Stávkami, demonstracemi, pouličním násilím s rozbíjením výloh a zapalováním aut proslulá Francie zažila v posledních týdnech nejsilnější vlnu protestů od roku 1968. Tři mrtví. Devět set zraněných. Z toho sto padesát policistů. Poškozená ekonomika v jedné z hlavních turistických sezon, kdy do Paříže, jež je nejatraktivnější turistickou destinací na světě, přijíždí značná část z téměř 89 milionů lidí, kteří zemi každoročně navštíví. Zničená Paříž včetně Vítězného oblouku. Hořící auta, chaos. A na konci kapitulace francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, který si za celý poslední týden vůbec netroufl vylézt z Elysejského paláce na veřejnost. Těsně před pondělním odchodem tohoto vydání Týdeníku Echo do tiskárny konečně k Francouzům promluvil. Nikterak konfrontačně.

Nejdříve vyslal přednést dočasnou kapitulaci v úterý 4. prosince svého premiéra Édouarda Philippa, aby pár hodin po ní definitivní kapitulaci ohlásil na sociální síti prezidentského úřadu. Tak vypadá výsledek čtrnácti dnů tažení hnutí žlutých vest, které od 17. listopadu nejdřív blokovalo klíčové silniční tahy v zemi a pak se rozšířilo na masové, dost divoké až násilné demonstrace v Paříži a dalších velkých městech.

Špatný nápad ve špatné době

Rozbuškou se stal návrh prezidenta Emmanuela Macrona na zvýšení daně z nafty a benzinu. Tento krok k zelené společnosti, který měl přispět k postupnému vytlačení aut se spalovacími motory z francouzských silnic, přišel do hodně špatné doby a atmosféry. Benzin měl zdražit o 2,9 centu za litr, nafta o 6,5 centu za litr. Vzestup daní se trefil do chvíle, kdy v celém světě kvůli vyšším cenám ropy stoupají ceny pohonných hmot i bez zvyšování daní. Francouzům už loni podražil benzin o 23 procent a nafta o 15 procent. Navíc bylo spolu s vyššími daněmi za naftu a benzin ohlášeno i zdražení plynu a elektřiny. Vše dohromady pořádný nářez na vzestup životních nákladů francouzských rodin. Navíc ve chvíli, kdy platy ve Francii rostou jen velmi pomalu. Vyšší daň na naftu a benzin měla přinést do hodně zadlužené francouzské státní poklady 4 miliardy eur (kolem 100 miliard korun).

Především ceny nafty, která se používá do dieselů, už jsou dnes právě kvůli daním ve Francii jedny z nejvyšších v Evropě. Podle aktuálních statistik Eurostatu z 26. listopadu letošního roku platili Francouzi v průměru za litr nafty 1,46 eura. Němci 1,39, stejně jako Dánové. Nás přijde v přepočtu na 1,29 eura. Nafta ve Francii není nejdražší v Evropě. Britové nebo Italové platí ještě víc. Francouzské čerpací stanice ale patří do nejdražší ligy. Když se odečtou daně, byla by nafta ve Francii levnější než v Německu. Litr přijde na 0,60 eura. V Německu na 0,70, u nás na 0,65 eura. Spotřební daně na naftu jsou už dnes tvrdou zátěží francouzských rodin.

Než vyrazili poprvé lidé ve žlutých reflexních vestách blokovat silnice, benzinové pumpy, dálniční nájezdy a křižovatky, patřila Francie k zemím, kde už se za benzin a naftu platí hodně vysoká zelená přirážka. Francouzům došla trpělivost. Hnutí žlutých vest nebylo tentokrát, jak bývá v Paříži zvykem, organizované odbory, které mají většinou socialistickou až komunistickou DNA. Žluté vesty byly do značné míry živelným protestem, svolávaným přes sociální sítě. Emmanuel Macron se je snažil shodit tím, že rozzlobení lidé byli zneužiti jeho politickými oponenty včetně radikální levice a Národní fronty Marine Le Penové. Vedl řeči, jak se nespokojení Francouzi nechali strhnout radikály, kteří si nikdy nenechají ujít příležitost zařádit si na demonstracích a zvednout si adrenalin ve střetu s policií. Bylo to trapné bagatelizování. Průzkumy ukázaly, že protesty mají podporu skoro 80 procent Francouzů.

