Bulharsko je podle Eurostatu nejchudší členskou zemí EU a současně oblíbenou prázdninovou destinací Čechů. V Sofii, kam drtivá většina z nich nezajede, žije a působí ředitel hlavní PR agentury v zemi, bulharská celebrita Maxim Behar, který má s Českou republikou společného víc než jen výbornou znalost češtiny.

Jak se člověk dostal z Bulharska počátku 80. let do svazáckého Mladého světa v Praze?

To musím začít od táty. Můj otec v Šumenu zakládal fabriku Madara, která pro LIAZ v Jablonci nad Nisou vyráběla zadní nápravy. Později jsme se stěhovali do Sofie, otec se stal generálním ředitelem Balcancar, což byl největší světový výrobce vozíků zvaných ještěrky. Já přitom nebyl žádný papalášský synek. Chodil jsem na gymnázium a den po maturitě mi otec povídá: Žádné prázdniny, najdi si práci. Tak jsem šel do nejbližší fabriky a pět let dělal zámečníka. Rok co rok jsem se hlásil na univerzitu – a nic. Nakonec jsem se přihlásil na Vysokou školu ekonomickou, kam mě vzali. Po prvním ročníku táta jednou večer přijde domů a povídá: Jdu do Prahy, pojedeš se mnou. Dělal tam pak sedm let na naší ambasádě obchodního radu. To byl rok 1981.

Uznali vám v Praze ty dva semestry ze Sofie?

Ano. Na pražské VŠE jsem studoval zahraniční obchod. A jak si tak jednoho dne pochutnávám na kafi a chlebíčku v bufetu ve Vodičkově, jeden pán se mě ptá, jestli si může přisednout. Já svou špatnou češtinou odpověděl, že samozřejmě. A odkud jste, soudruhu? Z Bulharska? No to je zajímavé! Vy letos slavíte 1300 let založení bulharského státu. Já jsem nějaký Aleš Benda, vedoucí zahraničního oddělení Mladého světa. To zase zaujalo mě. Mohl jsem uplatnit, že mi k pětadvacátinám táta koupil psací stroj. Slovo dalo slovo, druhý den mě Aleš v redakci představil šéfredaktorce paní Čermákové a já v Mladém světě strávil tři roky.

Jaký typ lidí byl v zahraničním oddělení takového časopisu?

Například Jarda Major, posléze první šéfredaktor českého Playboye. Nebo Jan Kašpar, specialista na Latinskou Ameriku.

Hm, sandinovská Nikaragua, Castrova Kuba…

Honza vydal Nikaragujský deník a já ho přeložil do bulharštiny. Vedle v kulturní redakci byl Radek John, tehdy normální sympatický kluk. Také Luboš Beniak, Roman Lipčík, Petr Trojan, Mirek Zajíc a řada slavných novinářů. Každý den jsme chodili na pivo. Do redakce každý týden chodili Karel Gott, Helena Vondráčková. Zajímavé časy.

Nevadilo vám, že píšete pro propagandistické médium?

Žádná jiná, lepší média v Československu nebyla. Pro mě byl Mladý svět ostrov svobody. Pravda, šéfredaktorka Čermáková měla za manžela hlavního cenzora českého tisku. Celkově tam byla velmi zvláštní atmosféra. Ale mezi sebou s klukama jsme mluvili svobodně, o Chartě a tak. Vždycky 21. srpna jsme chodili do hospody a museli vypít tolik piv, kolik uplynulo od srpna ´68. Tak jsem se modlil, aby už ta okupace skončila, protože jsem na tolik piv nebyl ustrojený.

Co bylo dál?

