Každý rok odlétá do Norska patnáct tisíc Čechů (Moravanů i Slezanů), kteří tam provozují pokus o mořský rybolov. Mnozí z nich se tam znovu a znovu vracejí a nejsou vzácné případy, kdy tam byl někdo už i dvacetkrát a bez rybaření ve fjordech si již nedovede svůj život představit.

Jde o poměrně drahou záležitost – takový týdenní zájezd přijde na několik desítek tisíc –, ale rozhodně nejde o zábavu vyšších (středních) vrstev, i když jejich zástupci se tam mohou objevit také. Spíš by se asi dalo zobecnit, že tam své štěstí zkoušejí a zažívají spíš muži (jde až na výjimky o typicky mužskou záležitost) z prostředí lidového, někdy hodně lidového. V každodennosti jejich existence představuje rybí safari v Norsku možná jejich jedinou „výstřednost“. Ta se už přitom stala součástí jejich prostého životního stylu, který neopouštějí ani v exotickém prostředí norské divočiny. Žijí i tam své životy, jak jsou navyklí, tedy nikam nespěchají, rádi posedávají u piva a prostých alkoholických nápojů a důkladně probírají věci tisíckrát řečené, občas u toho vtipkují a jeden druhého si dobrácky dobírají. Hodně kouří a také pijí, ne nijak extenzivně, ale permanentně, což se odehrává též v samozřejmé konstelaci s poklidným chodem jejich životů, ve kterém není žádný spěch a vzruch, když tak jen ten jediný, který se dostavuje v okamžiku zaseknutí. Dalo by se mluvit o extenzi české lidové kultury a hospodské mentality do skandinávského přírodního ráje.

Sám jsem jednou, asi před patnácti lety, takový norský trip absolvoval. Byl to zážitek zvláštního druhu a těžko na něj kdy zapomenu. Proto jsem se zájmem zhlédl „dokumentární“ film režisérky Ivany Pauerové Miloševičové Svéráz českého rybolovu. A mohl porovnávat, co jsem tehdy zažil já, typický nerybář, který se ovšem pokoušel, po většinu času marně, rovněž něco vytáhnout, a co ve skutečnosti zažívají praví česko-norští rybáři. O pohled do jejich duší se ten film pokouší, i když duše lidská je vždycky záhadná, natož duše rybářova.

Ve filmu jde o ucelenou partu starších mužů, kteří se dobře znají a šplouchání vod norských fjordů jejich přátelství provází již léta. Scházejí se několik týdnů před výpravou ve své oblíbené jihlavské hospůdce. Smutně pokyvují hlavou nad skutečností, že tentokrát bude jeden z jejich party chybět, neboť ještě není „doléčený“; a „to si nikdo nevezme na triko“, aby ho nutil jet s nimi. Dojetí všech snad není ani hrané, ale má hodně společného s existenciální polohou filmu, nad kterým se snáší stín úvah, jak dlouho mužům zdraví likvidované všemi lidovými formami neřestí (jde v podstatě o dvě věci: cigarety alkohol) ještě taková dobrodružství dovolí. Nikdo neví, jestli tahle výprava nebude poslední.

Muži tedy sedí u stolku a rozvážně si rozdělují úkoly: hlavně řeší to, jak naložit s předpokládaným úlovkem, zda rovným dílem, nebo pojede každý za sebe. To je docela kruciální otázka, neboť laikovi by se mohlo zdát, že každému berou ryby stejně. Ale jedna z nejzajímavějších zkušeností, které jsem tehdy v norských vodách udělal, byla, že to není pravda. Je zásadní rozdíl mezi rybářem, který ví, co chce chytit a jak to chytit, a nerybářem, který se o to jen snaží, a to většinou nedůsledně a neuměle. Skutečný rybář totiž ovládá svou vůli, kterou ryby přivábí a pak je jakýmsi tajemným způsobem donutí spolknout návnadu. Tato schopnost není dána každému, i když něco vytáhnout může kdokoli. Mistr rybářský pak opravdu tahá – s mírnou nadsázkou řečeno – rybu za rybou, ovšem tím vznikají v societě majetkové a třídní nerovnosti, které komplikují mezilidské vztahy. Zároveň však ti muži jsou dávnou podstatou – a aspoň tady na chvíli – lovci, nutně tedy konkurenti, nehledě na to, že primárním smyslem výpravy je opravdu dovézt domů co nejhojnější úlovek. Takže úvaha, zda se podělit, nebo jet každý na vlastní triko, nemá jednoduché řešení a vlastně po celý film zůstane nezodpovězena. Snad se prosadí návrh, který tam v úvodu padne, že každý bude lovit, jak mu to půjde, a pak se to vyrovná. Čili takový dynamický a uvědomělý komunismus. No, jestli se tak stalo, zůstává ve filmu nezodpovězeno.

