Koalice Pirátské strany a STAN ztratila od svého vrcholu v březnu do srpna třetinu voličů. Dnes o sobě tato K2 může přinejlepším říkat, že stagnuje. Přestala být hlavním vyzyvatelem ANO. Rozhodnutí Andreje Babiše kandidovat v Ústeckém kraji proti Ivanu Bartošovi s tím není v rozporu. Zatímco síly dnes sdružené v koalici Spolu řečmi o korupci porazil před sedmi lety, dnes by lídra této koalice Petra Fialu těžko mohl označovat za kmotra, programově má navíc s těmito centristy dost společného.

Zato proti Pirátům se Babiš může snadno vymezovat. Sami mu nahazují míčky. Není to jen veganská zmrzlina, z níž měl Babiš pochopitelně legraci. Z Pirátů poslední dobou zcela nevyprovokovaně padají výroky, které naznačují, že tato strana není střed, ale něco divočejšího. Poslanec Ondřej Profant označí oponenty uzákonění homosexuálních sňatků za „konzervativní bílé páprdy“, kteří většinově „inklinují k fašismu“.

Šéf Pirátů má pochopitelně pravdu v tom základním: Ústecko je v mnoha ohledech – od školství přes zdravotnictví po věk dožití – nejzaostalejší český kraj. Ale srovnání s Rumunskem vyzní v českém kontextu nutně urážlivě. A domyšleno do důsledků je používání Rumunska jako etalonu úpadku urážlivé i k Rumunům. Ta země udělala v posledních letech skok dopředu, byť Češi pod tím zeměpisným názvem pořád ještě představují čirou ceaușeskovskou hrůzu.

Bartošova slova svou dikcí pamětníkům mohou připomenout jaro 1990, kdy se diváci televize v pohraničí od svého premiéra Petra Pitharta dozvěděli, že ke kraji, v němž se valná část z nich už narodila, nemají vztah (protože odsun). Odhaduji, že ani civilizační misie politika, který bydlí v Praze na Vinohradech, kousek od hipsterského náměstí Jiřího z Poděbrad, na Severočechy příznivý dojem neudělá.

Piráti a STAN si úpadek preferencí mohou od rána do večera vysvětlovat dezinformacemi, tak jako Vít Rakušan předevčírem na Seznamu: „Dezinformační toky, což dokládají statisticky i čeští elfové, se namířily na naši koalici.“ Skutečnost bude prostší: je asi dost voličů, kteří je chtěli volit, než si všimli jejich nadřazenosti vůči svým životům.

Nemalá část Pirátské strany tíhne k tomu, pro co se v anglosaském světě vžilo slovo woke, tedy probuzení. Stávající život má být nahrazen novým, dosud platné normy a tradice jsou od toho, abychom jimi pohrdali. Intenzita, s níž takový europoslanec Mikuláš Peksa kárá ty středoevropské členské státy, které tomu vzdorují – nově Slovinsko, jemuž by Peksa nejradši zastavil evropské subvence –, je jen jinou formou tohoto pohrdání. Dnes je otevřené, zda a v jaké míře české země, tento východní okraj Západu, wokeismus přijmou. Ale i v takovém případě přišly ambice Pirátů stát se hegemonem české politiky odhadem o deset let dřív.