Mezinárodní fotbalové turnaje také často bývají přehlídkou výrazů víry, snah vyprosit si přízeň vyšší moci – tolik křižujících se a k nebesům ukazujících lidí člověk v televizi (mimo přenosy poutí a bohoslužeb) nevídá. Před několika lety jsem na to téma četl hezkou esej, autora si už nepamatuju. Psal o fotbalistech nejenom jako o lidech často věřících, ale lidech, kteří jsou v každém utkání konfrontovaní s jakousi základní realitou života.

Vědí, že udělali všechno, co mohli, jsou v kondici, natrénovaní až na půdu a velice talentovaní, došli daleko. A zároveň to všechno nemusí během nadcházejících devadesáti minut nic znamenat, mohou jim přinést nejenom vítězství či porážku nebo oblíbenou bezbrankovou remízu, jejich sláva se může rozletět do světa. Stejně jako jejich pád, nebo dokonce ztrapnění se. A hranice mezi slávou a trapností může být velice nejasná a zdaleka nezáleží jenom na jednotlivci, jeho schopnostech a úmyslech, jestli skončí na té či oné její straně.

Je to příběh velkého návratu a velkého vítězství. A jdou do toho ze všech sil, mají velké šance a David Marshall chytá spolehlivě a dobře. A pak se to zničehonic stane, na Marshallovu bránu letí neskutečně inspirovaná rána z velké dálky. Nemůže proti ní dělat vůbec nic. Ale on se stejně ze všech sil snaží. Zachycují ho přitom objektivy mnoha aparátů, svět se bude bavit fotkami, na nichž metelí za do branky směřujícím balonem, na nichž leží ponížený na zemi, zamotaný do sítě. Nepochybně si to takhle nepředstavoval. Ale stalo se. Protože to tak prostě chodí.

A podobné to v pondělí bylo i na té druhé straně. Z Čechů se stal ten tým, který dal Skotsku neuvěřitelný gól. Po větší část první půle přitom mohl roduvěrný fanoušek to utkání sledovat s narůstající nervozitou. Jako kdyby jeho tým zvolil známou strategii „bude si přihrávat co nejhůř“ a naplňoval ji s úsilím hodným lepší věci. Ale to vše je dneska už zapomenuto a zůstane to tak, smazal to jeden zázračný moment. A tak to má být.

Fotbal přitahuje různé druhy zájmu a kombinuje je. Je to sféra, v níž je možné naplno projevit nějaké „kmenové cítění“, které má dnes jinak špatnou pověst (z dobrých důvodů i nezaslouženě, ale to by bylo na delší text), kde člověk může zapomenout na předstírání objektivity a třeba i morálky, které mohou být nahrazeny prostým rozdělení na my a oni.

Může se vyžívat ve statistikách a vůbec fotbalové vědě, ordinovat týmu to správné rozestavení a taktické pokyny, znát všechny možné parametry hráčů, mít všechno zanalyzované, vnímat tu hru jako vyjádření nějaké složité rovnice s mnoha proměnnými. Anebo se naopak těšit ze svého neporozumění, vidět ve fotbale nějaké koncentrované vyjádření dramatu života s jeho heroismem i nízkostí, sympaťáky, primadonami, padouchy, kteří občas vítězí, úmornou nudou, zoufalstvím, nadějí, velkými slovy i bezostyšnou korupcí a pokrytectvím, smutkem, euforií, krásou. Opakovat si jedno z nejomletějších komentátorských klišé: fotbal nemá logiku. Naštěstí.