Americký dron vypařil na věčnost íránského generála Kásima Solejmáního – a strhla se mela. Než tisíce zápaďáků stihlo vygooglit, kdo to vlastně byl, z Íránu se nesla ostrá slova, odpůrci Donalda Trumpa podlehli psychóze a začalo se otevřeně spekulovat o třetí světové válce. Jedno je jisté: válka Západu s Íránem nebude, jelikož již několik desítek let probíhá.

Na rozdíl od Evropanů a Američanů lidé na Středním východě velmi dobře věděli, kdo Solejmání byl, jak dokládají spontánní demonstrace, které vypukly napříč regionem, ať již z radosti, nebo ze smutku. Solejmání byl druhým mužem Íránu, alespoň v zahraniční politice, hned po ajatolláhu Chameneím, jehož byl oblíbencem. Byl tvůrcem íránského impéria táhnoucího se od Libanonu po Jemen. Byl také teroristickým vůdcem, který má na rukou krev tisíců lidí, a to včetně koaličních vojáků. Jeho smrt se přirovnává k sejmutí bin Ládina či Bagdádího, jenže ti byli zabiti ve chvíli, kdy jejich organizace byly v totálním rozkladu. Navíc za Solejmáním stál celý stát, ne jen pár vousáčů s kalašnikovy. Historická paralela, která má k odstřelení Solejmáního nejblíže, je atentát na Reinharda Heydricha.

Asi nejlepším momentálně dostupným článkem o Solejmáním je jeho profil od Dextera Filkinse, který vyšel v magazínu New Yorker v září 2013. Solejmání se narodil v roce 1957 v chudé horské vesnici ve východním Íránu. Vychodil nanejvýš střední školu. V mládí se stal přívržencem ajatolláha Chomejního a podporoval islámskou revoluci, která Chomejního vynesla na vrchol. Když se Saddám Husajn rozhodl využít chaosu revolučního Íránu a v roce 1980 na něj zaútočil, Solejmání dobrovolně narukoval. V krvavé válce se vyznamenal a vypracoval se na velitele divize. Írán úspěšně odrazil irácký útok a poté se rozhodl rozšířit revoluci i do Saddámova Iráku. V tom žalostně selhal a válka skončila patem připomínajícím první světovou, kdy na sebe ze zákopů hleděli nevycvičení pěšáci. Mír byl uzavřen v roce 1988, po milionu mrtvých a bez větších úspěchů pro obě strany.

Íránské vedení si z toho odneslo ponaučení, že na přímou vojenskou expanzi je země příliš slabá. Byla potřeba alternativní strategie. Za tím účelem byly v rámci Islámských revolučních gard založeny jednotky Kuds. Ty měly za úkol šířit íránský vliv po světě všemi prostředky včetně teroru. Kuds například založily teroristické hnutí Hizballáh v Libanonu, které se jim dodnes zodpovídá.

Předpokládá se, že Írán minimálně poskytl logistickou podporu pro útok na bejrútské kasárny v roce 1983, kde sídlily mezinárodní síly, které měly udržet v Libanonu mír. Výbuch zabil 241 amerických a 58 francouzských vojáků. V roce 1992 útok na izraelskou ambasádu v Buenos Aires zabil 29 lidí a od dva roky později útok na židovské centrum tamtéž zabil 85 lidí. Oba atentáty vykonaly operativní jednotky Hizballáhu na rozkaz Íránu. To jsou přitom pouze nejznámější útoky. Jednotky Kuds jsou zodpovědné za teroristické útoky v tak rozličných zemích, jako je Thajsko, Indie, Nigérie či Keňa. V roce 2011 se pokusily najmout mexický drogový kartel k likvidaci saúdského velvyslance ve Washingtonu. Nevyšlo to, neboť pověřený mafián byl policejním informátorem.

Někdy mezi zářím 1997 a březnem 1998 byl velitelem jednotek Kuds jmenován Solejmání. Pod jeho velením se Kuds staly jednou z nejobávanějších sil v regionu. Důstojníci Kuds nejspíše řídili únosy izraelských vojáků Hizballáhem, bez Solejmáního podpory by Asad v Sýrii už dávno padl, Írán se angažoval v odboji proti Američanům v Iráku. USA ho podezřívají, že je přímo zodpovědný za 600 jejich mrtvých vojáků. Další stovky mají na svědomí šíitské milice, které po vzoru Hizballáhu Solejmání v Iráku zorganizoval, vycvičil a dodal jim zbraně.

Solejmání rád americké velitele provokoval. Skrze prostředníky jim posílal zprávy. Například generálu Petraeusovi, tehdy vrchnímu veliteli amerických sil v Iráku, napsal v roce 2008: „Drahý generále Petraeusi, měl byste vědět, že já, Kásim Solejmání, kontroluji íránskou politiku vůči Iráku, Libanonu, Gaze a Afghánistánu. Náš velvyslanec v Bagdádu je členem Kuds, člověk, který ho nahradí, bude členem Kuds.“ V létě 2006 vypukla válka mezi Izraelem a Hizballáhem, která trvala 34 dní. Během ní násilí v Iráku neobyčejně kleslo. Solejmání prý poslal zprávu americkému velení: „Doufám, že jste si užívali klid a mír v Bagdádu. Byl jsem zaneprázdněn v Bejrútu.“

Z Iráku vytvořil pod nosy Američanů klientský stát. V prosinci 2010 premiér Núrí Málikí zformoval po devíti měsících vyjednávání novou iráckou vládu. Hlavní zásluhu na tom měl Solejmání, který donutit šíitské vůdce, aby Málikího podpořili – výměnou za to, že Málikí bude trvat na odejití všech amerických vojáků z Iráku. To se také stalo. (Brzo se vrátili kvůli ISIS.) Málikí také nejspíš pomáhal Íráncům obcházet ekonomické sankce, taktéž vyčlenil 200 tisíc barelů ropy denně v hodnotě asi 20 milionů dolarů pro Solejmáního. Ten peníze používal pro aktivity jednotek Kuds.

