Nová premiéra Prodané nevěsty v Národním divadle vyvolala emoce i ostré kritické ohlasy. Nachází však také stejně důrazné zastání, podle něhož je nové nastudování režisérky Alice Nellis naopak velmi dobré. „Je to prostě Smetana pro mladé publikum, návštěvníky, kteří chodí na aktuální inscenace činohry, kteří chodí do kina,“ říká v rozhovoru pro deník Echo24 hudební skladatel a muzikolog Aleš Březina, který s Národním divadlem v řadě případů také spolupracoval.

Některé recenze operu ztrhaly a psaly o bučení a odchodech ze sálu. Jak jste vnímal toto „premiérové drama“ vy?

Já bych to ani nenazval premiérovým dramatem, to bučení se tam ozvalo jedno od jednoho člověka, někde z balkonu se ozvalo „fuj“ a všichni dole se tomu smáli. Dramatický odchod se nekonal, odešlo pár lidí. Ale myslím si, že každá inscenace, která se nechce zavděčit úplně všem a pak někoho zklame, tak tahle se zaměřila na určitý typ publika a jiný typ publika, kterému to nekonvenovalo, odešel. Ale mluvíme jen o odchodu několika diváků.

Podle vás je inscenace Alice Nellis naopak dobrá. V čem podle vás vyniká?

Myslím si, že je to jedna z mála inscenací Prodané nevěsty, která je opravdu komická. A to od začátku do konce. Publikum se bavilo královsky, lidé se smáli nahlas, o pauze si vyprávěli jednotlivé gagy. Zásada číslo jedna, že komická opera má být inscenovaná jako komedie pro publikum, které se baví, je splněna bezezbytku. Na inscenaci také není nic z obrozeneckého patosu, který na to nanesly pozdější generace, zejména Zdeněk Nejedlý, ale že je to opravdu najednou dílo mladého, geniálního skladatele. Máme tendenci vnímat Smetanu pořád jako toho šedesátiletého, nemocemi poznamenaného starce, ale on to byl člověk s obrovským smyslem pro humor a výborný společník. Je to prostě Smetana pro mladé publikum, návštěvníky, kteří chodí na aktuální inscenace činohry, kteří chodí do kina.

Podle kritiků byl scénář či nové prvky v opeře nesrozumitelné. Jak to vidíte vy?

To původní libreto už samo o sobě není konzistentní. Jsou tam situace, které odpovídají frašce, musíme je přijmout jako danou věc. Po letech se vrátí nejstarší syn do vesnice, žije tam a nikdo ho nepozná. To už je samo o sobě premisa, kterou musíme přijmout, jinak by se ta opera vůbec nemohla odehrávat. Některé ty postavy už v Sabinově libretu mají v sobě určitou ambivalentnost. Třeba rodiče Krušinovi mění v podstatě názor podle toho, jestli zrovna mluví s dohazovačem nebo se svojí Mařenkou a jsou úplně nezakotveni v nějakém pevném morálním schématu.

Ta opera pracuje s určitými komickými situacemi, které mezi sebou vzájemně občas nejsou koherentní a konzistentní. Já si myslím, že Alice Nellis udělala víceméně totéž a někde naopak třeba i podtrhla tu nekonzistentnost. Podle mého soudu ty zásahy do libreta vycházejí z výborného cítění hudby i situace a nabízejí novou perspektivu, jak tu operu inscenovat.

Vidíte nějaké další takové záměry, které se snažila do inscenace Alice Nellis vnést?

Nesmírně se mi líbilo to, jak je tam ztvárněn český venkov. Obvykle se inscenuje buď historicky, nebo folklórně, přitom Smetana a Sabina byli vyznavači realismu. Přijde mi, že inscenační tým ukázal poměrně nelichotivý obrázek toho, jak vypadá současná česká vesnice, se všemi šusťákovkami, tepláky, různými účesy. V tomto ohledu to situování odpovídá Sabinovu a Smetanovu požadavku realismu, jakkoliv je to nelichotivé. Je tam spousta originálních nápadů. Kostýmy s výrazně menší mírou stylizace, než bývá obvyklé. Líbí se mi nápad, že se během té opery vlastně zkouší naráz všechno tak, jak to opravdu probíhá v hlavním zkouškovém týdnu, kdy se dávají dohromady kostýmy, dekorace, zkouší alternace. Hrozně mě potěšilo, že byly scény vynikající vroucností a lyričností ponechány až ve velmi pietním přístupu. Ten ohromný lyrický fond se ani režie, ani inscenanční tým nesnažil něčím přebít jenom proto, aby to byla ještě větší „řachačka“.

Objevila se i ostrá kritika hudebního nastudování, pěveckých výkonů. Jak jste vnímal hudební stránku vy?

Naprostá většina zpěváků podávala báječné výkony. Přišly mi plnokrevné, výborné i herecky, zpěváci se v tom režijním konceptu našli a bavilo je to. Hudební nastudování jako takové – když začala předehra v nesmírně razantním tempu, říkal jsem si, jak to zvládnou. Orchestr hrál na riziko, odvážně. A to já mám rád. Je tam něco, co se živě odehrává přede mnou a je jasné, že když se nasadí takhle razantní tempo, sem tam něco spadne pod stůl. Ale mně to za to stojí. Pro mě je důležitá ta hlavní emoce, tedy že si to muzikanti užívají, stejně jako zpěváci a vesměs i publikum. Publikum pozná, jestli se před ním odehrává rutinní výkon lidí, kteří to mají „od do“, nebo jestli jde o něco, co každého z těch lidí na scéně či v orchestřišti baví. A to si myslím, že z toho bylo cítit až do poslední řady.