Před třemi dny navštívil Českou republiku Robert Habeck. Formálně „jen“ vicepremiér německé spolkové vlády a ministr pro hospodářství a klimatickou změnu (Němci skutečně tato dvě portfolia řeší na jednom místě) je dnes klíčovým politikem Evropy. To, že se svým resortním kolegou Jozefem Síkelou v Praze podepsal jakousi smlouvu o energetické solidaritě, což máme chápat jako slib, že při nedostatku (ruského) plynu nás Němci hned nevypnou a něco stále doteče až k nám, je dobrá zpráva zevnitř skličujícího celkového obrazu. Němci a my s nimi teď napjatě čekáme, jestli Gazprom za deset dní vyslyší hlasy ze střední Evropy, které od ruské invaze na Ukrajinu volaly po co nejrychlejším odstřihnutí od ruských surovin. Obáváme se, že nás Vladimir Putin vezme za slovo dřív, než jak jsme to za něj naplánovali.

Pokud by tento černý scénář 22. července nastal, například pod záminkou, že na Nord Streamu I jsou technické potíže, bude Habeckova role zásadní, a to i z českého pohledu. Spolupředseda Strany zelených je několik posledních měsíců v Německu konstantně nejpopulárnějším politikem. Má dar přátelského vystupování a se svým dvou-, nanejvýš třídenním strniskem (před cestou do Prahy se ovšem oholil) a klidným projevem je to zelený politik přijatelný i pro vaši babičku.

V takové chvíli zbývají klíčovému politikovi v Evropě dvě věci: přechodně vzít na milost uhelné elektrárny a pak vést své občany k askezi. I do českého zpravodajství se před třemi týdny dostaly Habeckovy výroky v tomto směru: že on sám se v životě nesprchoval déle než pět minut a teď pobyt ve sprše dál zkrátí nebo že lidem doporučuje od podzimu doma méně topit. Každý občan by měl svou spotřebu energií omezit o deset procent. Zásadní obrat, jímž Habeck svá doporučení podepřel, se do našeho zpravodajství bohužel nedostal: „Překonat vnitřního sviňáka v sobě.“ V originále ministr použil výrazu Schweinehund, česky prasopes, což ale v němčině znamená něco jako lenivé zvíře v nás. Sviňák je ten vnitřní hlas, který nám radí dívat se na televizi v županu u zapnutého topení, naložit se do plné vany, zhltnout před spaním ještě nějakou delikatesu. Otázka teď je, jestli Habeck válku německým prasopsům vyhlašuje jen na těch několik měsíců či roků, po které potrvá přechod od ruského zemního plynu k liberálnědemokratickému zkapalněnému plynu z Kataru. Nebo jestli se tu naplňuje stará představa environmentalistického hnutí, že přemnožené lidstvo ještě ke všemu moc spotřebovává. A že spotřebu je třeba jim omezit.

Habeck je dosud neobyčejně populární, teď se však množí znamení, že představy německé veřejnosti se od těch jeho vzdalují. V červnovém průzkumu společnosti Infratest dimap se 61 procent Němců vyslovuje pro další provoz jaderných bloků. Včera stanice RTL zveřejnila průzkum, podle něhož 72 procent Němců důrazně odmítá hypotetický zákon, který by pronajímatelům dovolil omezit teplou vodu na určité hodiny dne. (A zatímco proti hypotetickému embargu na plyn z Ruska byla před čtvrtrokem ve stejné řadě necelá polovina Němců, dnes jsou to skoro dvě třetiny.)

Jak ministr vyřeší tyto rozevírající se nůžky? Jsou Němci schopni vyjít na podzim či v zimě do ulic? (Bývalý evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger, s nímž Echo přinese rozhovor příští týden, odpovídá: Ano, jsou.) To budou podstatné otázky i pro nás, zemi, jejíž politická reprezentace je postižena fatalismem a nejapně se přitom vymlouvá na Berlín.