Nejdřív jsem si myslel, že je to cvok. Ve vlaku Tatranské elektrické železnice z Popradu do Starého Smokovce pobíhal starší muž v bílém tričku od jednoho okna k druhému a fotil ostošest. Neměl digitál, ale starý fotoaparát na filmy – ty během dvaceti minut cesty spotřeboval asi čtyři. Cívky s nimi mu padaly na zem a on je střídavě sbíral a zase fotil a u toho se chytal za hlavu a něco si mumlal a kroutil hlavou, jako že tomu nemůže uvěřit, že taková krása snad ani nemůže existovat. Jeho počínání bylo tak zajímavé, že jsem mu po většinu cesty dal přednost před sledováním přibližujícího se tatranského masivu. Pak mi jedna cívka spadla pod nohy a já ho konečně oslovil, a protože nevypadal jako Slovák, řekl jsem rovnou: „Nice, isn’t it?“ Muž se podíval, jako bych ho vyrušoval, ale pak vydechl: „Absolutely beautiful!“

Byl to Němec od Frankfurtu, jmenoval se Marcus, spřátelili jsme se a já ho pak ještě dvakrát náhodně potkal. Druhý den ve Starém Smokovci, třetí v Tatranské Lomnici. Vždycky působil stejně, tedy jako by byl v rauši. Předpokládal jsem, že je v Tatrách poprvé, což by jeho nadšení mohlo vysvětlovat, ale on mi řekl, že sem jezdí od devadesátých let každý rok, někdy i dvakrát do roka. A že je pokaždé znovu nadšen, co, nadšen, fascinován! V extázi! „Nic takového v Evropě není!“ říkal a gestikuloval tak, že působil, že nemá cenu odporovat. „Byl jsem všude možně, ale na Tatry nikdo nemá! To je unikát! Zvlášť na podzim, to je absolutní nádhera. Ale i leden je skvělý! Vlastně pořád, počasí se tady změní třeba desetkrát za den, z minuty na minutu.

Ne, nic se jim nevyrovná. Nejsou to obyčejné hory, je to úkaz, zázrak, klenot! Alpy, to je obrovská hromada kamení, mrtvá hmota, člověk z nich cítí chlad a mohutnost, která ho zavaluje. Vysoké Tatry jsou jiné, mají pořád nějak lidský rozměr, jsou delikátní, něžné, úhledné, krásné… Přehlédnete je jedním pohledem, jsou jako… jako ozdoba v ženských vlasech,“ řekl ten muž skoro zamilovaně. „Nikdy se toho nemůžu nabažit. A pak další věc: má to tady pořád ještě takový správný starosvětský šmak. Ty nejkrásnější věci, hotely, penziony, sanatoria, tady vznikly v nejkrásnějším období evropských dějin – před první světovou válkou. A hodně tady toho zůstalo. No ale bohužel to mizí. Slováci mají sklony trochu…“ – „Trochu to kazit,“ napověděl jsem mu. On se korektně usmál a řekl: „Trochu to měnit. Ne všechno nové je lepší… Ale třeba to jednou poznají.“ A já jsem dodal, aby už nebylo pozdě.

Hej, chlapci spod Tatier

Vysoké Tatry jsou nejmenší velehory na světě. To je známá věc. Češi je milovali na první pohled, lze mít trochu za to, že společná republika vznikla kvůli Vysokým Tatrám. Když se pak stát rozpadal, bylo to některým Čechům líto zase hlavně kvůli nim. Lásku k Tatrám demonstrovaly ostatně hned po roce 1918 náklaďáky, vyráběné v Kopřivnici, jež tady na vysokohorském terénu testovaly své nápravy a odvezly si odtud pak jméno Tatra, jímž se od roku 1924 počeštila firma Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft. Do Tater jezdil Masaryk, Čapek, Vlasta Burian, herečky z Barrandova, česká buržoazie i lépe situovaní proletáři, jimž pojišťovna zaplatila pobyt v nějaké ozdravovně, když měli štěstí, tak v luxusním „Penzáku“ v Novém Smokovci, což je monumentální stavba, která se otevřela právě před sto lety a oficiálně se jmenovala Palace sanatorium.

