V roce 2017 klub konzervativních studentů na Middlebury College, elitní americké vysoké škole (není z kategorie výzkumných univerzit, nýbrž čtyřletých „přípravek“ liberal arts college) pozvala k diskusi Charlese Murrayho. Murray je konzervativní intelektuál, spolu s ním měla na pódiu diskutovat politoložka z Middlebury Allison Stagnerová. Murray měl mluvit o své knize Coming Apart, v níž upozornil na rostoucí segregaci mezi nejbohatšími a nejchudšími v americké společnosti, tedy téma v éře Donalda Trumpa zvlášť aktuální. Murray ale před pětadvaceti lety vydal knihu The Bell Curve (Gaussova křivka), která se zabývala souvislostmi mezi významem inteligence ve společnosti a její distribucí mezi rasami. Kniha tehdy byla liberálními kruhy označena za rasistickou a Murray si tento cejch od té doby nese. Když přijel Murray na Middlebury, levicoví studenti nejen jeho přednášku přerušili a Murrayho umlčeli, ale dokonce, když odcházel ze sálu, fyzicky napadli jeho a profesorku Stagnerovou, která musela vyhledat lékařské ošetření.

Účelem podobných akcí má být výměna názorů, ozřejmění stanovisek. Někteří studenti ale dávali najevo, že toto odmítají. Výslovně odmítali argument, že by se s Murrayovými názory měli seznámit, než je odmítnou. Hrdě prohlašovali, že jeho knihy číst nebudou. Že jim stačí to, že ho za rasistu označilo Southern Poverty Law Center.

To je na první pohled trochu zvláštní přístup od lidí, kteří se rozhodli pořídit si vysokoškolské vzdělání. Ale co je to Southern Poverty Law Center (SPLC)? Organizace vzniklá v době boje za občanská práva. Dnes, kdy je boj za občanská práva v tehdejším smyslu dávno dobojován, se SPLC etablovalo jako autoritativní zdroj v boji s tím, čemu se dnes říká „nenávist“. Mezi konzervativci ovšem SPLC už dlouho mělo pověst mimořádně tendenční organizace. Označovalo za nenávistné mnoho mainstreamových konzervativních organizací. Dnes, tedy loni, přišla na SPLC těžká doba. Začalo to, jak jinak, epizodou #MeToo ve vedení, ale odtamtud se pozornost přesunula k účetním nesrovnalostem a nesměle i k souvislosti mezi výdělky šéfů, fundraisingem a mírou nenávisti, kterou SPLC nachází ve společnosti. Jedna žena, která před časem v SPLC pracovala, vzpomíná: „Člověk, který vytvořil pro SPLC první mapu nenávisti (na Google Maps), mi vyprávěl, že po něm vedení chtělo, aby vypadala plnější. Ale není dobře, že nenávist prohrává? ptal se. Ne, potřebujeme, aby to vypadalo jako krize. Je mi jedno, jestli jde jen o dva rasisty v obytném přívěsu v Arkansasu. Je to pořád nenávistná skupina.“

Když se média a hlavně sociální sítě dostaly pod tlak, že nedělají dost pro zamezení šíření nenávisti na svých platformách, firmy hledaly řešení. Nechtěly být arbitrem toho, co je a co není přípustné, samy – jsou jen platformou, a nikoli vydavatelem, který ručí za obsah. A tak začaly uzavírat dohody s různými specializovanými skupinami, na jejichž soud se při monitorování obsahu spolehnou. Přední takovou organizací je SPLC, jež má partnerské smlouvy s Googlem, YouTube, Facebook em, Amazonem a Twitterem (ten nedávno s SPLC v tichosti rozvázal vztah).

Soudy jako výstražné značky

Když toto víte, jeví se vám celý boj proti nenávisti na sociálních sítích hned v jiném světle. Autorita organizací jako SPLC spočívá v tom, že soudy, které nad různými osobami vynášejí, fungují jako výstražné značky: sem nechoďte. Jako licence k přišití dotyčnému nálepky homofoba, rasisty, antisemity, mizogyna či alt-right, kterou mu už nikdo neodpáře. „A to víte, že XY je podle SPLC rasista?“ Můžete se dočkat na sociálních sítích reakce, když někoho takto označkovaného zmíníte. Není to skutečná otázka. Toho člověka nezajímá, zda to „víte“ či „nevíte“. Je to napomenutí: všimli jsme si tě. XY, kterého jsi jmenoval, je neosoba. Nevyslovuj jeho jméno, nepřispívej svým dílem k tomu, aby byl znám ve veřejném prostoru.