Evidentně jsou přitom mezi muži značné rozdíly už na první pohled, někteří se zdají být zkušenými borci s klidnou povahou, jakoby předurčeni k úspěchu, najdou se tam však i zjevní smolaři, mezi kterými zvlášť vyniká vysoká postava Vejtahy (opraváře výtahů), který se s věčně nepřítomným výrazem vytřeštěných očí potácí ve stavu, kde jakýkoli vstup na vodu může být pro něj otázkou života a smrti. K té se nejblíž dostane, když si neomylně zasekne háček do prstu, což je asi nejdramatičtější okamžik filmu. Seběhne se kolem něj celá parta, která se účastní chirurgického zákroku. Opravář výtahů ho absolvuje, aniž hne brvou, nevíme, je-li to tím, že je natolik pod vlivem vlastního přísunu anestetik, nebo jen má prostě vysoký práh bolesti. Tato scéna vyplavila vzpomínku na okamžik, když se mi podařilo zaseknout vedoucímu naší výpravy do dlaně tzv. pilker, což byla mně do té doby neznámá součást rybářského inventáře. On mi jej totiž prodával (všechny věci „navíc“ byly zpoplatněny) a já jej uchopil tak rychle, že mu hák zůstal v dlani. Vedoucí sykl bolestí a pak se snažil obloukem se mi vyhnout. Ale s tím se musí počítat a rybařina se bez krve neobejde.

Příprava před vlastní výpravou je to velmi svědomitá, i když se vlastně zdá, že není moc co připravovat. Cestovní kancelář, která partu na místo dopraví a ubytuje, funguje nejspíš už léta rutinně a každý ví, oč tam půjde, tedy o tahání ryb. S něčím jiným se na takové akci nepočítá: to není poznávací zájezd s exkurzemi nebo atrakcemi typu návštěvy Munchova či Griegova muzea, což by v mužích vzbudilo nejspíš hluboké nepochopení a šlo by jen o rušivý prvek v jasném konceptu. Ti muži vlastně nejedou do Norska, jedou za rybami, jako asi houbař se nemusí zajímat, jak se les jmenuje a kdo je tam hajný. Vše je vymyšleno tak, aby se s realitou domorodého života tito muži setkávali co nejméně, pokud možno vůbec. Většinu, ne-li všechno potřebné, tedy především jídlo, cigarety a pití si vezou s sebou, což je rozumné a ekonomicky vzhledem k norské láci jedině možné. A opravdu si vzpomínám na údiv „vedoucího“ naší výpravy, když jsem tehdy vznesl po příjezdu dotaz, zda je možné se z tábora dopravit do nějakého blízkého městečka, tedy zda je někde poblíž autobusová zastávka. Sem se jezdí na ryby, pravil téměř podrážděně ten vrchní rybář.

Tito muži asi také nehodlají opustit přidělené stanoviště. Jejich kemp je od pohledu luxusnější, než co jsem poznal před patnácti lety: to bylo opravdu přenesení posázavské trampské osady do norské tundry. Naši hrdinové mají k dispozici pěkné prosté pokoje a společenskou místnost, v níž tráví čas, pokud nejsou na rybách. V ní posedávají, pokuřují, malé panáčky popíjejí a nekonečně probírají zážitky čerstvé i vzdálenější, jež se jim na moři přihodily. Rybaření, byť na moři, respektive na vlnách fjordu, což není úplně otevřené moře, se může přitom jevit jako dost monotónní činnost. Spočívá v nahození šňůry s návnadou do vody, jejím ponoření a pak v dlouhém čekání, proloženém občasným pokýváním udicí. Očekávat rychlý úlovek nebo nějakou dramatickou scénu vyžaduje trpělivost, kterou by se měli obrnit i diváci filmu. Pointa je předvídatelná a řekněme archetypální. Tak jako stařec Santiago v Hemingwayově slavné novele sní i nejzkušenější jihlavský rybář o svém kapitálním úlovku, nikoli o kubánském tuňákovi, ale o norském halibutovi, té hlubinné rybě podobné platýsovi, která může vážit až třeba metrák a jehož maso je nejchutnější ze všech těch severních ryb. Zdá se tedy, že po nekonečném čekání vlasec zabral a na jeho konci může být ta největší ryba rybářova života. Ve filmu se pak odehrává zápas, o jehož autentičnosti lze mít mírné pochybnosti, ale to nevadí. Muž ho prožívá se vší bolestnou opravdovostí, v níž si uvědomuje, že některé věci jsou silnější než on, třeba tah halibuta, který rozmotá muži celý vlasec a pak mu jen ploutví zamává na pozdrav – aspoň si to divák představuje. Muž padne do melancholie, která je zároveň provázena existenciálním pocitem, že tak je to v životě se vším, že to, po čem člověk nejvíc touží, mu uniká. Taková je ale pravda života i pravda rybaření.

Je to tvrdá pravda, ale dá se snést. S partou přátel, kteří se zase sejdou se svým náčiním, v holínkách, maskáčích a nepromokavých oděvech, jež jsou jejich rytířskou výbavou, s níž se prosekávají smutkem tohoto světa, jehož světlejší chvíle přicházejí jen vzácně a snad je lze zahlédnout v záblescích polární záře někde na konci toho bezejmenného norského fjordu.

Svéráz českého rybolovu, 2021, 77 min., režie: Ivana Pauerová Miloševičová, premiéra 22. 7. 2021.