Včera byl v Berlíně odsouzen za vraždu čečenského žadatele o azyl Zelimchana Changošviliho na patnáct let do vězení ruský občan. Není pochyb o tom, že osoba stojící před soudem vraždu spáchala – o tom svědčily forenzní důkazy. Zvláštnost je v tom, že ten člověk tvrdil, že se jmenuje Vadim Sokolov a je inženýr z Petrohradu, zatímco soud se přiklonil k názoru, že se jmenuje Vadim Krasikov. A že Čečence zabil ve službách ruských rozvědek. To pro novou německou vládu představuje nevítaný problém. A to nejen pro nový nastupující kabinet, ale pro německou politiku vůči Rusku a, dá se říct, pro celý způsob německého provozování zahraniční politiky vůbec.

Nejdříve jedno instruktivní srovnání. Jedním z důvodů, proč dodnes přesně nevíme, zda a jak byl náš nákup stíhaček Gripen zkorumpovaný, je kauza Al-Yamamah. Tak se jmenoval velký dlouhodobý zbrojní kontrakt, jejž uzavřela britská firma BAE Systems, respektive její předchůdce British Aerospace, se Saúdskou Arábií již v roce 1985. Objevilo se podezření z korupce, jež začala v roce 2003 vyšetřovat Serious Fraud Office, vládní vyšetřovací útvar pro velkou ekonomickou kriminalitu. Vyšetřování ale v roce 2006 skončilo. Saúdové pohrozili, že bude-li vyšetřování pokračovat, kontrakt zruší, a nejen to. Načež činitel zastávající roli obdobnou našemu nejvyššímu státnímu zástupci vyšetřování zastavil.

Pak to rozhodnutí zkoumal soud, dospěl k závěru, že bylo nezákonné, ale Sněmovna lordů rozsudek zrušila. Protože to v Británii může.

V dokumentech BAE, ke kterým se vyšetřovatelé dostali, mohlo být i něco o platbách souvisejících s prodejem gripenů do Česka – letadlo produkuje konsorcium švédského Saabu a BAE, jež má na starosti prodej. To ale sotva měla britská vláda na zřeteli. Ta uvažovala o Saúdské Arábii a o tom, že nemá cenu ohrozit zbrojní kontrakt v hodnotě desítek miliard kvůli něčemu, čemu my říkáme korupce, ale co nemá příliš smysl v případě země, kde je těžké rozlišovat mezi majetky členů královské rodiny a státním rozpočtem.

V Británii, zemi s nepřerušenou velmocenskou historií, prostě mají takovou doktrínu státního zájmu. Poválečné Německo takovou doktrínu nemá. Exekutivní moc je tam sešněrována důkladným pletivem rozdělení moci a vlády zákona. Nátlak na státního zástupce nebo soudce by tam byl naprostý skandál.

Takže německá vláda se teď nějak musí postavit k tomu, že země, s níž neustále hodlá dialogovat a ekonomicky se na ni v mnoha věcech spoléhá, posílá do Německa nájemné vrahy a dělá si z něj střelnici. A to vláda, jejíž zelená ministryně zahraničí prý hodlá klást zvýšený důraz na lidská práva.

Okolnosti soudu včetně toho, do jaké míry se opíral o poznatky investigativní skupiny Bellingcat, teď nemá smysl rozebírat. Je třeba brát rozsudek jako právní fakt (zaznamenejme nicméně, že mezi patnácti zeměmi, jejichž právní pomoc soud v tiskové zprávě zmiňuje, je i Česká republika). Ostatně i v tom nepravděpodobném případě, že by se německá oficialita přiklonila k názoru, že jádro problému je v tom, že se v Německu pohyboval čečenský terorista, stála by zase před problémem, co s azylovým systémem, jenž je pro ni stejně nedotknutelný.

Ale ten rozsudek je jen jeden z celé řady paradoxů, do kterých je Německo kvůli Rusku zapleteno.

Rozsudek přichází ve chvíli shromažďování ruských jednotek na ukrajinských hranicích. Ukrajina je exemplární problém. Na summitu NATO v roce 2008 se střetlo křídlo, které chtělo Ukrajinu a Gruzii přijmout za člena, s křídlem, které nechtělo (USA vs. Německo). Výsledkem byl kompromis, že se jim členství přislíbilo, ale neřeklo se, kdy a jak. Kompromis, který neslouží nikomu dobře. Tak už to dopadá s dlouhodobými důsledky vychvalované schopnosti Angely Merkelové najít kompromis.