Teď je už několik let zavřená; když jsem se na něj ptal ve Smokovci na informacích, pokrčili rameny, že nevedia. V jiném a menším sanatoriu Tivoli v Tatranské Poliance nám v roce 1924 umíral Jiří Wolker a také tam chodil na rentgen, který tam přivezl pokrokový spišský Němec Michael Guhr, tatranský propagátor alpského lyžování: ta slavná báseň je tedy tatranská. Edvard Beneš v hotelu Grand ve Smokovci prožil skoro dva měsíce, když na jaře 1945 čekal na konec války: během těch týdnů si odskočil do Košic, aby tam podepsal ortel nad českou demokracií, Košický vládní program. A zase se vrátil do hotelu a chodil na procházky po okolí a možná přemýšlel o vyhnání i spišských Němců, kteří žili v okolí. Protože pod Tatrami se rozkládá Zips, Spiš, takové slovenské Sudety v malém vydání.

V tom samém hotelu Grand, kde já jsem si před týdnem objednal macchiato, bydlel tři dny v roce 1972 Fidel Castro, takže po něm mají pojmenovanou kavárnu, Castro, ne Fidel, s mohutným nábytkem imitujícím Bourbony. Castro tam během tří tatranských dní zastřelil dva kamzíky, přičemž domluvený byl jen jeden. Ale co by hostitelé Fidelovi nedopřáli? A taky tam hrál ping-pong s hotelovým kuričom čili topičem Vendelinem Vranom. Ten na to měl jistě hezké vzpomínky celý život. Mimochodem, nebyl to jediný revolucionář, který chodil po Tatrách: v roce 1913 vysupěl na Rysy (2503 m) sám Lenin. Ovšem Vladimir Iljič, kterému bylo tehdy 43 let, tam lezl z druhé, tedy haličské strany. Do roku 1989 se po jeho pomyslných šlépějích plazili hromadně svazáci obou národností, autor zde prohlašuje, že tímto turismem hluboce opovrhoval. Stalin sice v Tatrách osobně nebyl, ale v letech 1949 až 1959 tu měl nejvyšší štít, tedy Stalinův. Můj otec vtipálek mi podstrčil mapu z těch dob a já jsem snad ve třetí třídě, na začátku 70. let, přesvědčoval soudružku učitelku, že nejvyšší hora ČSSR se jmenuje Stalinův štít. Ona v rozpacích říkala, že Gerlachovský. Ale nebyla si jistá…

Ne každý Čech se z Tater vrátí… Neobratně tím chce být naznačeno, že je lepší příliš neriskovat a na ty skalní hromady, ať již holé, nebo pokryté ledem, se dívat raději z odstupu. Každý rok zahyne v Tatrách několik Čechů. Slováci si dělají legraci, že prý Češi přitahují laviny. A někteří si to možná i vážně myslí, jsou pověrčiví a Čechů se straní. Když je potkají někde v horách, rychle prchnou. Také se říká, že Pepíci podceňují výstroj a vyjdou si do hor jen tak, v tričku a teniskách. To potvrzuji na vlastním příkladu: loni jsem v září vylezl v converskách a šortkách na Predné Solisko (2093 m) a vrátil jsem se zdráv a celý. Slováci byli celí v outdooru, měli těžké boty, mačky a cepíny a strašně funěli. Já s lehkou obuví a bezstarostnou myslí před nimi poskakoval jako kamzík. Když jsem došel na Štrbské pleso, strhla se sněhová vánice… To už jsem ale byl v bezpečí.

Doufám, že to nebude žádný Slovák číst, ale Slováci svůj vztah k Tatrám poněkud přeceňují. Vlastně k nim přišli historicky docela nedávno. V knize Mýty naše slovenské (2013) slovenští historici píší, že „neexistuje nejaká celoslovenská ludová tradícia Tatier“ a na rozdíl třeba od Dunaje se o Tatrách nezpívaly ani žádné lidové písně. Kult Tater se začal pěstovat jako nástroj vlastenecké agitace od 40. let 19. století a prosazovali ho hlavně romantici kolem Ľudovíta Štúra, jehož parta vylezla v roce 1844 na Kriváň (nebo alespoň pod Kriváň), kde zazpívali na nápěv lidové písně Kopala studienku nový vlastenecký hit Ponad Tatrou blýska, kterou právě otextoval jejich kamarád Janko Matúška. Vždy jsem se po unylém Kde domov můj? na její rytmický zpěv těšil, i když si prý cizinci často mysleli, že je to nějaký připojený komunistický pochod.

