Vypořádávat se v článku pro tisk s novou deskou Boba Dylana Rough and Rowdy Ways (Drsné a neurvalé způsoby) je docela ošemetný úkol - zvlášť pro člověka, který trochu hlubší vztah k tvorbě toho velikána (to slovo ve vztahu k úkazu Dylanova formátu zní strašně všedně, ale jiné mě nenapadá) našel až časem. Míval ho za jednoho z klasiků, s nimiž je dobré být jakžtakž obeznámen a kteří jsou hodni úcty, protože také z jejich písní se rodila hudba těch umělců, jež člověk vnímal jako bližší.

Až časem v jeho písních rozpoznal něco až spalujícím způsobem živoucího, jeden z těch skutečně velikých výkonů lidského ducha posledních několika desetiletí, tóny a slova, jež nepatří do historie ve smyslu minulosti, uzavřenosti, ale jsou součástí nějakého vyššího trvalejšího „teď“. Kdo tenhle objev udělal opožděně, bude těžko dohánět vědomostní náskok pokročilých „dylanologů“, detailně obeznámených s osmatřiceti studiovými alby, k nimž teď přibylo to další, s mnoha a mnoha bootlegy a koncertními záznamy (na nichž ty skladby znějí v rozličně znějících verzích, jež je možné inspirovaně srovnávat a ledacos z toho dovozovat), se všemi těmi texty, k nimž je možné přistupovat také jako k šifrám, z nichž je možné tahat jejich skutečný význam. Tady se dá dělat jediné - snažit se ze své relativní nedotčenosti udělat svého druhu výhodu.

Navíc, aby člověk dokázal plnohodnotně uchopit album Rough and Rowdy Ways, měl by znát o dost víc než Dylana. Měl by znát všechny autory, které písničkář na té desce cituje nebo parafrázuje, Homéra, Shakespeara, Walta Whitmana, Wallace Stevense a mnohé další. Měl by znát písně, jejichž názvy se v Dylanových textech mihnou, mít nějaký vztah k jejich autorům, měl by identifikovat narážky na konkrétní historické události - jak z těch velikých dějin, tak i třeba z umělcových osobních. A to všechno by měl znát určitým způsobem - ne jako znalost, naučenou nebo čerstvě nabytou v rámci spěšného dovzdělávání se na Wikipedii. Měl by to znát... kdysi. Měl by tu znalost, familiárnost, vztah už dávno zapomenout, aby se mu při poslechu Dylanových písní vracely jak ozvěna čehosi dávného, ztraceného někde ve vrstvách paměti, z níž píseň na chvilku vytáhla mihotavý obraz, nutně prchavý, protože paměť neudrží zdaleka všechno, tolik toho z ní vyvane, tiše a snadno, těžko se tomu vzdoruje - člověk se může snažit vypočítávat tituly písní, které utvářely jeho svět, vytvořit z těch názvů něco na způsob litanie jako Dylan v předlouhé skladbě Murder Most Foul, která jeho nové album uzavírá. A stejně je tím neuchová pro věčnost, udělá z nich jen atributy světa, který už skončil a jednou - až odejdou poslední pamětníci - bude zapomenut. A možná že zapomnění je ta „nejohavnější vražda“ z titulu. Neúprosná a nevyhnutelná, možná i pro Boba Dylana, jakkoli se člověk vzpírá připustit si možnost, že by jeho písně - nebo aspoň ty nejlepší z nich - mohly nebýt věčné. Ale třeba se ty písně odehrávají v nějakém jiném čase, do nějž skoro osmdesátiletý umělec z dálky nakukuje, když putuje světem „tři míle od očistce“, v čase, kde lidé různých dob a písně různých dob, postavy mýtů, smyšlenky i dávné lásky existují vedle sebe a společně, kde nemůže být zapomenuto nic, protože nic neskončilo.

Zní to všechno, jako kdyby Rough and Rowdy Ways byla pro posluchače nějaká „kláda“, album, které se nedá poslouchat jenom tak, člověk se musí náležitě usebrat, umýt si ruce a vyčistit si boty, než si ho pustí. Vůbec ne. Je to až klamně snadné album, pokud se člověku chce ho vnímat takhle. Písně odpovídající autorově stylizaci jako až archetypálního potulného baviče, kterému ze všech možných způsobů, jak projít podzimem života, vybral právě tenhle: jezdit po světě a hrát, za tím se nedá najít jiný důvod než hluboká potřeba. A Dylan hraje skvěle a zpívá skvěle - jeho hlas může být drsný jako šmirglpapír a projevují se v něm všechny ty roky, jsou ale slyšet spíš v emoci, kterou ten hlas nese, než v nějakém slábnutí, opotřebovanosti. Často dokonce zní na Dylanovy poměry nezvykle „pěvecky“ - možná se na tom podepsalo to, že v posledních letech nahrával kusy z repertoáru Franka Sinatry. Podobně i zpěvákova doprovodná kapela hraje výborně, protože úsporně a uvolněně - s naprostou a lehkou samozřejmostí lidí, kteří si nemusejí nic nadřít (nebo aspoň působí tím dojmem), ani se předvádět, jakýmsi způsobem jim jenom vše krásně vychází. Dylanovy písně v tomhle podání znějí tak akorát povědomě, jako kousky, jež se hrály odedávna, ale vůbec ne nudně, ten nadčasový zvuk klasického blues nebo folku Dylan a jeho spoluhráči dělají nějak svým, podávají ho se suverénní jistotou, ale také zasněností, ty písně spíš tečou, než aby se držely klasické struktury, a někdy se roztečou skutečně doširoka, poslední dvě skladby na desce mají dohromady šestadvacet minut.

