Asi málokdo zpochybňuje přijímání válečných uprchlíků. Země střední a východní Evropy ukázaly, že jsou ochotné se postarat o statisíce až miliony před válkou prchajících Ukrajinců. Děsivé události tak na čas přehlušily obviňování z rasismu, pokrytectví a bezcitnosti. Jak válka pokračuje, začínají se znovu objevovat srovnání v chování k Ukrajincům s běženci z Blízkého východu. Podtextem je podezření, že Ukrajinci jsou přijímáni lépe, jelikož mají světlou barvu kůže. Jenže pokud by se postupovalo podle přání imigračních aktivistů, nebylo by možné deportovat nikdy nikoho.

Tento problém momentálně řeší Británie. Vláda s velkou fanfárou ohlásila „plán Rwanda“, podle něhož azylanty a nelegální migranty bude deportovat do Rwandy se souhlasem tamější vlády, která za to dostane zaplaceno. Cílem je snížit počet lidí směřujících do Británie. Londýn předpokládá, že většina běženců jsou ekonomičtí migranti, nikoliv lidé opravdu obávající se o vlastní život. Těm, kdo prostě chtějí do bezpečí, by mělo být jedno, zda budou ve Rwandě, nebo v Británii. Rwanda je z hlediska mezinárodního práva považována za bezpečnou zemi a na africké poměry je stabilní a rozvinutá.

Plán Rwanda je první konkrétní řešení, jak nelegální migraci do Británie omezit. Zároveň se ale spustila ostrá protireakce. Komentátoři začali politiku kritizovat jako nemorální a děsivou, na veřejnost prosáklo, že následník trůnu princ Charles jí označil za „příšernou“ a aktivističtí právníci plán zažalovali u soudů. První kolo prohráli, když soud potvrdil, že letadlo s azylanty do Rwandy může vzletět. Pak ale na základě jednotlivých žalob se podařilo snížit počet lidí určených k deportaci ze 130 na sedm. Nakonec let v posledních minutách zastavil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku. Před britským soudem také leží žaloba na legálnost celého plánu, ty předchozí směřovaly jen na onen konkrétní let.

Vláda tvrdí, že je připravena v plánu pokračovat. Změní legislativu a v případě potřeby je prý i ochotna odejít od štrasburského soudu. V politice je připravena pokračovat, jednak protože si myslí, že je to pro ni výhodné, zároveň ale stát, který nemůže regulovat, koho pustí přes vlastní hranice, ztrácí velkou dávku suverenity.

Zajímavé ale je, že v Evropě je jiný stát, který britské snažení pozoruje s velkým zaujetím. Je jím Dánsko, jež se vymyká představám o vítačských Skandinávcích. Dánsko je podle nejrůznějších žebříčků nejméně zkorumpovaná země na světě, třetí nejrovnostářštější, třetí nejsvobodnější a druhá nejšťastnější. Dánové si ale také uvědomují, že k tomu, abyste vytvořili takový malý ráj na zemi, potřebujete Dány.

I jejich levicová vláda je tak v otázkách imigrace silně napravo. Například plánuje pronajmout 300 cel v Kosovu, aby tam mohla transportovat kriminálníky-cizince. Cizinci, kteří si v Dánsku odseděli trest, mají na výběr – buď odjet ze země, nebo sedět dál. To samé se týká odmítnutých azylantů. Jsou shromažďováni ve speciálních centrech, která nesmí opustit, pokud se nerozhodnou odjet domů.

V roce 2015 do Dánska přijelo 30 tisíc Syřanů. Vláda nyní dává najevo, že je tam nechce. Socialistická premiérka Mette Frederiksenová prohlásila, že ideální počet azylantů je nula. Co se týče plánu Rwanda, tak Dánsko schválilo vlastní zákon umožňující deportaci migrantů do třetích zemí.

Jižní křídlo EU trne hrůzou, že válka na Ukrajině vyvolá migrační vlnu z Afriky. Blokování vývozu ukrajinského obilí zvyšuje celosvětové ceny jídla. V Africe a na Blízkém východě to může mít fatální následky. Naposledy, když ceny potravin vystřelily nad únosnou mez, vyvolalo to arabské jaro, které přešlo v nepokoje, občanské války a nakonec vyústilo v migrační krizi. Jih Evropy se bojí, že situace se bude opakovat. Pokud má zabránit vydírání Putinem, měl by přijmout dánskou politiku a tu, o kterou se pokouší Británie, ne tu nařízenou ze Štrasburku.