Různé instituce jako lexikografové, vydavatelé slovníků či média rády vyhlašují slova roku. Pokud by někdo vyhlašoval takové slovo jen pro nepříliš uhrančivý svět politiky („Politika je jen showbyznys pro ošklivé lidi“ – John McCain), určitě by v posledních letech nemohl chybět mezi finalisty výraz „hybridní válka“. Patří mezi ty výrazy, jež si lidé podnikající v politice osvojují v naději, že se tak stanou či zůstanou relevantními, že přinesou něco nového a aktuálního. Potřebují, aby se o tom pojmu mluvilo, protože k tomu, o čem se mluví, je třeba objednávat studie, zřizovat odbory a studijní programy, zvát experty do televize, na konference a na semináře, a ti experti budou oni.

Po víceleté snaze nyní zaznamenala velký únik z pelotonu Poslanecká sněmovna, když schválila stálou komisi pro hybridní hrozby. Odhlasovala to napříč stranami kromě KSČM, což je a není úspěch největších bojovníků s hybridními hrozbami – na jedné straně to symbolicky stvrzuje význam tématu, na druhou stranu si ti, kdo o něm dosud nejvíc mluvili, už nemohou nárokovat postavení avantgardy. Což byl jistě právě jeden z důvodů, proč iniciativu nakonec podpořili prakticky všichni a návrh prezentoval poslanec ANO.

Ale sněmovna prostě nechce, aby zůstala od výživného tématu stranou. „Potřebujeme komisi, když máme tajné služby?“ ptá se pirátský poslanec Jan Lipavský ve svém textu na Aktuálně.cz a odpovídá si: „Tajné služby, konkrétně BIS, jsou součástí bezpečnostního aparátu vlády. Jsou úkolovány premiérem a prezidentem a nemají žádný politický mandát vůči parlamentu. Parlament pouze kontroluje jejich činnost.“ To už tak bývá, že výkonnou moc má exekutiva a parlament funkci legislativní a kontrolní, ne?

Ten pojem zdaleka není nový, rozšířil se v roce 2005 z prezentace dvou amerických vojenských stratégů, příslušníků námořní pěchoty Franka Hoffmana a pozdějšího ministra obrany Jamese Mattise. Tehdy to byl ovšem pojem pro obranné „nerdy“, v populární konverzaci měl tehdy větší frekvenci pojem asymetrická válka. Velký rozkvět hybridní válka zaznamenala až po ruské anexi Krymu v roce 2014. Od té doby koncept mutoval a zařazoval pod sebe různé podpojmy jako boj s dezinformacemi a fake news.

Ten původní pojem samotný má různé variace, které je dobré znát, abyste byli „in“, jako nelineární válka nebo speciální válka. Své místo v jeho genealogii má tzv. Gerasimovova doktrína, článek náčelníka ruského generálního štábu z roku 2013, jehož si Západ po anexi Krymu všiml a zpětně v něm nalezl již hotové expozé nové vojenské doktríny. Zasloužil se o to Mark Galeotti, když překlad článku umístil na svůj blog a dal mu právě titulek Gerasimova doktrína. V roce 2018 se pak za to omluvil a přiznal, že usiloval o chytlavý titulek, ale ve skutečnosti žádná taková doktrína neexistuje. Je ovšem třeba říct, že už ve svém původním blogovém postu upozornil na to, co početní šiřitelé textu ignorovali – že Gerasimov se nesnaží přijít s něčím novým, ale snaží se „dohonit a porazit to, co považuje za západní inovaci“. Tu sledoval především na revolucích arabského jara.

To, co čtenáře textu zaujalo – nedělitelnost bojového prostoru od informačního prostoru, využívání nestátních aktérů a domácích podvratných sil, volný přechod mezi humanitárními a ofenzivními operacemi –, není nic podstatně nového. Je to jen update prastarých praktik pro technologie jednadvacátého století, praktik, na něž jsme v krátkém mezidobí „nového světového řádu“ po konci studené války stačili zapomenout. Nebo si snad doopravdu myslíte, že je novum to, že jedna velmoc podporuje a financuje subverzivní elementy v nepřátelské mocnosti? Že údajně přichází na pomoc národněosvobozeneckým povstalcům v sousedství? Že dezinformace, pacifistická agitace, šíření nedůvěry, psychologické operace jsou vynálezem jednadvacátého století nebo že na ně má Rusko monopol?

Nyní se ve většině západních zemí stala z boje proti hybridní válce módní mánie, která má převážně opačný efekt, než slibuje. Místo aby přinesla nové myšlenky a nové postupy adekvátní hrozbám, chopili se jí hlavně lidé, jimž jde o to, aby všechno zůstalo stejné, zejména oni ve svých postaveních. K nim se připojili jiní ve snaze své nejisté či ztracené postavení posílit. Lidé, kteří neuspěli jinde, aby to bylo úplně jasně řečeno.