Rough and Rowdy Ways je album starého muže, není ale stařecké, je prosté plačtivého sentimentu. Úvodní skladba I Contain Multitudes opakuje i v názvu snad nejcitovanější verš Walta Whitmana, velice oblíbený samožery, cítícími potřebu upozornit na svou jedinečnost a mnohovrstevnatou hloubku. Dylan ten verš v melancholicky znějící skladbě používá taky ironicky a sebeironicky, „Je ve mně Anne Franková i Indiana Jones“. Třeba by se v tom dal vidět i komentář k dnešním narcistním časům, byla by ale škoda zjednodušovat si Dylana právě takhle. Je docela výmluvné, že prakticky žádný z té spousty odkazů a parafrází v písních na jeho nové desce se nevztahuje k dnešku, výjimku tvoří úplný závěr alba, kdy dlouhou řadu titulů uzavírá názvem písně, již právě zpívá. Jinak je ale Dylanova zdrženlivost k aktuálnímu dění důsledná, i v rozhovoru s Douglasem Brinkleym pro The New York Times od otázek k tématům dneška spíš utíká, řekne jen to nejjednodušší (vražda George Floyda byla hrozná, technologie vážně ovlivňují životy lidí) a přejde k věcem, které ho zajímají víc. V tomhle je Dylan konzistentní, už dlouho odmítá být mluvčím kohokoli, zdráhá se nějakého politického angažmá, ke „kauzám dne“ se vyjadřuje minimálně. Nemyslím, že by v tom byl alibismus, nebo že by ta politická stanoviska vyjadřoval skrytě, nebo se od svého protestního období snažil distancovat - na svou dávnou účast v pochodech černých Američanů za občanská práva, vystoupení na protestních shromážděních po boku Martina Luthera Kinga je zjevně dál hrdý. Zpěvákův velký obrat v půli šedesátých let od protestsongů s akustickou kytarou ke hraní s elektrifikovanou kapelou je především výrazem odhodlání následovat - trochu pateticky řečeno - svou múzu. Tu múzu, k níž se na poslední desce obrací přímo jako Homér na začátku Iliady, aby ho přivedla domů (a ještě předtím asi jako první hvězda americké hudby v textu zmíní maršála Žukova).

Ten návrat v Dylanových nových písních se nezdá být výsledkem nějakého zrání a dospívání, není něčím, k čemu by člověk dorostl, prostě ho k němu přivádí čas, Dylan sám sebe neprezentuje jako člověka, kterého stárnutí přivedlo k nějakému zmoudření, zpívá o stísněné duši a mysli „ve válce“ - jako kdyby stárnutí v tomhle ohledu nepřinášelo žádnou úlevu. Jeho zpívané verše znějí často nesmlouvavě a drsně, vůči světu i vůči němu samému, skladba My Own Version of You je vyprávěná z pohledu člověka, který jako Victor Frankenstein slídí po márnicích, aby našel patřičné „díly“ pro znovuoživení kohosi drahého - sardoničtěji podaný obraz stárnutí aby jeden pohledal. Podobně tvrdě a nesmlouvavě zní Dylan i v dalších skladbách; Rough and Rowdy Ways není deska pro někoho, kdo hledá lacinou terapeutickou útěchu. Ten bod v čase „tři míle na sever od očistce a jeden krok od onoho světa“ není v Dylanových skladbách „pozorovatelna“, z níž by člověk četl svět lépe a sám sebe vnímal smířeněji, připravený „překročit Rubikon“. Je to místo, kam člověk přinese svoje strasti a touhy, stejně nevyřešené, nesrovnané do nějakého úhledného a smysluplného obrazu, jenom se tam k nim přidá vědomí konce. Možná odtud není tolik vidět život jako neustále se vyvíjející proud, výraznější je na něm to cyklicky se opakující. Falešný prorok, s nímž se umělec drsně vypořádává v druhé skladbě na desce, tak není nějaký zakamuflovaný portrét současného politika (podle některých Donalda Trumpa), spíš postava, jež se objevuje znovu a znovu. Ten svět, jímž procházejí všechny Dylanem zmíněné figury a umělecká díla, zvolna končí. Apokalyptický pocit, jímž je část skladeb (především ta poslední) prodchnutá, ale není až tak soudem nad současnou civilizací, jako spíš prostým konstatováním - už brzy skončí Bob Dylan, který tenhle svět zpíval. Odnese si ho někam na „onen svět“ za Rubikonem, jehož záblesky dokázal zachytit už ve světě našem, včetně zášlehů krásy přicházející odjinud, toho vzácného, co i v tomhle prchavém a pomíjivém vesmíru končit odmítá - třeba lásky a vůbec všeho, o čem se sluší mluvit zdrženlivě. Dylan slovy a tóny vyjádří i tohle - někdy s pronikavou a inspirovanou obrazností a někdy tak jednoduše, jak je to jenom možné a jak to nikdo jiný nedokáže.