V citované knize také píší, že kult Tater vyvrcholil za slovenského štátu, kdy se staly symbolem „absolutní slovenskosti“, a to v její radikální podobě. Tatry byly symbolem tvrdosti, rozhodnosti, nekompromisnosti. „Hej, chlapci spod Tatier, tvrdé pästi máte,“ zpívali si vojáci, kteří po boku wehrmachtu táhli na východ. A něco z toho prý přešlo i do poválečných poměrů. Magické spojení Slovensko–Tatry pořád funguje. Slovo „tatranský“ je synonymem kvality: tatranský vzduch, tatranská brynza, tatranská žula… Všechno to zní hrdě. To Češi myslím nic takového nemají.

Přitom ono to není tak dávno, nějakých sto padesát let, kdy se Slováci přestáli bát se k Tatrám vůbec přibližovat: v údolích a roklinách žili hlavně goralové, kteří ani nevěděli, že jsou Slováci, což také úplně nejsou a víc jich žije na polské straně. Bydleli v domech s tlustými dřevěnými stěnami, pásli ovce, dělali z nich brynzu, byli pobožní, osmahlí a tvrdí a nosili černé kulaté klobouky, které se nyní prodávají jako lidové suvenýry z Tater: imitace za deset eur, „pravé“, tedy z králičí plsti a s pravými lasturkami na obvodu, za osmdesát. Ty mušličky si tam prý goralové připínali za každou plavbu na voru, na něž se nechávali najímat a na nichž dopravovali zboží po Dunajci a Visle až k Baltu. Vor se slovensky řekne plť, což možná v Čechách neví každý. Alpinismus příliš nepěstovali.

Hor se slovanské obyvatelstvo spíš bálo, ještě do 19. století si vesničané správně představovali, že tam sídlí nečistí duchové, především bytost jménem zmok, což je takové divotvorné kuře, česky asi plivník. Po zmokovi byl prý pojmenován Smokovec, současné administrativní centrum Tater, kde sídlí primátor, dřív by se řeklo vicišpán. Pravděpodobnější je ale verze, že slovenský název je odvozený z německého Schmecks, což vzniklo z otázky „šmakuje?“. A mínila se tím voda kyselka, jejíž pramen dal základ lázním, které tu založil v roce 1833 jistý Johann Georg Reiner, tedy zřejmě nikoli Slovák. Období, kdy lázně spravoval, tedy léta 1863 až 1866, se považují za „zlatá léta Smokovce“, od čehož uběhlo v prameni již dost vody.  

Touha vylézt na tatranské vrcholky byla zaznamenána už v 17. století, kdy se o to pokoušel matematik David Fröhlich z Kežmarku, který poprvé také přibližně změřil jejich výšku. Do hor pak vyráželi vždy nějací excentrici, vědci, botanici, kartografové, tedy samé obory, v kterých vždy vynikali Němci včetně těch spišských. První výstup na Gerlachovský štít podnikl v roce 1834 učitel Johann Still z Nové Lesné (Neuwalddorfu). Vyznamenal se však i jistý Gören Wahlenberg, takový švédský Humboldt, který na začátku 19. století první popsal tatranské botanické endemity. Pominout nelze v žádném případě Maďary, kteří Magas-Tátra považovali za své Alpy a kam si pešťská buržoazie a aristokracie (v Maďarsku byl každý pátý aristokrat) oblíbila zvláště koncem 19. století jezdit. Osadu u Štrbského plesa (Csorba-tó) založil v 70. letech 19. století gróf Szentiványi, Slováky překládaný jako Svätojanský.

Těsně před první válkou stačili ještě dostavět jednu z nejlepších civilizačních vymožeností Tater, Tátrafüredi Helyiérdekü Villamos Vasutak (THÉVV) čili Smokoveckou vicinální elektrickou dráhu; to divné slovo vicinální znamená něco jako lokální, místní. Dnes se samozřejmě jmenuje jinak: Tatranská elektrická železnica. Trať vede podél celé třicetikilometrové délky Tater a spojuje spolehlivě co hodinu Štrbské pleso, Starý Smokovec a Tatranskou Lomnici. Pohled z vlaku přináší obraz díla vichřice z páteční noci 19. listopadu 2004, která oholila tatranské lesy jako holicí strojek bradku. Architektura, ať už dobrá, nebo špatná, která byla kryta stromy, se ocitla obnažená. Les skoro zmizel, ještě teď se na hůř přístupných místech povalují tisíce kmenů. Prý to ale za takových osmdesát let zase doroste.

