Miliarda eur! To koukáte, euroskeptici, jak nám EU pomohla! Ale od vás asi těžko uslyšíme slova díků. Tak nějak by se dala parafrázovat reakce našich „obvyklých podezřelých“ na to, že EU 27. března schválila uvolnění fondů na reakci na koronavirovou krizi. Ale je to adekvátní? Kdo nám vlastně pomáhá?

Když řekneme, že nám někdo pomohl, máme obvykle na mysli, že udělal něco, co nemusel, že ze solidarity a přátelství k nám vzal něco, co mohl použít sám pro sebe, a dal to raději nám. Takovému člověku se sluší poděkovat, vážíme si ho a třeba někdy v budoucnu, až se situace obrátí, mu to rádi či méně rádi oplatíme. Když Německo převezme do svých nemocnic francouzské pacienty nebo když pošleme do Španělska ochranné obleky, to je pomoc.

Když dorazilo první letadlo s ochrannými pomůckami z Číny, přišla ho na letiště vítat půlka vlády s premiérem v čele. Ale jestli nám Čína pomáhá, nebo ne, bychom mohli říct až podle toho, kdybychom znali cenu, za niž nám Čína pomůcky dodává. Když chtěl ministr Hamáček zdůraznit, jak maká, pochlubil se, že jen za první víkend, kdy převzal agendu od ministra zdravotnictví, utratil miliardu. Takže zadarmo to tedy není určitě. O kolik víc si za pomůcky Čína účtuje, než stály na trhu před dvěma měsíci? Nevíme. Je možné, že cena je vyšší, ale stále ještě přátelská; je možné, že někomu jinému ty roušky Čína neprodala ani za tuto cenu. Ale dokud to nevíme, je těžko říct, zda se Čína chová spíš jako přítel, anebo jako vyděrač.

Ta miliarda od Evropské unie je jiný případ. Pomoc, tak, jak ji obvykle chápeme, to není, což neznamená, že to máme a priori kritizovat. Evropská unie není samostatná země jako jiné, je to mezinárodní organizace. Ona se ničeho, co mohla použít pro sebe, nevzdává. To by platilo, leda kdyby sáhla na platy eurokratů, odložila investice do nových budov atd. Unie jen předisponovala peníze v rozpočtu. Je to pro laika dost složitý manévr, v němž hrají roli dosud nevyčerpané prostředky z kohezních fondů, jejich vracení, národní kofinancování a další články složitého mechanismu unijní mašinerie. Nic jiného narychlo Unie udělat nemůže, i toto musel schválit Evropský parlament a trvalo to čtrnáct dní, což bylo na unijní poměry rychlé.

Máme v této situaci být vděční? Anebo vykřikovat, že Unie nám musí dát naše peníze?

Asi není dobré tvrdit, tak jak to tvrdili minulý týden polský premiér a ministr zahraničí, že Unie nedala na boj s koronavirem ani cent. Ale zalykat se vděkem? Jako že Unie taky nemusela dělat nic, ale ona se sebrala a pomohla? To by byl divný svět. Každá organizace sdružující nějaké členy chce prokazovat svou relevanci. Je to nejvlastnější zájem aparátu. Sedět dál v Bruselu, brát platy a procesovat dotace na nové linky na toustový chléb, jako by se nechumelilo, by byla politická sebevražda. Tak hloupý a otrlý přece Brusel není. Něco udělat musel.

A ne že by si za to zasloužil velký aplaus. Protože ten krok není výsledkem politického rozhodnutí, ale jen přehazování nějakých mechanismů vymyšlených pro úplně jinou situaci, vede k absurdnímu výsledku, že přihodí třeba Polsku nebo Maďarsku víc peněz než v této chvíli nepoměrně více zkoušené Itálii. Kdyby kdokoli vymýšlel rychlou pomoc od píky, určitě to tak neudělá.

Takže ano, kritika je namístě.

Pro sofistikovanější diskutéry mají fanoušci EU v záloze další argument: EU by dělala víc, ale nemá ve zdravotnictví kompetence. Členské státy jí je odmítly svěřit.

Je to typická past evropské integrace. EU miluje kompetence. Kompetence znamená mít právo v nějaké oblasti legislovat, moci se do toho montovat. Kompetence neznamená odpovědnost. Proto je v Unii tolik sdílených kompetencí – aby ta konečná odpovědnost nebyla na EU. Unie nejčastěji jedná formou harmonizace a regulace. Stanovuje pravidla. To je zásadní rozdíl. EU stanoví pravidla pro třídění odpadu, pro skládkování, pro zacházení s nebezpečnými odpady, stanoví cíle, kolik na skládky a kolik do spaloven. Ale odpadky musí odvézt vaše místní samospráva.

Chcete si zkusit vzít odpovědnost za zdravotnictví? Fajn. Ve zdravotnictví se ve všech zemích EU dohromady protočí za rok asi 1,3 bilionu eur. To je víc než celý současný sedmiletý rozpočtový rámec EU. Výdaje na obyvatele se pohybují mezi 4000 eur v Německu a méně než tisícem eur v Rumunsku. A nejen kvůli ekonomické výkonnosti, liší se i mezi zeměmi relativně podobnými, třeba ve Švédsku jsou skoro o tisíc eur vyšší než v sousedním Finsku. V Německu je skoro třicet lůžek intenzivní péče na sto tisíc obyvatel, ve Švédsku asi šest. Co je správně? To proto, že v každé zemi je zdravotnictví jinak organizováno a každá kultura přikládá zdraví trochu jiný význam. Chcete si to všechno vzít na starost? Chcete vymýšlet, jak by takový systém vypadal, aby byl spravedlivý? Jaká bude základní péče a co nadstandard? Jaká spoluúčast? Chcete si za to vzít odpovědnost, aby když se bude zavírat okresní nemocnice, tak si lidé nestěžovali do krajského města ani do Prahy, ale do Bruselu?

Samozřejmě že ne. Nechcete odpovědnost. Chcete kompetence. Abyste mohli být jako nadnárodní firma, která v rámci programu Corporate Social Responsibility věnuje pár milionů korun na dětskou onkologii a výzkum roztroušené sklerózy a dá si to do reklamní kampaně.

Protože tak funguje ve většině oblastí EU. Její fondy jsou politicko-píárový nástroj. Rigorózní studie toho, jak efektivně plní deklarovaný účel, jsou vzácné. Modré tabule oznamující, že zde darovala peníze EU, všudypřítomné a předpisy exaktně stanovené.

Celá rychlá pomoc Unie proti koronaviru je vedlejší stage a na hlavním festivalovém pódiu se hraje úplně něco jiného. Dopady epidemie zejména na italskou a španělskou ekonomiku budou devastující. Hraje se o eurobondy, o sdílené fiskální riziko. A tam vypadá atmosféra úplně jinak. Holandský ministr financí už vypálil první salvu „Seveřanů“, obvyklou pohádku o pilných mravencích a lehkovážném cvrčkovi, který si neudělal zásoby na zimu, a navrhl poslat do jižních zemí inspektory. Portugalský premiér označil jeho slova za „nechutná“ a několikrát to zopakoval. Tak vypadají vztahy skutečných evropských zemí, když se má jedna něčeho vzdát ve prospěch jiné.