Američané tlačili na členství, jehož důsledky – tedy vojensky garantovat ukrajinskou nezávislost – nebyli vážně ochotni převzít ani oni sami. Němci naopak otevřeně říct, že je jim jasné, že to znamená akceptovat ruský postoj, že země v jeho sousedství mají omezenou suverenitu. Na „zóny zájmů“ a „nárazníkové země“ se v oficiálním německém jazyce nehraje.

Jenže německá oficialita si počíná, jako by normy a lidská práva v mezinárodních vztazích byly skutečné reality, a ne produkty hegemonie. Všechny země prostě nejsou stejné a nemají stejná práva. Kdyby dnes baltské země nebyly členy NATO, byly by vystaveny stejnému ruskému chování jako Ukrajina a Gruzie, neboť je Rusko neméně považuje za svou historickou součást. I ony jsou ve srovnání s Ruskem pro Německo bezvýznamné.

Jaký je mezi nimi rozdíl? Jednu důležitou odpověď nelze ve zdvořilé společnosti ani vyslovit, a tak si pomozme cizojazyčným termínem Donalda Trumpa – Ukrajina je „shithole country“. Kdyby se to bralo čistě ekonomicky, má Putin pravdu, že nemá nárok na samostatnou existenci. Moc se nemluví o tom, jaké strašné miliardy už Západ stála, ani ne tak formou přímé pomoci jako prostřednictvím Mezinárodního měnového fondu. Jen na tomto polštáři je tam koneckonců možná výdělečná aktivita firem převážně z německy mluvících zemí, což by mohl dosvědčit nastávající ministr průmyslu Jozef Síkela, který tam šéfoval operacím banky Erste. Do politicky úplně bezvýznamné země by je nelil, ale tak významná, aby ji přímo přijal do svých struktur, zase Ukrajina není.

Jenže určitou vůli obhájit svou suverenitu a bránit se Ukrajina nepochybně projevuje. A tady zase je exemplárním stanovisko, jež agentuře Reuters v úterý sdělil anonymní (ale evidentně oficiálně pověřený) zdroj z německé vlády, výrok, že „dodávky zbraní Ukrajině nejsou nejlepší odpovědí na ruské hrozby“. To je morální pozérství na cizí účet, protože Německo jistě ví, že Ukrajině ty zbraně dodá někdo jiný – USA třeba, ale mnohem spíš Turecko.

Podobně chaotický je německý přístup plynovodu Nord Stream 2. Na námitky jiných členských zemí EU kašle, k něčemu je dotlačí zase až Američané. Ale to něco je deklarace, že když by Rusko využívalo Nord Stream 2 jako zbraň, tak Německo učiní kroky. Jenže jakou máme u Německa, jak jsme si ho teď vylíčili, jistotu, že kdyby Rusko plyn jako zbraň použilo, tak se z toho Německo nějak vykecá? Další sdělení, které anonymní zdroj v téže zprávě Reuters pronesl, bylo, že není správné Nord Stream 2 vydělovat, protože „do Evropy vedou z Ruska i jiné plynovody Gazpromu.“ To je tak naivní, že jsme v pokušení říct, že to vykecávání se už probíhá.

Jenže zase v rozporu s tím ministryně zahraničí Baerbocková prohlásila, že v případě ruské agrese nebude možné Nord Stream 2 zprovoznit. Což je trochu překvapení poté, co byli všichni ujišťováni, že povolovací řízení pro tento plynovod je čistě úřední, na politice nezávislá záležitost.

Putin dává najevo, že to všechno může směřovat k nějaké velké dohodě, v níž by Západ akceptoval ruské geopolitické požadavky v Evropě, nebo se jimi alespoň vážně zabýval. Jenže to je těžké a jeden z důvodů je, že skutečné německé uvažování je ukryto pod už dávno nefunkční rétorikou. A protože uvěřit vlastním řečem je přirozená lidská vlastnost, tak nejen nevíme, jaké to uvažování je, ale jestli vůbec existuje.

Ani nevíme, co budou dělat s tou vraždou.