To je hodně silné vyjádření odporu proti Macronovi. Když loni prosazoval reformu pracovního práva, která usnadňovala propouštění a brala Francouzům jistoty mnohoměsíčního odstupného a chráněných míst, byly protesty nesrovnatelně slabší. A většina Francouzů podporovala Macrona. Stejně jako v roce 2007 při razantní důchodové reformě, která odbourávala léta zažité dřívější odchody do důchodu pro některé profese, stálo 60 procent lidí za tehdejším prezidentem Nicolasem Sarkozym. Proti odborářům, kteří dokázali zablokovat Paříž a další velká města.

Spontánní masové protesty, nikoli ty organizované odbory, nejsou ale ve velmi odbojné Francii novinkou. V roce 2014 pochodovalo na demonstracích proti sňatkům homosexuálů 1,2 milionu Francouzů. Tak silné protesty nezažila při prosazování této progresivní agendy žádná jiná západní země.

Iluze o populismu pro všechny

K ostrému odporu proti Macronově dani z nafty a benzinu přispělo i velmi slizké a pokrytecké vysvětlování, proč je vlastně potřeba. Prezident Francie a jeho vláda nabídli v průběhu času pro různé publikum hned dvě různá vysvětlení. Stejně jako jeho ministr financí Bruno Le Maire tvrdil i Macron, jak jen realizují své volební sliby, že vrátí Francii schopnost konkurovat, udělá potřebné reformy a vyrovná schodkový rozpočet. I za cenu, že to bude bolet a lidé se budou bouřit. Zatímco uvolnění pracovního práva bylo skutečnou reformou, na zvýšení daní z benzinu a nafty vůbec nic reformního není.

Francouzská ekonomika se dusí pod největší náloží daní z celé Evropské unie. Ta dosahuje 48,4 procenta HDP. Průměr Evropské unie je 40,2 procenta. Průměr eurozóny 41,2 procenta. Druhé největší daně po Francii má se 47,3 procenta Belgie. Dlouhodobě právem označovaná za nejbohatší padlý stát na světě. Tradičně silně přerozdělující Skandinávie je za Francií. Dánové mají daně na úrovni 46,5 procenta HDP, Švédové 44,9, Finové 43,4 procenta. Němci jen 40,5 procenta. My 34,5 procenta. Ani tak obrovské daně nestačí na financování ohromných francouzských veřejných výdajů. Takže schodek dosahuje dalších 2,6 procenta HDP. To je s velkým náskokem vůbec největší porce veřejných výdajů v celém západním světě. Dál ji zvedat vyššími daněmi na benzin a naftu je všechno, jen ne reforma.

Pro své progresivní publikum nabídl Emmanuel Macron jiné vysvětlení. Dražší benzin a nafta jsou fakticky ekologickou daní, která má vyhnat auta se spalovacími motory z francouzských silnic. Peníze z ní by měly jít na podporu obnovitelných zdrojů a třeba na státní dotace elektromobilů. Tomu řeklo osmdesát procent Francouzů tvrdé Ne. Ve Francii panuje velmi široký společenský konsenzus, že lidé nejsou ochotni platit za zelenou revoluci vyššími životním náklady.

To si zjevně na veřejné nálady velmi citlivý Macron uvědomil už pár dní předtím, než protesty Žlutých vest kulminovaly v divoké sobotě 1. prosince, bezprostředně následované středeční kapitulací nad daní z nafty. Emmanuel Macron několik měsíců pracoval na nové energetické zelené koncepci. Nešla ani náhodou tak daleko jako známá německá Energiewende s kompletním zákazem jaderné energetiky a postupným odklonem od tradičních fosilních paliv. Slibovala ale do roku 2025 snížit podíl atomové energie na celkové spotřebě Francie ze současných 85 na 50 procent. Radikálnímu Macronovu ministrovi životního prostředí Nicolasi Hulotovi to bylo málo. Letos 28. srpna proto oznámil rezignaci s vysvětlením, že ve vládě „zůstal v boji za životní prostředí sám“. Hulotovi se nelíbil na jeho vkus příliš pomalý odklon od jaderné energetiky. Už v červenci 2017 ohlásil, že do roku 2040 by měla Francie zakázat všechny spalovací motory.