Asi dva roky jsem v Praze měl vážnou známost, studentku práv, ale její matka prohlásila: Moje dcera do Bulharska? Nikdy. Tak jsem se vrátil sám v roce ´83. Přihlásil jsem se do konkurzu na místo redaktora v deníku Rabotničesko delo. To bylo bulharské Rudé právo, ovšem mnohem, mnohem propagandističtější než Mladý svět. A taky to byla v Sofii jediná šance psát o mezinárodních vztazích, moci číst Newsweek, New York Times… A já jsem zahraničáře dělat chtěl. Čuchl jsem k tomu v Praze, zalíbilo se mi to. Já tam nepsal žádnou propagandu. Po čase mi nabídli tři místa, odkud bych dělal korespondenta: Bonn, Praha, Varšava. To byl březen ´89, a protože v Polsku už to vřelo, samozřejmě jsem zvolil Varšavu. Bylo to zjevení. Mohl jsem se bavit s Kuroněm, Michnikem, Wałesou, byl to pro mě zázrak. U nás ještě Husák a Živkov, v Polsku jste už mohl mluvit s kýmkoli, číst samizdaty. Dokonce jsem studoval teorii volného trhu. Já jsem se tam osobně změnil, a to mi prosím bylo už přes třicet.

Když jste byl členem komunistické strany, věřil jste před cestou do Varšavy marxismu-leninismu, celému tomu učení?

Byl jsem komunista, jistě. Jestli jsem věřil komunistickému učení? Už nevím. Podívejte, v Bulharsku žádní disidenti nebyli. Pozdější prezident Želju Želev, kterému se říkalo bulharský Havel, taky nebyl žádný disident. Vyšla mu knížka o fašismu a nějaký bulharský Biľak v ní spatřil maskovanou kritiku komunismu. Tak knihu zkonfiskovali a jeho za trest poslali na venkov. My jsme se s Želevem velmi dobře znali. Bylo ještě pár takových rebelií, spíš osobních, ale žádná opozice, jen komunistická strana. V Praze nastávaly pro mě úplně nové situace. Jednou si mě pozvali na bulharské velvyslanectví, že jsem byl dvakrát viděn v kavárně Slavia a že tam chodí i čeští disidenti. Ať prý už tam nechodím. Zatímco oficiální poměry byly v Československu konzervativnější než u nás – tady byly v televizi pořady o Beatles a tak –, v soukromí byli Češi mnohem kritičtější k režimu než Bulhaři. My jsme nikdy neměli ani rok ´56 jako Maďaři, ani rok ´68 jako vy. Těžko se ten rozdíl vysvětluje, ale byl.

Jak jste se odpoutal od Rabotničeského dela, od komunistické strany?

V lednu ´91 jsem se z Varšavy rozhodl jet na Litvu, kde právě probíhal boj za nezávislost. Sovětský OMON mi na hranici zkonfiskoval peníze. Přesto jsem se dostal do Vilniusu do parlamentu, kde jsem s nimi tři týdny žil v obklíčení sovětskými jednotkami. Měli jsme jenom párky, chleba, máslo. Spal jsem ve spacáku na zemi v místnosti, kde přes den úřadoval prezident Landsbergis. Moje noviny ode mě zpravodajství nechtěly, šéf na mě naléhal, ať se vrátím do Varšavy. Bulharští socialisté – to byli přejmenovaní komunisté – předtím přijali deklaraci na podporu Moskvy a proti Litvě. Pro mě to byl šok. Zato jsem po telefonu reportoval pro bulharskou televizi. Vydržel jsem to tři týdny, po návratu do Varšavy jsem zavolal šéfredaktorovi, že rezignuji na to místo dopisovatele, byl jsem reakcí na Litvu rozčarovaný. A vystoupil jsem ze strany.

A jak jste se od komunistů dostal k bulharskému carovi?

