Radikalizace. Termín, který se v médiích a debatách na sociálních sítích začne skloňovat pokaždé, když dojde k podobnému útoku, jako bylo vraždění v mešitách v novozélandském městě Christchurch. Kdosi působil docela normálně, pak se radikalizoval a výsledkem byly desítky mrtvých. Snaha podobné hrůzné činy nějak vysvětlit je pochopitelná a v nějaké míře i užitečná. Může ale přinést odpovědi jenom dílčí, zlo se úhledné racionalitě vždycky v něčem vymyká, není jenom racionální, není jenom výsledkem nějakého řetězce jasně definovatelných příčin a následků. Australan Brenton Tarrant, který v Christchurchi měl střílet, takovou debatu předpokládal. Před vražděním zveřejnil manifest, kde na otázku po příčinách vlastní radikalizace také odpovídá – sarkastickými fórky. Způsobila to počítačová hra X. Nebo to byla počítačová hra Y. Nebo něco úplně jiného. Možná ale blíž odpovědi je právě ten jeho smích, legrácky a trollení, které naznačují obraz člověka propadlého do různých temných koutů internetu, kde se lidé vybíjejí také žertováním o nemyslitelném.

V jistém smyslu se ale odpověď na otázku po příčinách Tarrantovy radikalizace nabízí sama, je všude kolem, dalo by se říct. Vrah z Christchurche byl vystaven podobným impulzům jako spousta dalších lidí, reagoval na ně v podobných intencích, jenom extrémním způsobem. Uskutečnil to, čím se jiní kochají v násilnických fantaziích. Od fantazírování ke zločinu přitom nemusí být nějak strašně daleko.

Americký publicista Thomas Edsall minulý týden v New York Times publikoval text o průzkumu veřejného mínění zaměřeného na způsob, jímž lidé v Americe vnímají stoupence opačného politického tábora (autory jsou Nathan P. Kalmoe a Lilliana Masonová z univerzit v Louisianě a Marylandu). Jeho výsledky jsou značně zneklidňující. Dvaačtyřicet procent republikánů i demokratů vnímá druhou stranu jako „naprosto zlou“. Na otázku „Napadne vás někdy, že by na tom naše země byla líp, kdyby velké množství stoupenců druhé strany dnes prostě umřelo?“ odpovědělo kladně 20 procent demokratů a 16 procent republikánů. Kdyby v roce 2020 vyhrál prezidentské volby kandidát konkurenční strany, ospravedlňovalo by to násilí podle necelých čtrnácti procent republikánů a osmnácti procent demokratů. Neplatí přitom, že taková míra agrese je charakteristická pro nejméně vzdělané a informované vrstvy voličstva, naopak – ti „nejsofistikovanější“ stoupenci obou stran jsou také ideologicky nejrigidnější. Průzkum vykresluje obraz země, která sice žije v míru, v myslích nemalé části jejích obyvatel ale jako kdyby probíhala občanská válka.  

O míře politického rozdělení společností v západních zemích, mizení politického středu a dalších souvisejících jevech se píše hodně. Většinou v rámci snahy identifikovat vnější příčiny – vliv krize 2008 a imigrační krize, působení internetu, který přinesl názorové bubliny a kde počítačové algoritmy tlačí uživatele k extrémnějším pozicím tím, že jim nabízí další a další radikální obsah. Jsou průběžně konfrontováni s nejhoršími výstřelky opačného tábora, a vnímají je proto jako normu. Přijímají jaksi apokalyptické vidění, žijí ve světě, kde tak či onak jde o všechno, a taková situace přece ospravedlňuje ledacos, třeba i skutek, který by za normálních okolností byl odporným zločinem.

Dá se najít hodně argumentů pro tvrzení, že lidé jsou dnes k radikálním postojům zvenku tlačeni, jsou v tom ohledu do jisté míry pasivní, ovládáni podněty zvnějšku. Možná se ale děje ještě něco jiného. Každou společnost drží pohromadě také sdílená tabu, představa toho, co se nesmí dělat, co se nesmí myslet – je nepřípustné zabíjet lidi kvůli politickému názoru, je nezdravé se myšlenkami na to jenom zabývat. Jenomže zbavení se těchhle zábran, překročení hranice civilizace, to všechno má taky nějakou temnou přitažlivost. Je snazší jí podlehnout, když si pro to člověk najde nějaký racionálně a snad i morálně působící důvod (v Tarrantově případě to asi byla víra v letitou konspirační teorii o probíhající plánovité genocidě bílé rasy). Možná taky radikalizovaný, žádnými tabu nespoutaný být chtěl a důvod si jenom hledal. Není v tom ohledu asi sám.