Ve stopách Trumpova realismu

V prezentaci energetické koncepce 28. listopadu Macron označil slib snížit podíl jádra pod padesát procent do roku 2025 za nerealistický a posunul ho do roku 2035. Zavřít se má 14 ze současných 58 reaktorů. Po Spojených státech mají právě Francouzi nejvíc jaderných bloků na světě. Do roku 2030 ale skončí jen šest z nich. Do roku 2021 jediný, ve Fassenheimu na hranici s Německem. Úplně stranou nechal prezident odpověď na otázku, jestli Francie začne stavět další nové bloky. Teď je má stále rozestavěné ve Flameville. O svých aktualizovaných plánech Macron mluví jako o „pragmatickém přístupu k zajištění energetické bezpečnosti“. Jádro podle něho dovolí Francii zajistit nízké emise i nízké ceny energií. Ty právě díky atomovým blokům patří k vůbec nejnižším v Evropě. To Macron nevěděl, když kandidoval? A proč chce  bloky zavírat, když zaručují nízkou cenu i emise? Je to jako s migrací. Chtěl se vyhnout střetu s progresivními aktivisty. A nedráždit Němce s jejich jadernou fobií.

Pár týdnů se Žlutými vestami ukázalo, že cíl Emmanuela Macrona zalíbit se všem a být populistou pro všechny, jak pro osmdesát procent společnosti odmítající dražší energie, tak pro pár procent progresivních aktivistů, je nerealistický. Stejně jako je nerealistická snaha skoncovat s jadernou energetikou kombinovaná s nižšími cenami energií. Francouzi platí za elektřinu výrazně méně než jádra zbavení Němci. Zatímco v Německu přijde podle údajů statistického úřadu Evropské unie Eurostat rodinu kilowatthodina na 0,2950 eura, ve Francii je to i po nedávném zdražení 0,1754 eura. Cena téměř poloviční. Průměrná cena v celé Evropské unii dosahuje 0,2049 eura. V České republice stojí 1 kWh v přepočtu 0,1573 eura. Ze srovnání je zřejmé, jak levnou mají elektřinu Francouzi, kteří jsou stále výrazně bohatší než my a do energetiky se jim přirozeně promítají i vyšší platy zaměstnanců v elektrárnách.

Řada ekonomických studií ukazuje, že účty za zelenou revoluci nejvíc zasahují chudší společenské vrstvy. Náklady na elektřinu nebo naftu tvoří v jejich rozpočtech nesrovnatelně větší část než v účtech vyšších vrstev. Často násobnou. Je to přirozené. Bohatá a chudá rodina nemá diametrálně jiné účty za elektřinu a naftu nebo benzin. Jejich váha v rodinném rozpočtu je ale mnohem dramatičtější. Zelené daně tak fakticky fungují jako rovná daň.

Emmanuel Macron si bude muset vybrat, jestli vyhoví vůli osmi z deseti Francouzů a rezignuje na zelenou revoluci, nebo půjde proti nim. Pak se musí připravit na divoký masový vzdor ulice. Je zřejmé, jak si vybere. „Žádná daň nestojí za občanské nepokoje,“ prohlásil po kapitulaci premiér Édouard Philippe. „Jsem rád, že můj přítel Emmanuel Macron a protestující v Paříži souhlasí se závěrem, který jsem udělal před dvěma lety. Pařížská klimatická dohoda je fatálně špatná, protože zvedá ceny energií pro zodpovědné země, zatímco čistí některé z největších znečišťovatelů na světě. Chci čistý vzduch a čistou vodu a udělám všechno pro to, aby se v Americe zlepšilo životní prostředí. Ale američtí daňový poplatníci – a američtí pracující – nebudou platit za vyčištění jiných znečištěných zemí,“ napsal na Twitteru po Macronově kapitulaci před Žlutými vestami americký prezident Donald Trump.

Od Macrona, který si nemůže dovolit pokračování současného chaosu ve Francii, přestože volební test ho čeká až v roce 2022 a v parlamentu ho drží pohodlná většina, se dá v dohledné době čekat trumpovský přístup.

Prakticky to znamená, že Paříž nedovolí pokračování zelené revoluce realizované prostřednictvím Evropské unie, kde dosud patřila k jedněm z lídrů. Mimochodem, z obnovitelných zdrojů dnes Francouzi vyrábějí větší část své energie než Němci. Skóre je 16 versus 14,8 procenta. Před Němci, kteří zelenou revoluci táhnou, jsme i my s 14,9 procenta. Také na rozdíl od Francouzů i Němců plníme svůj cíl, ke kterému jsme se do roku 2020 zavázali.