Po návratu do Sofie jsem šel dát výpověď, ale šéfredaktor mi nabídl, ať vedu zahraničněpolitické oddělení. Což jsem vzal. Asi za rok nato jsem dostal nápad udělat interview s carem Simeonem II. Žil ve Španělsku, a když jsem překonal odpor šéfredaktora – Jsme levicové noviny! On je car! –, poslal jsem mu otázky. Normálně poštou. Asi za měsíc přišla odpověď: Samozřejmě, přijeďte do Madridu, já budu s carevnou ve své vile, uděláme si oběd. Rozhovor jsme pořídili, car mimochodem ani po padesáti letech ve Španělsku neměl v bulharštině přízvuk, jen mluvil tak jaksi archaicky…. Nicméně rozhovor vyšel velmi zredigovaný. Škrtli mi tam každé Jeho Veličenstvo a do titulku napsali: Rozhovor s občanem Borisovem. Jeho otec byl car Boris, takže Simeon byl najednou občan Borisov. On se mě ještě v Madridu ptal: Behare, co se stane, když to vaši redaktoři budou upravovat? Tak to já, Vaše Veličenstvo, podám rezignaci. Což jsem udělal. A den poté mi jeden bulharský obchodník, bytem ve Vídni, který se doslechl o mém odchodu, zavolal, že investuje peníze do moderních novin, ať mu je postavím. Ty noviny, Standard, vycházejí dodnes. Když jsem z nich odešel, majitel mi vyplatil moje čtyři akcie, což byly slušné peníze, a já se rozhodl dělat byznys, tedy zpočátku reklamní agenturu. V roce ´95 tu píár neexistovalo, v Čechách mimochodem taky ne. Začali jsme dělat korporátní dárky jako tužky, kalendáře, navštívenky. Pak se ohlásil zástupce americké ropné firmy Aramco a povídá: Chceme PR agenturu v Bulharsku. Já: Co to je, to PR? A už ho dělám pětadvacet let.

Pak jste začal pracovat pro občana Borisova. To byl klient jako každý jiný, nebo vás s ním pojí hlubší sympatie?

Já jsem pro něj nikdy za peníze nepracoval. Zásadně nedělám politický marketing. V Bulharsku jak jednou děláš pro levici nebo pro pravici, tak jsi dlouhodobě vyřízený. Pomáhal jsem mu ale radou, přátelili jsme se. Tedy přátelíme se dodnes.

Jaký je car člověk? Přece jen žil desítky let v exilu bez naděje na návrat, pak se mu najednou vlast otevřela a zvolila si ho za premiéra – co to s ním lidsky udělalo?

Ve španělštině kdysi vyšla jeho biografie pod názvem Možný král. Napsal ji můj kamarád Ramon Perez Maura, dnes šéfredaktor monarchistického deníku ABC. Když to mělo vyjít bulharsky, Simeon, tehdy byl premiérem (2001–2005 – pozn. red.), si mě zavolal, co o tom soudím. Mimochodem, během těch čtyř let, co vedl vládu, jsem od něho měl přísný zákaz oslovovat ho Jeho Veličenstvo. A já jsem se děsil: Pane premiére, tohle bude katastrofa, titul Možný král si tu lidi vyloží, jako že chcete zpátky na trůn. Tak mi vymyslete přijatelnější název. Udělali jsme tady v kanceláři brainstorming a za hodinu mu volám název, který se mu hned zalíbil a pod kterým to vyšlo bulharsky: Pragmatický car. On je skutečně pragmatik. Například od začátku věděl, že se monarchie do Bulharska nikdy nevrátí.

Nebyla ta možnost po roce ´89 nikdy?

Nikdy. Už proto, že mladé generace vyrůstaly za komunismu s tím, že car je špinavé slovo. Ale i bez ohledu na to by to působilo jako krok zpět. Jediný příklad v moderní historii, kdy se znovunastolila monarchie, je Kambodža a princ Sihanuk. Car chápal, že v Evropě už to není možné. Nestalo se to v Řecku, v Rumunsku, v Albánii, v Srbsku, nikde. Během 90. let se mě mnohokrát ptal, co bych si myslel o jeho šancích jít do politiky. Já jsem ho varoval, že je bez šance. Lidi se na vás dívají jako na cara, nedovedou si představit, že byste mohl být premiér. Ale on na mě naštěstí nedal a v roce ´97 kupodivu vyhrál volby. Přitom na nárok být carem nikdy formálně nerezignoval, takže on je skutečně king without kingdom, car bez carství.

To nebyla podmínka, aby se před kandidaturou na premiéra zřekl titulu cara? V Rakousku bez toho zřeknutí Habsburky vůbec nepustili do země.

