Je to typická ukázka degenerace, kdy se z rétoricky deklarované snahy o svobodnější podnikání stane podnikání víc nesvobodné a regulované. Nejvyšší správní soud právě rozhodl, že snaha Evropské unie o liberalizaci poštovních služeb skončila v podání českých poslanců výrazně větší regulací. Po letech tak ukončil spor mezi českými úřady a zásilkovou firmou PPL, patřící do německé zásilkové skupiny DHL.

Výsledkem je, že všechny kurýrní a zásilkové služby od PPL přes DHL, UPS po Zásilkovnu se nově podle poštovního zákona z roku 2012 dostávají pod poštovní regulaci. Dosud bylo podnikání v zásilkových službách zcela svobodné. Teď všichni budou muset mít poštovní licenci. A dostanou se pod regulaci Českého telekomunikačního úřadu. Tam, kde byla svoboda podnikání, nastupuje regulace. Toto rozhodnutí není ani ukázka soudcokracie. Ani to není nařízení z Bruselu. Není to ani ukázka zesilující byrokracie za éry Andreje Babiše. Napsali to ministerští úředníci před rokem 2012 za pravicové vlády Petra Nečase. Schválila tehdejší Poslanecká sněmovna, kde měla pravice většinu.

Je to trochu podobný příběh jako nechvalně proslulé balení koblih do igelitu a zákaz volného prodeje nebaleného pečiva. Čeští úředníci tvrdili, že to nařídila Evropská unie, aby se vzápětí celkem jednoduše zjistilo, že Brusel nic takového nežádá. Že je to čistá lidová tvořivost českých byrokratů a poslanců, kteří jim na to v neznalosti, o čem skutečně hlasují, naskakují. Věta „To chce Brusel“ často vede k tomu, že už nad tím poslanci nepřemýšlejí a mechanicky to odmávají. Výsledkem pak přirozeně je, že lidé si tyto nesmyslné regulace spojí s Evropskou unií a zvyšuje se jejich odpor k ní jako k nesmyslnému byrokratickému spolku, který jim novými regulacemi jen ztěžuje život.

Ale zpátky na začátek příběhu stát versus PPL. V roce 2011 po dlouhých letech jednání definitivně začíná platit směrnice Evropské unie o liberalizaci poštovních služeb. Má zrušit monopol firem, jako je Česká pošta. V červnu 2012 začíná v Česku platit novela poštovního zákona, která ji uvádí do praktického života. Dostává se do ní i kontroverzní paragraf 34 c, v němž se objevuje podivný pojem „financování čistých nákladů představujících nespravedlivou finanční zátěž“. Prakticky to znamená, že nové zásilkové služby mají státní České poště přispívat na to, že ona si na rozdíl od nich musí plnit veřejnou službu doručovat do každé i sebezapadlejší obce, přestože se jí to nevyplácí. Je to klasická cesta, jak ze sebe chce stát sejmout břemeno placení veřejné služby a hodit ho na soukromé firmy. Od té doby vidíme podobný příběh v mnoha dalších branžích.

PPL platit odmítá s argumentem, že ona neposkytuje poštovní služby. Jen dodává balíčky. České poště se to nelíbí. Přichází o peníze. Také manažeři státních firem se musejí o svěřený majetek starat podle zákona s péčí řádného hospodáře a vymáhat, co jim náleží. Český telekomunikační úřad uděluje PPL pokutu. Ta ji odmítá zaplatit. Začíná série soudních sporů, která po řadě instancí aktuálně skončila u Nejvyššího správního soudu. Ten na základě zákona o poštovních službách došel k závěru, že poslanci do něj vepsali vůli regulovat privátní zásilkové firmy jako poštovní služby. To znamená stáhnout na ně povinnost poštovní licence a regulace.

Ze svobodného podnikání se stává podnikání regulované. To, co mělo přinést větší svobodu zásilkových služeb, svobodu okleštilo. Zákony profesora Parkinsona uvedené do praxe. Zásilkové služby začnou podléhat regulaci. Aby prý byly rovné podmínky. Proč by měly mít výhody proti České poště? Soutěží přece na stejném trhu. I pošta se snaží vydělávat. Veřejná služba není celý její smysl. Snaží se být zároveň konkurenceschopná.

Kdo poškozuje trh

To typicky ukazuje, jak podivnými, trh křivícími elementy jsou státní firmy, které si na jedné straně hrají na to, že podnikají na volném trhu, a na druhé jsou plně pod kontrolou politiky. Tyto hybridy poškozují trh i politiku jako máloco. Proč nevyjmout z České pošty jen tu veřejnou službu? Vše ostatní se může privatizovat. Ještě křiklavější příklad je elektrárenská společnost ČEZ, kterou spolu se státem vlastní i soukromí investoři. Tato forma hybridního vlastnictví fakticky znemožňuje, aby společnost v tomto stavu začala stavět nové jaderné bloky, které se dnes v Evropě, opět kvůli zelené regulaci, nedají postavit bez státní podpory. Jenže z druhé strany se zase narazí na neoprávněnou veřejnou podporu firmy, která se snaží a podle zákona o obchodních korporacích musí chovat jako čistě tržní hráč.

Zásilkové služby jako PPL sehrály zásadní roli v tom, že si lidé za covidových lockdownů mohli i v éře zavřených obchodů koupit na e-shopech cokoli a mít to během pár hodin nebo dní doma. Tyto služby fungují perfektně díky svobodě a obrovské konkurenci, která na tomto trhu panuje. Drtivá většina internetových obchodů nabízí zákazníkovi několik způsobů doručení a spolupracuje s několika kurýrními službami. Právě to přináší kvalitu a nízké ceny. Je to klasická ukázka, jak výborně funguje ostře konkurenční byznys, který stát nechá žít. Regulace přinese horší službu a zpravidla i vyšší cenu. Proč by se někdo snažil, když má podmínky od státu nadiktované? Proč by měl nabízet něco lepšího?

Řada politiků přesvědčuje, jak chce malý, štíhlý, výkonný stát, který se lidem nebude motat do života a ztěžovat podnikání. Každý z nich, kdo to myslí vážně, by měl mít po zveřejnění aktuálního rozsudku už připravený nový poštovní zákon, který zásilkové firmy ze sevření státní regulace uvolní. A zajistí , že lidem zůstane komfortní služba, na kterou už si zvykli jako na samozřejmost.