Nenápadná zpráva, která vlastně ani zprávou není, protože nikde nebyla zveřejněna: dnes má vláda projednat návrh ministerstva financí a Úřadu vlády o přistoupení České republiky k tzv. fiskálnímu paktu. Ten, snad si čtenář vzpomene, měl být jakousi dluhovou brzdou pro eurozónu, ale přijímat ho měla celá; na summitu v prosinci 2011 nepodepsali dva premiéři – náš Petr Nečas a britský David Cameron.

Z fiskálního paktu je věcně vzato makulatura, dluhem více než tři procenta HDP se od té doby provinilo několik členských států, hlavně na jihu eurozóny. Navíc, jak si čtenář možná také vzpomene, nás přece do fiskálního paktu v rámci napravování hříchů Nečasovy vlády přihlásil už minulý Sobotkův kabinet, a přece se na postavení republiky v EU nic hmatatelného nezměnilo.

Jenže – a odteď je to zajímavé – Sobotkův kabinet ratifikaci nedotáhl do konce, fiskální pakt odhlasoval jen Senát. Pokud teď Babišův kabinet fiskální pakt nastoluje znova, děje se to čistě z jeho vlastní vůle.

O co Andreji Babišovi jde, se zatím můžeme jen dohadovat. Větší motivy se nabízejí dva: jednak nový premiér potřebuje unijnímu establishmentu na něčem předvést tzv. proevropskost, ať už si pod tím termínem představujeme cokoliv. Byla by to taková Babišova obdoba vlajky EU, jakou Miloš Zeman vyvěsil nad Pražským hradem, když tam přišel po Václavu Klausovi. 

Před dvěma měsíci ve výboru Poslanecké sněmovny pro evropskou politiku Babiš hrdě oznámil, že jeho vláda fiskální pakt přijme. Bylo to, ať už náhodou, nebo ne, v půli prosince, tedy ve dnech, kdy se čekalo na poštu OLAF z Bruselu a začínaly spekulace, jak moc skrz prsty bude na Babiše shlížet unijní establishment.

Za druhé, premiér, který si v podstatě správně přečetl situaci na evropském parketu, zřejmě svoje diplomatické úsilí v EU upne k jednání o Dublinu IV. Půjde o to, odvrátit nebo rozředit přerozdělovací mechanismus, jímž by se během nějaké příští migrační krize eskortovali azylanti do jednotlivých členských států – a Visegrád by podle aktuálního návrhu Komise byl první na řadě.

Při úvahách o taktice, při vážení nákladů a výnosů je ale třeba vědět, že fiskální pakt není až tak mrtvá litera, jak by se mohlo zdát, že jeho přijetí nebude bez následků. V návrhu připraveném pro dnešní schůzi vlády se píše, že sněmovnou by pakt měl projít podle článku 10 ústavy, což znamená jednoduchou většinou. To je dalekosáhlý posun. Ještě Sobotkova vláda se pokoušela pakt přijmout podle článku 10a ústavy, což znamenalo třípětinovou většinu. Třípětinová, tedy ústavní většina, to byl dosud právnický konsenzus, shodly se na něm analýzy, které si Sobotkova vláda tehdy objednala na právnických fakultách v Praze a v Brně, i legislativní rada vlády. Taky že už zmíněné přijetí fiskálního paktu Senátem bylo třípětinovou většinou.

Vyšší práh ústavní většiny dává smysl, protože v paktu se rýsuje přenos kompetencí z národní na evropskou úroveň – je jedním ze dvou předpokládaných kroků, které republika musí učinit, než přijme euro. Tím druhým je Evropský stabilizační mechanismus, ESM, známý jako euroval. A existuje právní názor, že způsob, jakým by byla přijata údajně mrtvá litera fiskálního paktu, bude s odvoláním na fiskální pakt později použit i při eventuálním hlasování o ESM. (O samotném vstupu do eurozóny rozhodne vláda sama.) Takže materiál pro dnešní schůzi vlády předjímá, že pro odchod od koruny a přijetí eura se v českém parlamentu použije prostá většina. 

Je to zdánlivě odtažitá věc, nicméně ze zkušenosti víme, že europejčíky charakterizují strategické uvažování a houževnatost. Spíš než teoretickou úvahu tu možná sledujeme posouvání branky na hřišti ve chvíli, kdy se nehraje a tribuny jsou dosud prázdné. Anebo odstraňování překážek v parlamentu pro schválení Babišova záměru blýsknout se v Bruselu svou proevropskostí. Obojí by se dělo kradmo a obojí směřuje ke stejnému výsledku.