Můj řecký kamarád na sociální síti je otřesen z toho, co se děje na egejských ostrovech. Napsal, že se stydí, že sdílí s jedněmi lidmi tutéž krásnou zemi, tedy Řecko. Ti lidé, za které se stydí, jsou jeho krajané, kteří brání ve vylodění lidí z gumových člunů, na nichž přijeli na nějaký řecký ostrov z Turecka. Řekové je nechtějí pustit na pevninu, objevily se i záběry, kde je napadají, odpichují od pobřeží, novinářům, kteří to fotili, sebrali fotoaparáty a hodili do moře. Na jiných záběrech vidíme, jak řecká pobřežní stráž do člunů s migranty najíždí a rovněž je odpichuje dlouhými klacky.

Jsou to srdceryvné scény, kterých bude v příštích dnech a týdnech přibývat. Bude přibývat i komentářů na sociálních sítích, bude tam jistě mnoho takových, jako napsal můj řecký kamarád Tasos z Athén. Budou tam ale i takové, a nebude jich málo, které naopak budou bránícím se Řekům fandit a držet jim palce a říkat, že Řekové brání Evropu. Budou tam ale i komentáře, a také jich nebude málo, které budou naopak zděšeny nad tím, jak to Evropa může připustit a jací jsme strašní, že tomu můžeme jen tak přihlížet, i když oni tomu také budou jen přihlížet, nanejvýš dodávat emoce a emotikony. Jim ale budou odporovat komentáře, které naopak budou pro to, aby se přes hranice do Evropy nepustil ani člověk a aby se postupovalo co nejtvrději, protože jenom to je může zastavit. Pak tam budou samozřejmě komentáře umírněné a racionální, které nebudou mít ale tu váhu. Protože kdo by se obtěžoval s umírněností a racionalitou?

Většina těchto komentářů se nikdy neprotne, protože je budou produkovat úplně jinak založení lidé, vzdálené bubliny, takže budou poletovat v rozdílných dimenzích rozdělené společnosti, která se štěpí nejen sociálně, politicky a kulturně, ale i povahově. Protože pro jednoho bude nesnesitelný (teoreticky) záběr, jak jsou jedni od břehů odstrkováni nebo jak se tlačí u hraničních plotů, pro druhé zase jak ti lidé ty ploty lehce překonávají a v nekonečných zástupech postupují do Evropy, kterou nutně mění v něco jiného, než na co byli zvyklí nebo jak by si ji představovali.

Je pět let od velké migrační exploze roku 2015 a zdá se, že stojíme před branou tsunami další. Lidé, kteří během těch pěti let říkali, že přijde znovu, a přitom se jim říkalo, že sýčkují, protože to Merkelová přece zařídila, mohu nyní cítit zadostiučinění, ale myslím, že by si takový pocit raději odepřeli. Evropa pravděpodobně nemá o nic víc jasno, co se bude dít a co se má dít. Kolik místa se nyní v Německu nebo ve Švédsku najde? V Turecku jsou připraveny tři nebo čtyři miliony lidí, kteří by přece s logikou Německa roku 2015 neměli být odmítnuti. V čem jsou horší než ti z první vlny? A lidé, kteří v uplynulých letech říkali, že hranice by měly být otevřené a že je správné přijímat, takže tomu nejspíš v těch táborech uvěřili, vytrvají u svých zásad, až protrhnou balkánské závory? Ideály humanitní se mnohem lépe hlásají v klidných časech, když se nervou davy do země. Ty časy pravděpodobně skončily. S příchodem dalších statisíců budou tito morální exhibicionisté vystaveni zajímavé zkoušce.

Těch pár racionálních skeptiků bude říkat to, co říkali celou dobu, že migrace v téhle podobě nemá konce a zabránit jí lze jen tak, že se těm lidem vezme naděje. Dokud nějaká bude, zanechají všeho doma, prodají veškerý majetek, nechají se sedřít z kůže a pak sednou do jakéhokoli autobusu nebo se nalodí do těch vratkých člunů, s touhou po Evropě, která je sice nemiluje a nevidí ráda, ale bojí se je poslat pryč, protože má špatné svědomí, které jí zvláště hlasitá sorta lidí s hbitým perem ráda připomíná. Vidíte, už se to zase čtyř stům padesáti povedlo. Jdeme na to, nasedejte do člunů. Je to začarovaný kruh a člověk, kterému je přes padesát, neví, jestli nemá být rád, že za takových třicet čtyřicet let neuvidí jeho neodstranitelné důsledky.