Veřejný Salon Týdeníku Echo na pražském knižním veletrhu Svět knihy se uskutečnil v pátek 11. května v poledne ve znamení setkání mužů, kteří chodí rádi krajinou. Básníci Petr Placák, Luděk Marks a Miloš Doležal a literární historik Martin Machovec se obvykle setkávali na poutnických výpravách po krajině, nyní usedli k jednomu stolu v Průmyslovém paláci na Výstavišti. Jde o zkušené poutníky, kteří nejkrásnější chvíle svého pozemského života promarnili bezcílným potulováním se po Čechách, případně přilehlými končinami. Jde o staré přátele, čemuž odpovídá i družnější forma hovoru. Máme za pravděpodobné, že takhle dobře se na žádné besedě knižního veletrhu nebavili.

Kde byste teď byli, kdyby ne tady?

Doležal: Já bych byl na Pasekách nedaleko Kališť na Vysočině.

Placák: V letohrádku Hvězda.

Machovec: Nejraději bych byl na pláži v Goi v Indii, ale nesměl by tam být nikdo jiný.

Marks: Kousek pod Bezdězem směrem na Břehyni. Je tam takový močálový rybník, rád bych ho pořádně prozkoumal.

Výborně, z toho se bude dobře vycházet. Mohli byste přece jen ty důvody rozvést?

Doležal: Protože jsem se tam narodil, protože tam bydlím a protože bych tam rád jednou dožil. Protože tam můj rod žil tři sta let, žili tam mí předci, báby, dědkové, budou tam snad žít i mí potomci. A protože ten kout Vysočiny mezi Humpolcem a Ledčí je magický.

Placák: Hvězda byla první věc, která mě napadla. Asi to bude tím, že jsem teď dopsal povídku, která se odehrává na Petřinách a v letohrádku Hvězda. Já jsem na Petřinách chodil do školy a obora Hvězda, to byl takový náš Sherwood. 

A o čem je ta povídka?

Placák: Trochu se stydím o tom mluvit… No, je to o tom, jak jsem přišel o panictví.  

To tebou otřáslo? Kolik ti bylo, třináct?

Placák: Trochu to mnou otřáslo. Hm, asi mi bylo třináct nebo tak nějak. Tehdy to bylo běžné, zvlášť na sídlišti.

Doležal: Petřiny, to bylo sídliště, které stavěli v padesátých letech muklové pro estébáky. Ještě teď jich tam dost bydlí, třeba známý Ladislav Mácha, estébák s básnickým jménem, podílel se mimo jiné na výsleších a umučení pátera Josefa Toufara. 

Placák: Původně bylo hodně pražských sídlišť estébáckých. Jenomže tím, jak jsou Petřiny nejstarší, tak se to postupně rozmělnilo a v sedmdesátých letech tam už bydleli i normální lidi.

A taky se tam postavily koleje, nemyslím tramvajové, ale studentské. Bydlel jsem v nich. A také se Petřiny vyznačovaly častým výskytem exhibicionistů, což asi souviselo s těmi kolejemi.

Hlas z publika: To mohu potvrdit, bydlela jsem tam a celou pubertu se mi někdo odhaloval.

Placák: Já tedy vím o jednom, který ve Hvězdě přepadával ženy: neznásilňoval je, ale jen jim sebral kalhotky a zmizel. Takže to byl vlastně spíš fetišista. No ale skončil tak, že tam přepadl nějakou běžkyni, sice jí ty kalhotky vzal, ale ona se naštvala a doběhla ho a pak snad přeprala.

Martine, Goa je proti Petřinám oáza klidu, že?

