Nastal pátek, čas, kdy za normálních okolností vyrážejí obyvatelé velkých měst na své venkovské usedlosti. V době koronaviru je to však složitější. Ve středu vyšlo najevo, že den předtím vláda schválila nová omezení, mimo jiné výslovně nařídila pobyt v místě bydliště. Rychle to bylo interpretováno jako zákaz vyjíždění na chaty a chalupy.

Spekulovalo se, že policie bude hlídat výjezdy z měst a chalupáře vracet zpátky. „Policie už například zastavuje vozidla na hlavní trase z Prahy do rekreační oblasti Slapy a ze Štěchovického (Slapského) kopce řidiče, kteří neprokážou důvod cesty dle výjimek ministerstva, vrací zpět,“ napsal web Česká justice.

Policie tyto zkazky na Twitteru později dementovala, ale z vyjádření vyplývalo, že do kontrol chalupářů se nepouští spíše proto, že na to nemá kapacity, než že by se jednalo o vyložené „fake news“. „K chalupářům podruhé: žádné masivní kontroly na výjezdu z velkých měst neděláme a ani dělat nebudeme. Stále platí, že občané se mají zdržovat v místě svého bydliště a opouštět jej pouze v nezbytných případech. Tím chalupaření není,“ vzkázali strážci pořádku.

Podobně se vyjádřil i ministr vnitra Jan Hamáček v pořadu Interview24. „Lidé mají zůstat doma a chodit jen na nákup nebo se projít. Ale já nemohu nikoho přivázat k jeho bydlišti. Pokud někdo musí na chalupu jet, nikdo ho nezastřelí, ale není to dobře,“ řekl.

Nařízení se dá teoreticky pochopit, vláda se snaží zabránit tomu, aby se nákaza šířila z měst i na venkov. Jenže přesto se jedná o jeden ze zatím nejrepresivnějších výmyslů vlády a nebezpečí přenosu viru z města na venkov se přeceňuje. Většina lidí nejezdí na chalupu, aby se mísila s místními, ale aby si užila chvíli klidu. Vzhledem k tomu, že hospody jsou stejně zavřené, k setkávání se s domorodci nejsou velké příležitosti. Po týdnu domácí karantény navíc může být výjezd na chatu psychicky osvěžující.

Ne tak úplný zákaz chalupaření je další připomínkou, že obavy, jestli se příliš jednoduše nevzdáváme svých základních práv či zda je stát nezneužívá, jsou oprávněné. Sice každý pochopí, že v době krize je potřeba některá tato práva omezit, ale každý takovýto zákaz by měl být podroben zkoumání, že je opravdu potřeba.

Navíc stát prokazuje svou tendenci k expanzi i v jiných oblastech. Když šéf krizového štábu Roman Prymula oznámil, že hranice mohou zůstat zavřené až dva roky, strhla se oprávněná mela.

A to se velká vlna státního sledování teprve chystá. Nejspíše po Velikonocích chce vláda zavést chytrou karanténu, kdy omezení budou postupně uvolňována a snaha bude izolovat nakažené, ne už celou společnost. Pro ekonomiku i společenský život v zemi je to určitě dobrá zpráva. Dodržování karantény však bude hlídáno pomocí mobilů a plateb kreditní kartou. Stát se dušuje, že se tak bude dít pouze se souhlasem izolovaných, ale i tak je to nepříjemná připomínka schopnosti státu sledovat.

Až současná krize skončí, je potřeba vynaložit všechny síly, aby tyto zákazy a sledování co nejrychleji zmizely. Nemusí to být lehké. Během první světové války zavedl prezident Woodrow Wilson v USA zvláštní opatření, která se blížila diktatuře, včetně cenzury a zatýkání politických protivníků. Následné administrativy strávily téměř dvacet let odbouráváním válečných nařízení, a když už to vypadalo, že se to povedlo, přišla druhá světová válka a omezení byla zavedena nanovo. Po válce sice Spojené státy zůstaly demokracií, ale vláda nabobtnala do velikosti, která byla před rokem 1914 nepředstavitelná. Už se to nikdy nepodařilo zvrátit.