Komentář Jiřího Peňáse

Nějaký důvod k pietě by nebyl?

Komentář Jiřího Peňáse
Nějaký důvod k pietě by nebyl?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Lidé, kteří prožívali smrt Václava Havla, si jistě pamatují, jak jim přišly ubohé ty hlasy, které si hned po jeho smrti neodpustily známé řeči o tom, kdo to ten VH vlastně byl, jaký vedl problematický osobní život, jakých se dopustil politických a jiných chyb a jak je jeho význam přeceňován. Byli sice na takové řeči zvyklí celou dobu, i Havel na ně byl zvyklý, ale tehdy si říkali, že aspoň na pár dní by snad mohly zmlknout nebo se ztišit a ztlumit, počkat aspoň do pohřbu a pak spánembohem, vždyť to známe.

A pamatují si také, jak okamžitě projevy smutku, které jim připadaly docela přirozené a důstojné, jiní napadali, že jsou přehnané, hysterické a byzantinské a že se inspirovaly v Severní Koreji, kde shodou okolností právě pohřbívali svého diktátora. Byť to byly pitomosti, tak ty, kdo upřímně truchlili, to uráželo, ba bolelo a brali to jako příznak toho, kolik je ve společnosti malosti a zloby. Dnes se toho někteří z nich dopouštějí v opačném gardu. Mohli by si na to, co se dělo před osmi lety, vzpomenout.

Jistě, srovnávat Havla s Karlem Gottem je ošemetné, ba nemístné, to zde píšu zcela důrazně, aby bylo jasno. Osobně si ale myslím, že něco společného měli, tedy určitě zdvořilost a velkorysost: a oba na sebe hleděli s pobaveným a lehce distancovaným obdivem. Jinak samozřejmě mezi nimi byly nebetyčné rozdíly. Oba pracovali, abychom tak řekli, v různých oborech, byť uměleckých, oba si šli svou odlišnou cestou, oba se různě postavili dějinám a tak dále. Je jasné, že jeden, tedy Havel, byl hrdinskou postavou (tedy aspoň mně to je jasné), ten druhý rozhodně žádný hrdina nebyl, byl to zpěvák s jedinečným darem v hrdle a charismatem ve tváři. Rozdíl mezi nimi je dobré zachovat, čemuž nakonec odpovídá i to, že jeden státní pohřeb právem měl, druhý ho právem mít nebude, i když státní pocty, stejně jako zádušní mši v katedrále, si myslím za tu velkolepou kariéru, na české poměry rozhodně, zaslouží. Snad to nakonec nějak rozumně dopadne.

Pro ty, kdo svým vždy tak nesmlouvavě kritickým a pokaždé neomylným zrakem hleděli a hledí na Gottovu maličkost, by bylo snad dobré, kdyby si na chvíli představili, že lidé, kteří za Gottem truchlí, mohou cítit něco docela silného a opravdového. Třeba to, že ho obdivovali a milovali a svůj život spojili s jeho zpěvem. Lidé se totiž neloučí s žádnou normalizační modlou nebo symbolem sladkého zapomnění, s idiotem hudby, neboť oni jsou také idioti a jinou než idiotskou hudbu neznají. Ale loučí se s člověkem, kterého opravdu měli rádi a který jim něco do života dával. Je hořkou skutečností, a platí to i pro autora této poznámky, že jeho kritici jim dávají hlavně důvody k tomu, aby si o nich mysleli, že ty jejich moudré řeči (kecy) vůbec na nic nepotřebují. Na rozdíl od těch Gottových písní. Jejich důvody zajisté nedosahují velikostí jejich velmi vyargumentovaných a promyšlených důvodů, proč se vůči Gottovi vymezit, ale i tak by mohli na chvíli polevit a ubrat. Což samozřejmě v čase rychlých šlehů na sociálních sítích jen tak nejde, ta slast je příliš lákavá. Ale ať se pak nediví, kolik je v té společnosti zloby a nesnášenlivosti.

Další články autora Jiřího Peňáse najdete zde

 

4. října 2019