Machovec: To můžu potvrdit. Zatím jsem tam byl třikrát, poprvé v roce 2011. Goa je na indické poměry opravdu klidný stát s docela vysokou životní úrovní, takže se tam člověk nemusí konfrontovat s těmi hrůzami, na které naráží v Bombaji, Kalkatě, v Dillí. Možná je už známa historie, že v jižní Goi, na pláži Agonda, se usídlil už v devadesátých letech, když předtím procestoval celou Indii, Viktor Faktor, náš přítel, který vydával samizdat Lázeňský host. Pobýval tam vždy v zimě, překládal tam, psal tam, odpočíval. Postupně kolem něj vznikla komunita lidí: jezdil tam Jaroslav Hutka, knižní grafik František Štorm, biolog Jan Wünsch a další. Je to opravdu krásné místo, člověk tam může několik týdnů strávit jak v nějakém tropickém snu, ze kterého se pak zase vydá do toho příšerného hlučného světa, který zas člověka láká z jiného důvodu. Napsal jsem o tom sice několik reportáží, něco i vyšlo, ale netvrdím, že jsem velký cestovatel. Ale to setkání s Indií mě opravdu nesmírně obohatilo a pomohlo mi: člověk si uvědomí rozměr těch našich problémů, které jsou proti indickým opravdu miniaturní a směšné. Zároveň tam člověk na každém kroku naráží na obrovskou kulturu, dávnou i současnou, z které by člověk mohl žít tři životy a byl by na začátku.

Marks: Slyšel jsem, že Machovec tam hlavně narazil na auto, to ho sejmulo, takže jeho obličej, jehož fotografii jsem jí poslal, pak posloužil mojí dceři, která dodělávala maskérskou školu v Londýně, jako předloha pro člověka po těžké automobilové nehodě. Tržné rány a podlitiny, to jí vždycky skvěle šlo, jen potřebovala kvalitní model. Tak ho Machovec po srážce s indickým autem dodal. Já jsem mu říkal, kdybys místo těch prachů, co dáš za letenku, jel se mnou na Bezděz, tak uděláš líp.

Co tě táhne na Bezděz, Karel Hynek Mácha?

Marks: Taky. Ale hlavně chodím do Břehyně. My jsme se zde přítomným Martinem Machovcem chodili v osmdesátých letech na Bezděz hodně často a lezli jsme tam přitom nejrůznějšími způsoby, jak to šlo, jenže ono to nešlo, protože tam z jedné strany začínalo vojenské pásmo obsazené Rusy. Byly tam cedulky psané azbukou: „Stoj, zděs streljajetsa.“ A od místních jsem slyšel, že tam třeba šli kluci na houby a Rusové je zatkli a museli tam třeba tři týdny škrábat brambory. Jinak ta Břehyně, to je přísně chráněný rybník s evropsky významným výskytem vzácného ptactva, ale hlavně tam u břehu roste několik druhů orchidejí vstavačovitých a prstencovitých, které se jinde už skoro nevyskytují. Pak tam roste několik druhů karnivorních čili masožravých květin, třeba bublinatka podvodní neboli aldrovandka, což je velká vzácnost.

Placák: To jsem nevěděl, že máš tak ušlechtilé záliby! Netrháš ty orchideje, doufám.

Marks: Vole! My jsme měli kousek od Břehyně maringotku s Nikolajem Stankovičem, hlídali jsme geologické vrty. Jednou jsme spolu provedli noční výstup na Bezděz, po cestě zpátky jsem ho tahal z močálu, kam zapadl, pořád jen opakoval to svoje: Jo, jo, jo… Mám na to krásné vzpomínky. Tam na té louce jsem zažil, jak v roce 1990, to tam pořád ještě byli, přijel ruský transportér, dvakrát se otočil – a bylo po louce. Abych to shrnul: já jsem celé mládí snil o tom, že uvidím Bezděz z té ruské strany.

Machovec: Luděk chtěl asi původně říct o našem výletu na Bezděz v květnu 1987. To jsme už po cestě nahoru potkali sovětské vojáky, se kterými jsme se pak večer viděli dole, v dnes již zaniklé hospodě pod Bezdězem. No a Luděk, již poněkud opilý, nevěděl nic chytřejšího než jim vykládat, že banderovci…

Marks: Vlasovci!

Machovec: … dobře, tedy vlasovci. Že byli vlastně dobří hoši, načež ho jeden sovětský důstojník chtěl na místě zastřelit. Museli jsme se zachránit úprkem na kopec, kde jsme doufali, že se jim za námi nebude chtít. A potvrzuju, že když jsem se za svítání probouzel, tak jsem pod sebou viděl ten ohromný kraj na sever od Bezdězu, kraj „hrozného lesů pána“, přeměněný na ruské cvičiště, říkal jsem si, jaká škoda, že tam se nikdy v životě nepodívám. A představte si, asi za týden uprostřed noci zvonění, tak se probudím, říkám si, tak konečně i pro mě si přišli, ale oni to byli vojáci s povolávacím rozkazem na cvičení a vezli mě nejdřív do Dejvic a pak na cvičení. A kam? Ke Kuřivodům, kde jsme asi týden předstírali, že navazujeme spojení, které ovšem sovětské rušičky okamžitě rušily! Sen vidět Bezděz ze severní strany se velmi rychle a nečekaně splnil.

