Republika si připomínala sté narozeniny a byla to krásná oslava. Kulminovala slavnostním večerem na Pražském hradě, kde jako by se na jednom místě shromáždilo to nejlepší z dnešního Česka, velikáni práce i ducha se navzájem těšili svou přítomností a naplňovali hrdostí srdce vděčných televizních diváků. Neviděné, ale o to silněji vnímané byly v tu chvíli velké postavy české minulosti, všichni Komenští, Masarykové, Karlové, Janové, Antonínové, Václavové, Mileny... 

Atmosféra v sále byla prostoupena jejich uspokojením, šťastnou jistotou, že jejich pochodeň byla předána do těch nejlepších rukou a bude nesena dále, její zář odrazí doléhající tmu a ukáže cestu. Za každým slovem prezidenta Zemana, za každým jménem nově jmenovaného laureáta se celou zemí rozeznělo neslyšné a přitom jasné a radostné „Ano!“. Nejvyšší (ve všech smyslech toho slova) představitel jubilujícího státu pojal sváteční shromáždění tradičně – jako čas připomínání, ba přímo zvěčnění velkých životních příběhů. Ta potřeba sdílet, vyprávět si je zapsána hluboko v lidském srdci, světla lustrů ve Vladislavském sále se díky tomu stala obdobou plamenů ohňů, kolem nichž se shromažďovali dávní předkové, aby velké příběhy svého času předávali dalším pokolením, aby tímto způsobem doputovaly k nám a staly se závazkem a inspirací. 

A prezident k tomu proudu slávy přidal další pramínky, příběhy statečnosti tváří v tvář útrapám, příběhy daru přinášet lidu radost a jeho dokonalého využití, příběhy schopnosti zorientovat se v hlučném úprku doby a najít v něm ten správný kompas, ten jediný signál hodný oddaného následování – hlas prezidenta Zemana. To vše oceněno bylo a bylo oceněno správně. Jeden příběh ale v ten slavný den vyprávěn nebyl, a přitom právě toho večera být vyprávěn měl, zapadal do konceptu oslav výročního dne, mohl jej korunovat. Nezazněl však, jaká to škoda, snad bude vbrzku napravena, přijdou jiná jubilea, jiné svátky. Kapitán Pavel Minařík. Nezapomeňme na něj.

Jeho příběh zahrnuje všechny ty nezpochybnitelné hodnoty, které hlava státu ve velký den chtěla vyzdvihnout. Píše se rok 1969. Mladý muž se dá do služeb vlasti, chce ji bránit proti zákeřným škůdcům. Odrodilým novinářům, kteří v žoldu zákeřných ekonomických, politických a zpravodajských zmrdů z ciziny rozsévají mezi tou méně vyspělou částí veřejnosti svár a lež. Podlamují důvěru ke státu a jeho představitelům, k jeho zřízení, naleptávají pouto k nejbližšímu spojenci a ochránci – sovětskému Rusku. Místo toho adorují, propagují moresy dekadentního Západu, snaží se kamuflovat jeho podstatu světa, kde člověk je člověku vlkem, vlk vlku žralokem a žralok žraloku všežravou stvůrou z kosmu. Prý Svobodná Evropa. Nenechte se vysmát. Pavel přijímá náročný a nevděčný úkol. Nechá se vyslat mezi tu zparchantělou chásku, splyne s ní, potlačí v sobě spravedlivý hněv a bude se tvářit jako kdyby nic. Naoko loajální bude domů posílat cenné zprávy, demaskovat ty lotry jednoho po druhém, odhalovat jejich propojenost s nepřátelskou mocí. Bude to osamělý boj a vítězství v něm budou velice tichá a nenápadná, Pavel Minařík se bude snažit překročit horizont prosté špionážní práce: svým řídícím orgánům navrhne vyhodit to epicentrum zla a lži jednou provždycky do povětří. Doba na to ale ještě, bohužel, není zralá. Uběhne krušných sedm let. Pak vlast sezná, že osamělý bojovník toho už na její oltář položil dost. Povolá ho zpět a ze stále ještě mladého muže uvyklého pracovat v ústraní, snad až dokonce v přítmí, se stane masově oslavovaný hlasatel pravdy, přinesl ji domů a řekl ji všem, kdo chtěli či museli poslouchat. A spolu s pravdou rozdával i velikou radost. Tak jsme jim to zase jednou natřeli. Slovy nesmrtelné písně, kterou k oslavě hrdinného kapitána napsal sám lid nebo aspoň jeho štěstím rozechvělý kolektivní duch vedl textařovo pero: „Do pupku hadího jim kapitán hrábl.“ Přesně tak. Z toho se hned tak nevzpamatuje, pupek jeden. Takhle pořádně ho už dlouho nikdo nerozhrabal. S nekonečnou trpělivostí a lehkým úsměvem bude kapitán rozbírat podrobnosti svého úspěchu, vykreslovat odpudivé portréty zaprodanců, sám přitom sličný, skrytý za elegantními tmavými brýlemi, pravdivý a skutečný – pádná odpověď na všechny ty jejich vylhané Bondy. Náš 001, až na věky.

Na věky? Nevypadalo to tak. Osud provedl jeden z těch svých krutých manévrů. Chvíli to vypadalo, že namísto hrdinného kapitána dal za pravdu té „stanici s nápisem Hnůj“. Odkaz kapitána Minaříka, který po velkolepém návratu s pokorou a oddaností sobě vlastní dál rozdával radost masám spokojených čtenářů ve skromné roli šéfredaktora vnitráckého časopisu Signál, byl popírán a popliván. Stejně jako zásady, na nichž hrdina vybudoval svůj příkladný život. I v těch nesmírně těžkých časech se ale kapitán snažil žít dál svůj příběh. Udržovat svůj odkaz a dál ho rozvíjet, být dál důležitým pojítkem mezi vlastí a prostorem někdejšího duchovního centra, smutnými zbytky Sovětského svazu. A nová, duchu slovanství odrodilá moc ho chtěla stíhat a i jinými způsoby tupit. Mohl by se dočkat. Stejně jako se pozvedla ve smutných letech ochromená ruská moc, zaznívá z nejvyšších českých míst nepřeslechnutelná výzva k obnovení, posílení a rozvíjení odvěkého bratrství. Nános pahodnot je díky prezidentovu úsilí odplavován a pod ním se objevují drahokamy našich nejlepších tradic. 

Převelice důstojná oslava jubilea republiky toho jest dalším z bezpočtu důkazů. Na shromáždění těch nejlepších ale kdosi přece jen chyběl. Jaká to škoda. Na hrudi kapitána Minaříka by si zemanovský Bílý lev musel připadat jako doma, jako v tom nejútulnějším doupátku.