Boj s hybridní válkou je částečně pomýlení a částečně odsouzen k neúspěchu. Některé složky hybridního komplexu jsou standardními aktivitami, jakým má exekutiva čelit standardními nástroji. Prvním případem jsou kybernetické útoky. „Máme zkušenosti, jak vypadá hybridní útok na nemocnice,“ řekla například poslankyně TOP 09 Helena Langšádlová, když přivítala vznik komise. Ne, nemáme. Máme zkušenosti, jak vypadá kybernetický útok na nemocnice. Čelí mu experti na kybernetickou bezpečnost, prostě specializovaní „ajťáci“ z civilního sektoru i světa tajných služeb. „Experti“ na hybridní hrozby kolem něj můžou jen důležitě okounět.

Boj s dezinformacemi a fake news patří do druhého koše. Je odsouzen k neúspěchu, protože fake news neporazíte tak, že budete bojovat proti fake news. Příčinou toho, že se tolik šíří, nejsou primárně tajné služby, továrny trollů ani pomatení rozesílatelé řetězových e-mailů. Příčinou je eroze kategorie pravdy. Martin Gurri, který o tom před pár lety vydal předvídavou knihu, nedávno napsal:

„Postpravda, jak ji definuji, označuje moment diametrálně odlišných perspektiv vůči každému tématu nebo události, přičemž tu není žádná důvěryhodná autorita, která by věc rozhodla. Elity kdysi zprostředkovávaly mezi veřejností a realitou. Tou autoritou, která věc rozhodla, byly ony. Ale pravda je funkcí důvěry a důvěra veřejnosti v elity dávno vyprchala... Došlo k fragmentaci či „unbundlingu“ pravdy. Výmluvným symptomem je, že už se ani nesnažíme přesvědčovat. Snažíme se nastolit naše fakta a zničit ta jejich, což je proces bližší intelektuální svaté válce než kritickému myšlení.“

Proč máte dnes věřit radám ohledně koronaviru ministrovi, který vás v únoru ujišťoval, že „riziko rozšíření epidemie na našem území je velmi nízké“? Proč mají Američané věřit radám expertů na veřejné zdraví, kteří měsíce pranýřovali všechny, kdo se vyšli projít do parku, aby pak vydávali prohlášení, že velká veřejná shromáždění jsou epidemiologicky v pořádku, pokud podporují Black Lives Matter?

To jsou triviální příklady, kdy je nevěrohodnost předvedena demonstrativně a konkrétně. Ale důvěra je nahlodána hlouběji. Těžko věřit médiím, jejichž projektem je předefinování reality. Vy si třeba i přiznáte, že o něčem nic nevíte a nemáte, jak se přesvědčit, co je pravda. V ten moment potřebujete autoritu, jejíž důvěryhodnost se dá prokázat na něčem jiném, co si můžete ověřit. Budete třeba ohledně koronaviru věřit médiím nebo expertům, kteří vám tvrdí, že muži mohou menstruovat a některé ženy mají penis? Myslíte, že to vyřeší factcheck?

Už zde máme případy, kdy boj proti hybridním hrozbám přinesl víc škody než užitku a tzv. porazil sám sebe.

Evropská komise zřídila jednotku pro boj s dezinformacemi, jejíž celkové působení by bylo na jiný text, ale nyní se ukázalo, že politici na ni tlačili, aby své poznatky o dezinformacích účelově upravovala. Aby šířila dezinformace o dezinformacích, dalo by se říct. A všechno to vyšlo najevo a Čína, o niž šlo, se může jen radovat.

Nejlepší příklad máme pod nosem. Měsíc jsme žili vzrušením z toho, že se tu možná pohyboval, a možná taky nepohyboval, ruský agent s ricinem, který měl zavraždit tři české politiky. A co jsme se nakonec dozvěděli? Že tu žádný nebyl. Některá média a někteří politici – hlavně ti specializující se na boj proti hybridním hrozbám – na to zareagovali bez nejmenších rozpaků: dobře že naše BIS to tak rychle vyřešila, dobře že jsme konečně vypověděli nějaké ruské diplomaty. To, že klíčový fakt, kvůli kterému se to vůbec celé dělo, nikdy neexistoval, jako by je vůbec nezarazilo.

Vůbec si neuvědomují, že byli aktéři v potyčce hybridní války, z níž jsme vyšli otřesně. Rusko se poučilo, že nemusí fakticky dělat vůbec nic, že příště bude stačit šikovné podstrčení dezinformace a zafunguje to jak zašťourání do mraveniště. Prezident začne útočit na tajnou službu, řetězec národněbezpečnostní byrokracie teče jak řešeto, politici exhibují a obviňují se navzájem z čím dál tím šílenějších činů a postojů, investigativní novináři diskreditují stát i sami sebe doma i před světem.

Takže sněmovní komisi přejeme hodně pracovních úspěchů.