Kolem člověka určeného ke zneosobnění se vytvoří varovný karanténní kruh. Z jednotlivých překroucených a nepochopených výroků se procesem derivace vytvoří zkratky a nálepky – a na konci je člověk vyloučený ze slušné společnosti. Zcela podle logiky, že kdo lže, ten krade, a kdo krade, ten by i zabil, a kdo zabíjí, je vrah. „Antisemitismus se nachází hned vedle rasismu, antiislamismu, homofobie a sexismu jako kreténské přesvědčení, které nemá místo v našem veřejném životě a zejména ne ve vládě,“ řekl britský konzervativní poslanec Tom Tugendhat v reakci na rozhovor Rogera Scrutona pro časopis New Statesman, jenž vedl k jeho odvolání z neplacené funkce ve vládním poradním sboru pro bytovou výstavbu. Jeho kolega Johnny Mercer na to reagoval na Twitteru: „Neutrácejme na tohle čas. Tom Tugendhat má absolutně pravdu.“ Na začátku ještě použil frázi „no brainer“, což znamená něco jako „jasňačka“, ale doslova něco, na co nepotřebujete mozek. Takto účinkují varovné značky – nediskutujte, vypněte mozek a dělejte, jak máte.

Byla to reakce na dnes proslulý rozhovor, jehož autor na Scrutonovo vyhození reagoval zveřejněním selfíčka, kterak popíjí šampaňské z lahve. Vystihl tak smysl současné progresivní žurnalistiky. Člověk si vzpomene, jak někdejší Trumpův poradce Steve Bannon řekl jednomu novináři, že skutečnou opoziční stranou nejsou demokraté, ale média.

Útoky na Rogera Scrutona už jsme v Echu komentovali víckrát. Podívejme se na anatomii jedné pomluvy z posledního rozhovoru. Scruton byl mimo jiné kritizován za to, co tam řekl o Číňanech. „Vytvářejí z vlastních lidí roboty, a tak omezují, co je možné dělat. Každý jednotlivý Číňan je něco jako replikou toho dalšího, a to je strašidelné.“ Autor pro vytištěný text vyškrtl vedlejší větu „a tak omezují, co je možné dělat“, čímž ve zbylém textu zesílí nápadnost slov „replika“ a „robot“, jež mají dehumanizující konotace. Ale umíme snad ještě číst? Je jasné, že když se řekne „Číňané“, myslí se tím v tomto kontextu čínský stát, čínské komunistické vedení. Tak jako když mluvíme třeba o německém průmyslu nebo německém fotbale, tak řekneme „Němci“, aniž tím myslíme všechny Němce. Anebo ještě jinak. Kdyby nějaký cizinec napsal, že se „Češi v 70. letech rychle podřídili normalizačnímu režimu“, asi bychom chápali smysl toho tvrzení a nepokoušeli se ho vyvrátit tím, že tu bylo pár desítek jednotlivců, kteří dávali veřejně najevo nesouhlas s režimem, a tvrzení je tudíž čechofobní.

Shodou okolností tentýž týden vyšel v New York Times článek čínského spisovatele jménem Jianan Qian nazvaný „Když se ve sledovacím státě cítíte bezpečně“, jehož podtitulek zní „V Číně jsou oslavovány bezpečnostní kamery s technologií rozeznávání obličejů a mnoho občanů si myslí, že zbytek světa je bez nich nebezpečný“. Každý, kdo to téma sleduje, četl texty o tom, na jak malý odpor mezi čínskou veřejností narážejí monitorovací technologie a jak režim vynalézavě využívá digitální technologie k indoktrinaci a modifikaci chování. Je to jeden ze závažných nových fenoménů dnešní doby. Jak o něm vůbec můžeme mluvit – ve vztahu k Číně i k parametrům tohoto vývoje obecně –, vypneme-li mozek a budeme-li veškerou diskusi o něm číst očima prokurátora, který je zaúkolován někoho odstíhat?