Solejmáního důstojníci též z Assadovy armády vytvořili bojeschopnou sílu. Jednotky Kuds dodnes v Sýrii bojují. V celém regionu kromě toho programově rozdmýchával nenávist mezi sunnity a šíity, aby posílil moc Íránu. Ten se považuje za vůdčí zemi světových šíitů. Irák je také většinově šíitský (cca 65 %), v Libanonu jsou významnou menšinou (27 % šíité, 27 % sunnité, zbytek křesťané), Sýrie je většinové sunnitská, ale k šíitům se počítá Assadova rodina. Solejmání si tak vytvořil obrovskou říši táhnoucí se od Íránu, přes severní Irák, Sýrii až po jižní Libanon, kde si mohl počínat jako vicekrál, zodpovědný pouze Chameneímu.

Do jeho impéria je potřeba připočíst i Jemen a Gazu. Byl neustále na cestách, osobně řídil malé i velké operace. Pod sebou měl tisíce bojovníků. Síla jednotek Kuds se odhaduje na 15 tisíc lidí, k tomu je ovšem nutné přidat tisíce dalších v rámci milic, jež se mu také zodpovídají. Íránská propaganda z něj učinila neporazitelného hrdinu. Je nepochybné, že byl nenahraditelným vojenským géniem. Nebyl to prostý lampasák, kterého bylo možné vyměnit. Spíše to byl íránský Napoleon.

Američané tak již dlouho považovali Solejmáního za svého hlavního protivníka v regionu. O jeho zabití uvažovala jak Bushova, tak Obamova administrativa.

Barack Obama nakonec zvolil formu appeasementu. Celé svoje druhé volební období se snažil uzavřít „íránskou dohodu“, což se mu nakonec v roce 2015 povedlo. Výměnou za zrušení sankcí a odblokování peněz Írán slíbil na deset let pozdržet svůj jaderný program. Nezdá se ale, že by to mělo vliv na aktivity jednotek Kuds. Trump dohodu zase zrušil.

V právě uplynulém roce Írán začal stupňovat tlak v regionu. Útočil na tankery, dva zajal, raketami bombardoval saúdskou rafinerii, sestřelil americký dron. Vše bez větší americké odezvy. Podle expertů Íránci zkoušeli, co si mohou dovolit, také chtějí konfliktem donutit Američany, aby zase začali jednat. Předpokládá se, že mozkem této strategie byl Solejmání. Trump dal jasně najevo, že červenou linií je pro něj smrt Američanů. Ta byla překročena 27. prosince, kdy raketový útok na základu v Iráku zabil jednoho amerického civilistu a zranil čtyři vojáky. V odvetě Američané zaútočili na výcvikové tábory šíitských milic. Ty zase napadly americkou ambasádu a prolomily první perimetr, zřejmě na povel Solejmáního. Velitel milic zahynul společně s ním, jeli ve stejném konvoji.

V pátek brzo ráno Solejmání dorazil na bagdádské letiště, podle Američanů proto, aby osobně řídil akce proti nim. Ať již z pomsty, nebo z prevence, USA se rozhodly, že ho už mají dost. O zbytek se postaral dron.

Trumpa lze podezírat z impulzivnosti, nedomyšlených kroků a absence strategie. To však není tento případ. Jeho blízkovýchodní strategie je celkem jasná. Stáhnout se v maximální možné míře, například USA nejspíš vyjednávají i s Tálibánem, ale pokud bude ohrožena Amerika, udeřit tvrdě a nesmlouvavě. Trumpa v jeho rozhodnutí podpořili jeho poradci i zpravodajské služby.

Lze tedy nyní očekávat velkou konvenční válku? Nejspíš ne. Írán je sice zločinný stát, ale není sebevražedný, ví, že v přímé konfrontaci nemá šanci. Americké sankce těžce poškozují jeho ekonomiku a kdykoliv může upadnout do těžké krize. Vláda je nepopulární, čelí vnitřní politické krizi. Od listopadu jsou v zemi nepokoje, které vláda tvrdě potlačuje. Zemřelo při nich nejméně 1500 lidí. Při všech komentářích zdůrazňujících nebezpečnou eskalaci ze strany Trumpa se zapomíná, že to byl Írán, kdo v posledním roce napětí budoval. Solejmání hledal Trumpovy hranice, až je našel.

Při vzpomínání na Hitlera se často zdůrazňuje, že kdyby spojenci zasáhli, když bylo Německo ještě slabé, válka nikdy nemusela vypuknout. Je pravděpodobné, že odstraněním jejich nejlepšího generála se to právě povedlo Trumpovi s Íránem.

Také Trump nemá zájem situaci eskalovat. Pokud se Írán udrží ve svých mezích, nechá ho na pokoji. Smrt Solejmáního učinila svět bezpečnějším. Málokdo si ji zasloužil tak jako on.