Ztracená belle epoque

Z těch požehnaných časů před první válkou pocházejí nejkrásnější stavby, hotely, penziony a sanatoria, z nichž některé se zachovaly v docela dobrém stavu. O lesku a prosperitě časů belle epoque svědčí série velkolepých hotelů, které na přelomu století postavila u Štrbského plesa, ve Smokovci a v Tatranské Lomnici bruselská společnost Wagon Lits Cook, vždy podle návrhu významného architekta Quida Cornéla Hoepfnera (1969–1945), rodáka ze Spišského Podhradí, tedy etnického Němce, který se cítil především Uhrem: po roce 1918 odešel do Budapešti, kde se stal senátorem. Jeho třem tatranským grandhotelům může v Čechách konkurovat jen Pupp a Imperial v Karlových Varech nebo Priessnitzovo sanatorium od architekta Leopolda Bauera v Jeseníku – to je ovšem ve Slezsku. Hotel Grand ve Smokovci je ten, kde bydlel Beneš a Castro, lomnický Grand se po roce 1918 jmenuje Praha, ale když jsem se na recepci ptal, jestli nemají nějakou knihu o historii svého hotelu, byli překvapení, že něco takového má existovat. A luxusní Grand u Štrbského plesa se po roce 1918 přejmenoval na Kriváň, ale teď byste se tam zabukovali, což nebyl můj případ, u firmy Grand Hotel Kempinski High Tatras. Ceny drží úroveň, 220 až 450 eur za noc.

Druhým významným architektem belle epoque byl architekt Gedeon Majunke (1854–1921), rodák ze Spišské Soboty, krásně zachovalého městečka u Popradu: pocházel odtud sochařský rod Brokoffů, který nám vytvořil představu o baroku. Majunke byl takový karpatský Dušan Jurkovič: vytvořil charakteristický tatranský styl, vycházející ze secesní alpské „švajcárny“, ale jaksi lidovějšího a veselejšího druhu: nezbytné jsou verandy z vyřezávaného dřeva, balustrády, pěkné folklorní detaily, dřevěné okenice. Takový byl hotel Lomnica v Tatranské Lomnici, před pár lety zrekonstruovaný tak, že byl obestavěn jakousi betonovou obručí, čímž jeho malebný ráz vzal zasvé.

Vůbec hodně toho vzalo zasvé. Na dobových fotografiích vidíme, že ty barevné hrázděné domy jsou zasazeny do prostředí parků a květinových záhonů, časté jsou vodotrysky a umělá jezírka, cestičky jsou vysypané světlým pískem, celé to je úhledné a rozkošné. Tak to již bohužel nevypadá. Domy, různé ty hotely a zotavovny v tatranských městečkách působí občas omšele, jako by se o ně léta nikdo nestaral, parková úprava zmizela. Krásná a monumentální tatranská kulisa, kterou mají za sebou, samozřejmě nikdy nezklame, ale lidská sídla jako by ztratila vkus a jemnost. Nejhorší jsou ovšem novostavby, které zkazí i to, co by člověk mohl přijmout jako melancholickou oprýskanost. Týká se to nejen budov z časů socialismu, ještě horší jsou ty z posledních dvaceti let: často jsou to stavby, které připomínají betonové samoobsluhy postavené v rámci akce Z, jež byla prodloužena do kapitalistického věku. Působí neladně, brutálně a lacině. Mnoho jich je nedostavěných a zdá se, že několik let už na nich práce stojí, nejspíš došly peníze nebo vůle, případně se čeká na další dotace či granty – nebo kde se na takové věci berou zdroje. To jen tak nějakou vichřicí nezmizí.

Ale jinak, jinak je to v Tatrách samozřejmě překrásné. V tom jsme si s tím nadšeným Němcem rozuměli naprosto. To by se i pyšní Slováci možná divili.