Upravit, přeměnit, doplnit. Aby vzniklo architektonicky hodnotné dílo, nemusí se hned bourat a stavět nanovo. Citlivé a nápadité propojování starého s novým je ostatně velké téma také pro české architekty a architektky a stále častěji se dostává do hledáčku porot soutěžních přehlídek.

Jedna minus

V podzimní záplavě architektonických ocenění je někdy trochu těžké se zorientovat a správně oddělit zrno od plev, skutečně významnou cenu od naleštěných PR podniků s nulovou výpovědní hodnotou o úrovni vyznamenaných staveb. Tím jednoznačně nejprestižnějším oceněním, které si na tuzemské scéně zaslouží oprávněnou pozornost, je Česká cena za architekturu, kterou šestým rokem organizuje Česká komora architektů. Svá díla může do této soutěžní přehlídky přihlásit každý, přičemž o jejich kvalitě rozhoduje nezávislá porota složená výhradně ze zahraničních odborníků, kteří tak nezatíženě hodnotí úroveň soudobé české architektury. Postavení a přínos České ceny za architekturu letos nicméně trochu zkalil fakt, že organizátoři do sedmičlenné poroty nevybrali jedinou ženu, za což si také vysloužili oprávněnou kritiku odborné veřejnosti. Takové rozhodnutí totiž jen posiluje představu o architektuře coby ryze mužském oboru, ve kterém ženy hrají druhé housle.

Letos se do České ceny za architekturu přihlásilo celkem sto sedmdesát staveb všeho druhu od malých zásahů v krajině po větší dopravní, sportovní i vzdělávací budovy. Z nich porota sestavila seznam třiceti nominovaných projektů, které se utkaly o hlavní titul. Architekturu nelze posuzovat jen od stolu, pro pochopení jejích kvalit je klíčový osobní kontakt s konkrétními stavbami. Po loňské pauze, kdy osobní setkávání znemožnila covidová opatření, se porota mohla za nominovanými projekty opět vydat, aby se naživo přesvědčila o jejich provázání s okolím, běžném provozu i třeba provedení stavebních detailů – zkrátka o všem, co fotografie nezprostředkují, případně záměrně zamlčují.

Staronově

„Na jedné straně jsme chtěli rozpoznat kvalitu a absolutní, radikální význam architektury, který přesahuje konkrétní funkci a nahodilost a který je velmi vzdálen čistému obrazu, na druhé straně jsme chtěli sledovat různé práce v jejich posloupnosti jako mnohohlasý, živý a kaleidoskopický příběh současné role architektury v zemi, její občanské funkce a inovační schopnosti,“ stojí v závěrečné zprávě poroty.

Na základě této přímé zkušenosti sestavili porotci seznam sedmi oceněných děl, kterým udělili titul finalista České ceny za architekturu a z nichž se pak rekrutoval absolutní vítěz. Že se porota jednomyslně shodla na rekonstrukci paláce hradu Helfštýn (viz Týdeník Echo č. 28/2021 – pozn. red.), nebylo žádným překvapením. Po architektonické stránce brilantně zpracovaný projekt má totiž přesah do důležitých témat soudobé architektury, jako je přístup k obnově historických objektů a obecně práci v památkově chráněném prostředí. Autoři návrhu Miroslav Pospíšil a Martin Karlík z olomouckého architektonického studia atelier-r si ocenění zasloužili také za své odhodlání prosadit svůj záměr navzdory obecné skepsi k podobně odvážným řešením a obavám z „neozkoušeného“.

V tomto ohledu se projekt z Helfštýna ostatně nápadně podobá také loňskému vítězi České ceny za architekturu, sídlu sklářské firmy Lasvit v Novém Boru, kde došlo k citlivému a přitom přímočarému doplnění historických roubenek. Realizace týkající se adaptace a nového využívání zastaralých či jinak nevyhovujících budov a městských prostorů navíc v letošním ročníku jasně dominovaly – ze sedmi finalistů taková zadání řešilo hned pět. Je to v každém ohledu dobrá zpráva, protože podobných problematických míst, kde je žádoucí pozornost architektů, kolem sebe vidíme bezpočet. Výsledky tedy vysílají jasný signál, že tuzemští architekti dokážou takové úkoly řešit s velkým přehledem a na mezinárodně srovnatelné úrovni. Veřejní zadavatelé ani soukromníci se nemusejí ostýchat jim je svěřovat.