety úplné sci-fi. „Mysleli jsme si, že veřejný prostor může sloužit pro skateboarding jen na Západě,“ přiznávají autoři, kteří takové areály vhodné pro skateboarding, avšak v těsném kontaktu s městem, jezdí pravidelně obdivovat do metropolí, jako je Kodaň, Paříž nebo Barcelona.

Vášeň pro skateboarding je vlastní také celému jejich ateliéru U/U Studio, které před pár lety společně založili. V něm se totiž zabývají primárně projektováním skateparků a obecně venkovních freestyle sportovišť, které ovšem vypadají úplně jinak, než jsme v Česku zvyklí. Nejde o vybetonované plochy ledabyle umístěné někde na okraji měst bez větší návaznosti na své okolí, ale o multifunkční venkovní areály, které se snaží vytvořit s městským prostředím jeden celek. Proč dvě místa segregovat, když mohou skvěle fungovat dohromady a těžit jedno z druhého?

To architekty-skateboardisty z U/U Studia dlouhodobě štvalo, proto se rozhodli tento stav změnit. A vzhledem k tomu, že navrhování skateparků se u nás nikdo nevěnoval, rozhodli se Kotal s Hroudou, že využijí „díry na trhu“ a pustí se do toho sami. Začínali od podlahy a od nuly, při studiích se nejprve snažili o postupnou osvětu, aby se o téma začal vůbec někdo zajímat, a také trochu stimulovali poptávku – poptávku po něčem, co tu dosud nebylo. Svůj první skatepark, kde ukázali, jak dobře může takové sportoviště fungovat jako součást veřejného prostoru, dokončili před třemi lety v pražských Čakovicích a od té doby získávají podobné zakázky nejen v hlavním městě, ale také třeba ve východočeském Žamberku i v Bratislavě.

Odhodlání ke změně

Realizaci takových projektů ztěžují také zakořeněné stereotypy o tom, že skateboardisté jsou narkomani a grázlové s prknem, které je lepší držet na periferii, aby neobtěžovali slušné obyvatele. A velké pochyby o prosazení celého záměru měli také v případě proměny podchodu u stanice metra Vltavská v pražských Holešovicích. Problém je totiž také s obstaráváním velkého množství razítek a posudků všech dotčených úřadů, které ovšem s podobnými případy nemají žádné zkušenosti, a nevědí tak, jak k nim přistupovat. Projekt ale táhlo odhodlání vedení Prahy 7, díky kterému bylo možné záměr známé pražské platformy re_place provozující Bajkazyl a další podniky dotáhnout do zdárného konce.

Zmíněný podchod je součástí spletence komunikací, který pod Hlávkovým mostem křižujícím ostrov Štvanice vznikl v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy přednost dostávala auta před chodci. Podchody nejsou nikdy oblíbené a ten na Vltavské využívali primárně jen lidé bez domova.

Pro razantní proměnu tohoto prostoru stačilo vlastně celkem málo – pořádně tu uklidit, zajistit osvětlení, vhodný betonový povrch a místo doplnit o různé překážky vhodné pro skateboarding i BMX. Návrh architekti konzultovali se zástupci pražské skate komunity, aby docílili správného sklonu překážek a uplatnili svoje dlouholeté zkušenosti s podobnými místy v zahraničí. O atraktivní barevné řešení se postaral ilustrátor Jakub Karlík.

Náklady na realizaci se pohybovaly kolem třech milionů, což je vzhledem k obrovské popularitě, jakou si místo ihned získalo, velmi dobrá investice. To je také hlavní sdělení celého projektu – když máte skvělé nápady, stačí někdy k velké proměně i docela málo peněz i času (celý projekt zabral jeden rok). A kolik takových míst a prostorů čekajících na restart v každém českém městě najdeme?