Nová prezidentka Evropské komise, Němka Ursula von der Leyenová, byla kompromisní kandidátkou na poslední chvíli vytaženou z klobouku ve fázi patu. Nebylo pro ni vůbec snadné získat v Evropském parlamentu důvěru. Nakonec prošla o devět hlasů a bude se ještě dlouho spekulovat, čí hlasy to byly a komu se bude cítit zavázaná a vděčná. Proto na čtyřiadvaceti stránkách sepsala a poté před plénem přednesla obsáhlý katalog slibů. Většinou ve snaze zalíbit se levici. Ukazuje se, že dominantní agendou příští Komise bude ekologie. Detailně to popsal kolega Daniel Kaiser v Týdeníku Echo č. 28.

Za zelenou agendou, která v posledních letech a především měsících dominuje v Evropě veřejnému prostoru a vyhrotila se po roce 2015, kdy se po skandálu s podvodem u emisí z dieselů Volkswagen rozhodl přesměrovat evropský diskurz k elektromobilům, zapadla další důležitá témata. Von der Leyenová slíbila velmi bez obalu a nekompromisně zglajchšaltování sociálních dávek a regulaci platů. Nebyly to žádné náznaky. Jasně říká, že chce prosadit celoevropskou minimální mzdu a podporu v nezaměstnanosti. Prakticky to neznamená nic jiného než nařízené zvýšení platů na úroveň těch nejbohatších zemí v celé Evropské unii. To samé platí pro podpory v nezaměstnanosti.

Kdyby se něco takového podařilo prosadit, ekonomicky to položí všechny země Evropské unie s výjimkou těch, kde jsou nejvyšší platy. To znamená s výjimkou Dánska (loni tam průměrný plat podle Eurostatu činil v přepočtu 1131 korun hrubého za hodinu), Lucemburska (1056) a Belgie (1032). Minimální mzda není důležitá v tom, že by za ni v jakékoli zemi pracovalo příliš mnoho lidí. Jsou to většinou zhruba dvě procenta těch, kdo si vydělávají. Právě od ní se ale odvíjí celá škála platů v každé zemi.

Rozdíly v platech v Evropské unii jsou obrovské. A navzdory všem přáním a snům zastánců čím dál hlubší evropské integrace se nezmenšují, ale naopak zvětšují. Na jednom konci je to výše citované Dánsko s Lucemburskem a Belgií. Na druhém Bulharsko s průměrným platem 140 korun za hodinu, Dán za hodinu bere víc než osmkrát tolik co Bulhar. Jen o málo lépe je na tom Rumun s platem 179 korun za hodinu a Lotyš s 234 korunami za hodinu. Všechno jsou to hrubé příjmy před odečtením daní a všech odvodů, tak jak je publikuje statistický úřad Evropské unie Eurostat. My máme stále bohužel blíž k Bulharům na chvostu než Dánům na čele. Průměrný hrubý český plat za hodinu byl loni 328 korun. Dán si v průměru vydělá třiapůlkrát víc než Čech. A to jsme na tom především po éře, kdy u nás platy v poslední době rostly skoro nejrychleji z celé Evropské unie, výrazně lépe než ostatní země střední Evropy. Slovák si vydělá 301, Polák 260 a Maďar 239 korun za hodinu. Za nejbohatšími Dány zaostávají i Němci s 900 a Francouzi s 930 korunami na hodinu.

Průměr Evropské unie byl loni 712 korun za hodinu. Je otázka, do čeho by se ty mzdy sjednocovaly. Nejspíš by je nikdo nechtěl integrovat na bulharské úrovni. Buď by to byl průměr EU, tedy oněch citovaných 712 korun za hodinu, nebo cokoli nad ním. To by mělo likvidační dopady na ekonomiky všech zemí, které jsou pod laťkou, na níž by se sjednocovalo. Zničilo by to jejich schopnost konkurovat. Kdyby Bulhaři se svou velmi nízkou produktivitou práce (hodnotou, kterou skutečně za hodinu vytvoří) vydělávali jako Dánové, nebudou schopni vůbec nic prodat.

Dá se jistě namítnout, že ve mzdách jsou často podstatně větší rozdíly než v produktivitě práce. To platí na srovnání nás a Německa. Kdyby se u nás na platech rozdělovala stejná část vytvořené přidané hodnoty jako v Německu, byly by o třetinu vyšší než současných necelých 33 tisíc korun měsíčně. Ta část, která se rozděluje na platech, ale velmi přesně kopíruje to, jak snadno nahraditelnými a vzácnými obory se ta která konkrétní země živí. Nejvyšší platy mají ti, kdo umějí věci vymyslet a prodat. Nejnižší ti, kdo vyrábějí, a především ti, kdo vyrábějí jen součástky. Státem dirigovaný zásah do platů, jaký udělala například při sjednocení Německa měnová reforma, kdy příjmy na postkomunistickém východě ze dne na den vyskočily o desítky procent, ruinuje ekonomiku. Východu Německa trvalo dlouhé roky, než po tomto zásahu získal schopnost konkurovat. A těch regionů, které toho dodnes nejsou schopny, je v postkomunistické části Německa stále dost.

Od platů se přímo odvíjejí podpory v nezaměstnanosti. I ty by chtěla von der Leyenová sjednotit. Prakticky to opět neznamená nic jiného než to, že Bulhar by bral stejně vysokou podporu jako Dán nebo Čech. U nás by to stát přišlo na třiapůlnásobek současných podpor. V Bulharsku na osminásobek. A hlavně by to otevřelo dveře k dalšímu sjednocování. Proč podpory, a ne důchody, rodičovská, sociální dávky, dětské přídavky? Řadu zemí by to bezpochyby dovedlo na hranu státního bankrotu.

Zní to jako sci-fi. Něco, co se nikdy nedá prosadit. Jenže úplně stejně zněly svého času nápady na uhlíkově neutrální ekonomiku. Dnes je to realita, která se přetavuje do konkrétních direktiv, na jejichž konci je koncept zelených financí, který dělá z bank neziskovky a boří principy zisku a rizika. Mnoho věcí, nad nimiž dnes lidé kroutí hlavou se slovy, jak se to mohlo stát, prošlo tak, že je v tichosti tlačily velmi motivované menšiny. Jednou z nezbytných cest, jak zabránit, aby se sliby Ursuly von der Leyenové staly realitou, je brát je vážně. Mluvit o nich a ukazovat, jak jsou nebezpečné.

Integrace sociální politiky je v Evropské unii po přijetí Lisabonské smlouvy minovým polem. Jak jednotná minimální mzda, tak podpora v nezaměstnanosti se dají pokřiveně vydávat za prohlubování vnitřního trhu. Tam neplatí žádné právo veta. Rozhoduje kvalifikovaná většina. Ta už nás svého času v roce 2015 přehlasovala u přerozdělování migrantů.