Marks: To je fakt, že si vzpomínám na ten výraz v Martinových očích. Výraz plný touhy vidět Bezděz ze severu.

To už jsi měl za sebou to slavné vystoupení na sjezdu komunistické strany? Mohl bys ho připomenout?

Marks: To bylo v roce 1986. Vydal jsem se do Paláce kultury, když jsem se předtím v Nuselském údolí zbavil všech textilií. Dostal jsem se až do míst, kde opravdu probíhal sjezd komunistů, myslím, že XVII. Tam jsem chtěl vystoupit s referátem o svobodě ducha a individualismu. Avšak znemožnili mi to dva fízlové, kteří na mě s výkřikem „Pojď sem, prase“ skočili a odvezli mě rovnou do Bohnic. Tam však měli narváno, protože právě probíhaly odvody, tak mě poslali do rodného Ústí nad Labem, kde byla výborná psychiatrička. Na základě jejích diagnóz jsem dostal modrou knížku. No, vyfasoval jsem i trestný čin výtržnictví, ale nakonec jsem byl odsouzen k soudní ambulantní psychiatrické léčbě, to jsem si chodil jednou za měsíc pokouřit s psychologem Kocourkem.    

Placák: Já taky něco řeknu. Před asi deseti lety jsme jeli do haličských Beskyd pozorovat Lemky. To nejsou ptáci, jak by si třeba mohl někdo myslet, ale Rusíni, kteří žijí na jihovýchodním Polsku. Přesnější by bylo říct žili, protože po válce je Poláci a Sověti vysídlili v rámci akce Wisła, takže jich tam žije už jen zlomek. No ale kvůli tomu to neříkám. My jsme měli sraz v jedné restauraci před nádražím v Praze, jelo nás pět, kromě mě ještě Jáchym Topol a Viktor Stoilov a taky tady přítomný Jirka Peňás. My jsme všichni přišli vybaveni do hor, tedy s batohem a v pohorkách, jen tady Peňás přišel v polobotkách a se dvěma igelitkami… A pak se stalo, že jedeme v Polsku někam autobusem, ten je plný venkovských tet s kabelami, a Peňásovi se stalo, že mu do jedné té tašky s jídlem, co si nakoupila na trhu, spadl mobil. Ta paní si toho nevšimla a Jirka se rozhodl, že se pokusí ho vylovit, začal tam nenápadně šmátrat, když vtom ten mobil začal zvonit a ta paní ho chytla v domnění, že jí krade slaninu nebo co to vezla, cha cha cha…

Děkuju pěkně za tu příhodu… Ani nevím, jestli se opravdu stala. Ale vy všichni jste autoři, básníci… Má zapsaná cesta větší hodnotu než nenapsaná?

Doležal: To je zásadní otázka. A otázka je, jestli je opravdu nutné vůbec někam chodit. Jestli není spíš pravda, co říká někde Heidegger, že nejdůležitější věci se říkají doma u ohniště.

Placák: Každým sepsáním se věci posunou, zploští, zjednoduší – a zároveň získají nový rozměr. Já si už asi třicet let píšu cestopisné zápisky, popsal jsme asi padesát sešitů, mnohé jsem mezitím ztratil, teď jich mám asi deset. A píšu si tam i kraviny. A lepím si do nich nejrůznější věci z těch cest, vstupenky na hrad, pohlednice, účtenky z hospody, nálepku z plechovky s gulášem… To je po letech úžasná věc. 

Doležal: Mně na těch cestách pomáhá fixovat vzpomínky tím, že si dělám kresby. Ne že bych byl bůhvíjaký kreslíř, ale je to určitě lepší než jen fotit.