Kdepak. Tady byli všichni zvědaví. V roce ´96 vůbec poprvé přicestoval do Bulharska, jezdil pak vlakem napříč zemí, doprovázel jsem ho. Vítaly ho desetitisíce lidí, na letišti, v Sofii na náměstí, všude, kam se hnul. O dva roky později takhle přijel poznat Bulharsko jeho starší syn, dnes bohužel zesnulý. Ten cestoval autem. Tehdy jsem mimochodem dobře poznal dnešního premiéra Bojka Borisova. Carovi dělal bodyguarda a princovi řídil auto.

Ty davy v ulicích bych chápal tak, že monarchistická tradice přece jen nějak přežila komunismus.

To ne. Ale fakt je, že lidi se na něj dívali jako na pánaboha. Mysleli si, že Simeon je zachrání. Tady počátkem 90. dominovali bývalí komunisté, byla mizerie, potraviny na příděl. Pak přišly čtyři roky pravicové vlády Ivana Kostova a masová privatizace. Ale udělali tu privatizaci tak špatně, že národ pak doslova s úlevou hlasoval pro cara. To byl ten dobrý car z pohádek.

Je takový i ve skutečnosti, nebo je to právě jen pohádka?

On takový je. Velmi hodný, civilizovaný, sečtělý muž. Všude po světě má kamarády, příbuzné. Princ Charles je jeho bratranec. A jak se stal premiérem, obklopil se mladými ministry kolem třicítky, všechno Bulhaři z bank v londýnské City.

Když utekla carská rodina do Španělska, vládl tam Franco, jehož režim nebyl prostý antisemitismu. Vy jste Žid. V carově rodině jste na nějaké náznaky antisemitismu nikdy nenarazil?

Právě naopak. Bulharsko byl jediný stát v Evropě, který před Hitlerem zachránil své Židy tak, že mohli zůstat. Simeonův otec Boris měl v roce 1943 bouřlivé setkání s Hitlerem, kdy mu odmítl své Židy vydat, a v letadle zpátky dostal infarkt, na který o tři dny později zemřel. Už předtím bulharský pravoslavný patriarcha Kyril oznámil, že pokud pojedou ze země vlaky se Židy, on si osobně lehne na koleje. Následovaly petice na podporu Židů ze strany různých profesních svazů – od právníků po průmyslníky. Moje babička byla ze Soluně, takže 27 mých řeckých příbuzných zemřelo v Treblince. Ze strany otce všichni válku přežili v Bulharsku. Car má dodnes obrovský vztah k židovským organizacím. V Bulharsku antisemitismus není problém. Mně je 63 a nikdy jsem se s tím nesetkal.

Jak to měli bulharští Židé po válce s komunismem?

Z 50 tisíc bulharských Židů myslím 45 tisíc odjelo ještě ve 40. letech do Izraele. Z těch, co zbyli, bylo 99 procent komunistů. Protože před válkou byli hrozně chudí. Ale i ti, kdo jeli do Izraele, to viděli podobně. Celé moje izraelské příbuzenstvo začínalo v kibucech.

Proč je na tom Bulharsko třicet let po pádu komunismu pořád relativně špatně?

Špatně? V evropském srovnání jistě ano, i ve srovnání s Českou republikou. Ale kde byly historicky Čechy, kde Bulharsko? Vy takhle vysoko, my takhle nízko. Dneska už ten rozdíl není ani zdaleka tak velký jako řekněme v roce 1780. Máme nejnižší daně v EU. Firemní daň je deset procent. Pět procent z dividend. Jen na Slovensku je nula. Vy Češi zdaňujete dividendy osmnácti procenty. Samozřejmě, DPH je tu dvacet procent, ale pro místní byznys jsou důležité daně ze zisku a z dividend. Je pravda, že transformace tu byla provedena hůř než u vás, ale taky jsme neměli velké tradice podnikání, správy státu. Kvalita lidí, kteří šli po pádu komunismu do politiky, byla asi horší než u vás. Celkově byl rozdíl v kultuře. V Čechách je myslím 150 zámků, my tu máme jeden malý zámek, Vrané, což je carské sídlo. U vás by to byla chalupa trochu bohatšího Čecha. Prostě my jsme byli součástí Turecka, vy jste byli součástí Německa.