Jordan Peterson, modelový příklad

Už i k nám dorazila pověst patrně nejúspěšnějšího kontroverzního intelektuála anglosaského světa, kanadského psychologa Jordana Petersona. Peterson je modelový příklad akce a protireakce, jež současná progresivistická vlna vyvolává. Jeho oponenti poukazují na jeho turné, na to, jak velký má Peterson ohlas na platformách jako YouTube, na jeho finanční úspěch. Kdo ho umlčuje, ptají se? Je to ilustrativní. Peterson je nejúspěšnějším z řady alternativních osobností, etablovaných v poslední době na anglosaské mediální scéně. Ti lidé nemají společnou nějakou politickou nekorektnost, pravicovost či konzervatismus. Mají společného to, že buď kritizují, anebo ještě lépe ignorují politiku identity, jež dnes kolonizovala akademický, marketingový a mediální svět. Mají posluchače a třeba i peníze. Co nemají, je rezervované postavení ve světě institucí, jež mají ve společnosti za úkol reprodukci vědění a společenských norem. Nesedí ve vládních výborech (viz Scruton), v radách nadací přidělujících granty, nepublikují v prestižních médiích. Pokud mají pozice v akademickém světě, tak jen pokud už je zastávali dřív – dnes by je nezískali. A jestliže Petersona už nikdo neumlčí, jiní, méně slavní, mohou být umlčeni snadno. Například tak, že instituce jako zmiňované SPLC vykonávají svůj poradenský vliv (můžeme už začít říkat racketeering?) i na crowdfundingové platformy jako GoFundMe a Patreon, které představují pro nezávislé osobnosti zdroj příjmů a možnost, jak obejít etablované instituce. Peterson také Patreon opustil ze solidarity s jinými, méně známými osobnostmi, které Patreon vyřadil.

Olomoucká univerzita nabídla Petersonovi hostování. Jistěže je to pokus o upoutání pozornosti a přiživení se na jeho kontroverzní popularitě. Ovšem opačná tendence, jež se s tou první tak báječně doplňuje, je už taky přítomna. „Klaus mladší je v tomto směru českou verzí kanadského psychologa a gurua konzervativní pravice Jordana Petersona, který tvrdí, že hrozí zánik západní civilizace skrze ,neomarxismus‘ a ,genderovou apokalypsu‘. Peterson na tom vydělává miliony dolarů, Klaus mladší může sbírat statisíce hlasů, především mužů středního věku, kteří poptávají staré dobré pořádky, kdy například neexistovalo hnutí #MeToo a nějaká ta facka manželce se považovala za tmel tradiční rodiny, je stále dost,“ napsal v minulých dnech Petr Honzejk v Hospodářských novinách. Klause mladšího všichni známe a úsudek si o něm můžeme udělat každý svůj vlastní. Jakou přesně funkci má přirovnání k Petersonovi?

V Petersonově knize 12 pravidel pro život se slova „genderová apokalypsa“, „#MeToo“ ani „neomarxismus“ nevyskytují. Slovo marxismus je tam přesně třikrát. Dvakrát při připomenutí, k jakým koncům vedla jeho praktická aplikace v zemích, jako je naše, a jednou ve větě. „Derrida charakterizoval své myšlenky jako radikalizovanou formu marxismu“.

Honzejk zjevně nepojímá svou roli komentátora jako toho, kdo by měl čtenářům zprostředkovat přístup k novým poznatkům. Petersona nezná, zná jen správné názory na něj. Názory, které jsou plodem toho, co Caitlin Flanaganová v americkém liberálním časopise Atlantic nazvala „zjevnou a naléhavou potřebou levice udělat z Petersona neosobu“. Názory, jež jsou prokazatelně podpírány nepravdami. Což se ukáže pokaždé, když nějaký dychtivý kritik narazí na někoho, kdo Petersonovo dílo zná.

Je až komické, jak takový kritik reaguje na požadavek, aby svá obvinění doložil, jako na nějaký faul. Ale není to komické, je to zlověstné. Připomíná to totiž naše padesátá léta. Ne tím, že by někomu hrozily uranové doly. Ale tím, jak tehdy do kulturních institucí a univerzit dorazila úderka, která se jala hodnotit vše z hlediska své prostinké totalitní ideologie. Svazáci nepřišli na univerzity, aby se něco dozvěděli. Oni to důležité o světě věděli. A podle jednoduché matrice rozhodli, kdo je protilidový a musí pryč. Znalost neplatila nic. A kdo měl vnitřní pochybnosti, potlačil je v sobě. O což se jistě postarala konkrétní existenční hrozba. Ale taky potřeba nevydělovat se z kolektivu, být na té správné straně, potřeba zastávat myšlenky, jimž přece patří budoucnost.

Peterson taky ve své knize pochvalně cituje Havla, což nás přivádí k myšlence – Havel je dnes ve světě spíš zmiňován než čten, ale co až se ho postmoderní svazáci chopí? Vzpomínáte si na jeho slova z eseje Anatomie jedné zdrženlivosti o mírovém hnutí? Ta o dvou italských feministkách, které navštívily Prahu? „Dojímaly mne: vždyť se mohly klidně projíždět po Středozemním moři na jachtách nějakých bohatých manželů (určitě by je našly) – a místo toho se trmácejí po Evropě, aby udělaly svět lepším.“ Ta věta je nepochybně „mizogynistická“. Co uděláte v situaci, kdy nebude dovoleno žádné přemýšlení, žádný kontext, žádné vážení, kdy po vás bude žádán jednoduchý výrok – Havel ano, nebo ne. Jak se zachováte?