Machovec: Psal jsem kdysi nějaké bedekry, ale to bylo na objednávku. Mně každá smysluplná cesta umožňuje získat nějaký nadhled, odstup, jinou perspektivu. Cestování může být taky strašně ubíjející a duchamorné, stereotypní a k ničemu. Ale taky můžeme pohlédnout obrácenou stranou triedru na ty naše takzvané problémy. V Indii se vás každou chvíli někdo ptá: „What country, what country?“ – A vy řeknete: „Czechoslovakia“, protože „Czech Republic“ se k nim ještě nedoneslo. A oni: „Yes, Czechoslavia, it’s very nice country, I know…“ A hned si připadáte jako v pohádce.

Rozlišoval bych mezi cestováním a putováním a také mezi makroturistikou, kde jde o stálé rozšiřování prostoru, a mikroturistikou, kdy člověk soustavně prozkoumává jedno, třeba poměrně omezené místo. Jako třeba severní Čechy, kraj Luďka Markse, kraj asi v Čechách nejlíbeznější a také nejzničenější.

Marks: Dneska je to už dost jiné. Severní Čechy nejsou už žádná divočina, ale souhlasím, že je to nejkrásnější, ale taky nejsmutnější a nejopuštěnější kraj v Čechách, pod svícnem tma. Já jsem se tam narodil, v Ústí nad Labem, ale vyrůstal jsem v Praze, odkud jsem ale po revoluci odešel, abych si splnil sen dělat kastelána na hradě. Lidi mají často o tom kraji mylnou představu, že tam jsou jenom doly a chemičky a fabriky, ale to je nesmysl, jeďte se tam ostatně podívat, je to osmdesát kilometrů od Prahy. A pokud jde o otázku, co přináší krajina pro moji tvorbu, tak já krajinu chápu jako souhrn symbolických, personifikovatelných vlastností. Obvykle vím, kde jsem, proč tam jsem, a taky vím, co to místo má za sebou. A protože jsem současně archeolog, tak i vím, co je pod zemí. To stačí vzít si pár věcí, nechat se v Teplicích odvézt někam na konečnou a můžete tři dny putovat, aniž byste se dotkli civilizace. Pak ovšem hrozí nebezpečí, že přejdete na saskou stranu a tam dostanete záchvat, ocitnete se v nějaké úplně jiné dimenzi, tam je všechno dokonale vyčištěné, každá studánka vypiglovaná, všude lavičky a naučné cedulky, no hrůza, to je člověk hned vděčný za ty naše igelity a plastové lahve, kterých je tu všude plno. Ideální by bylo vzít si od Němců půlku jejich čistoty a jim tam vyvézt půlku našeho bordelu. Pak to bude v ordnungu.

Mimochodem, Luďku, hodně lidí ti teď gratulovalo k výročí toho příbuzného z Trevíru?

Marks: To vole, to nebyl příbuznej. Aspoň rodiče to tvrdí.

Placák: Já bych se ještě vrátil k jednomu druhu putování. Já třeba chodím tam, kde mě nic neruší, kde třeba člověk ani nic zvláštního nevidí, je tam možná jen monotónní pustina, jako jsem to zažil na černém lávovém poli na Islandu, jen tak člověk jde a jde, na nic nemyslí, odpoutá se od všeho a vstoupí někam do říše svobody. A tam najednou začne pravá pouť, kterou určuje jen monotónní pohyb kroků… Ale já ještě využiju toho, že tady není Jáchym Topol, se kterým se skvěle jezdí na čundry, protože s ním je pořád nějaká legrace. Tak třeba před pár lety jedeme na ten Island, máme sraz na letišti, kam se připotácí na poslední chvíli Jáchym, sotva stojí na nohou a pořád usíná, takže ho musíme podpírat, když jdeme přes letištní kontrolu. A to si říkáme, sakra, co s ním je? A přijde se na to, že před odjezdem se stavil u svého tatínka Josefa a ten mu řekl, Jáchyme, vezmi si na cestu nějaké vitaminy, a nasypal mu je do hrsti a Jáchym hned snědl asi čtyři pilulky. No, ještě než letadlo odletělo, tak pan Topol volá Jáchymovi, že si to spletl, byly to prášky na spaní. Tím to ale teprve začalo, cha cha.