Čtenáři si možná vzpomenou, že jsme zde již vyzdvihovali film Po přečtení spalte. Toto dílo bratří Coenů z roku 2008 se ukázalo jako prorocké vylíčení poměrů ve Washingtonu Trumpovy éry, lepším průvodcem než různá učená pojednání o populismu.

V závěru filmu, poté, co zpravodajská služba CIA nechápavě sleduje, jak uvedla do pohybu sérii tragikomických úmrtí, se vysoký činitel CIA ptá svého podřízeného: „Jaké si z toho bereme poučení, Palmere?“

„Nevím, pane.“

„Já taky ne. Asi že už to podruhé neuděláme.“

„Ano, pane.“

„Mě poser, jestli vím, co jsme udělali.“

Nad zprávami o domovní prohlídce ve floridském sídle Donalda Trumpa se zdá, že skutečně nikomu nedochází, co dělá a co už udělal. Zjevně se celý státní aparát kolektivně snaží, aby Amerika svou trumpovskou obsesi prožívala pořád dokola.

Jako obvykle se prokazatelná fakta mísí s domněnkami založenými na únicích informací. Na základě tohoto mixu jsou vynášeny vzrušené soudy o tom, že exprezident se může chystat do vězení.

Nevíme, zda se utajované informace, jež měl Trump přechovávat, týkaly jaderných zbraní. Nevíme, zda měla FBI u Trumpa informátora. Nevíme, zda FBI ve skutečnosti nešla po dokumentech týkajících se Trumpova loňského pokusu zvrátit výsledek voleb. To všechno někde zaznělo a je to teoreticky možné. Ale taky to mohou být, tak jako tolikrát v minulosti, nesmysly.

To, co víme, je, že Archivní správa dlouhodobě vyjednává s Trumpem o tom, že by měl vrátit některé dokumenty, které si z Bílého domu neoprávněně odnesl, že za tím účelem dosáhla vydání soudního příkazu, tzv. subpoena, že si v červnu úředníci nějaké krabice z Floridy odvezli. Víme, že žádost o domovní prohlídku odsouhlasil ministr spravedlnosti Merrick Garland a povolil ji soudce. Známe příkaz k prohlídce a seznam zabavených věcí.

Ale to je méně, než se zdá. V odtajněném příkazu najdeme jen zákony, z jejichž porušení by Trump mohl být podezřelý. Nedočteme se tam konkrétnější rozvedení toho, co a proč hodlá FBI najít. To musela obsahovat žádost o povolení prohlídky, a ta odtajněna nebyla.

I to, že žádost schválil soudce, znamená méně, než se může zdát. Jde o jakéhosi pobočného soudce („judge magistrate“), kterého jmenuje okresní soudce. Tento soudce také na sociálních sítích dával průchod svým protitrumpovským názorům, což se dočteme jen v pravicových médiích. Nyní mu spílají Trumpovi fanoušci a liberálové, kteří nic neměli proti demonstracím před domy ústavních soudců, když v červnu rozhodovali o potratech, jsou pobouřeni.

Konečně nám mnoho neřekne ani seznam zabavených předmětů, mezi nimiž jsou utajované informace. Ne každá písemnost nesoucí označení „tajné“ musí být tajná.

Tyto technické znalosti jsou v čerstvé paměti. Probíraly se totiž nedávno – v roce 2016, když FBI kvůli nakládání s utajovanými informacemi vyšetřovala Hillary Clintonovou. Tehdy to byli demokraté, kdo namítali, že to, co je Clintonové kladeno za vinu, je banální, formální přestupek. A tehdejší šéf FBI James Comey ve veřejném vystoupení vysvětlil, že její jednání bylo sice „extrémně nedbalé“, ale že ji nebude stíhat. To nikomu v FBI a na ministerstvu spravedlnosti nedošlo, že každé tehdejší Comeyho slovo, každá úleva a vstřícnost, kterou tehdy Clintonové při vyšetřování poskytli – a že jich nebylo málo –, jim teď budou předhazovány? Jak si mohli myslet něco jiného? Trump, který prohlídku – „útok na Mar-a-Lago“ – označuje za součást dlouhodobého spiknutí státního aparátu, může dokonce poukazovat na to, že „fešácké“ vyšetřování domácího serveru Clintonové vedl tentýž agent FBI Peter Strzok, který později pracoval na vyšetřování smyšlených Trumpových ruských kontaktů.

Pokud se případy Trumpa a Clintonové v něčem liší, tak v Trumpův prospěch. Americká úprava ochrany utajovaných skutečností má totiž jednu bizarní zvláštnost. Nejvyšší autoritou ve věci utajování je prezident, který může odtajnit, co chce. Jeden konzervativní právník dokonce přišel s výkladem, že prezident může odtajnit dokument pouhou myšlenkou, aniž o tom komukoli řekne. Zní to absurdně, ale to všechno by se muselo řešit u soudu.

Tím se paralely s vyšetřováním Clintonové nevyčerpávají. Tehdy přišel nějaký republikánský advokát s teorií, že Clintonová nemůže kandidovat na prezidenta, protože jeden ze zákonů, z jejichž porušení je podezřelá, uvádí mezi sankcemi, že viník „nemůže zastávat jakýkoli úřad ve Spojených státech“. Právníci se shodli na tom, že tento trest, který nikdy nebyl použit, je zjevně protiústavní. Kongres nemůže prostým zákonem přidávat podmínky výkonu prezidentské funkce, jež stanoví přímo ústava.

Jenže američtí liberálové mají zvláštní sklon, že by se pohromy jménem Trump raději než ve volbách zbavili nějakým úředním úkonem. A tak omšelou teorii znovu oprášili. Navíc ten, kdo to udělal, byl Marc Elias, právník Demokratické strany, který byl objednavatelem zdiskreditované snůšky drbů o Trumpovi známé jako Steeleova složka, již podstrčil FBI.

Připočtěme k tomu v současnosti velmi podivně probíhající vyšetřování Bidenova syna Huntera – pravicová veřejnost má před očima opravdu dost důvodů, proč FBI a priori nedůvěřovat. Někdejší Trumpův souputník Steven Bannon dokonce vyzval k zastavení financování FBI. Asi že progresivističtí demokraté měli velký úspěch s kampaní „Defund the police“, tak nechtěl zůstat pozadu.

Je docela možné, že Trump si vzal z Bílého domu nějaké suvenýry a nyní se jich tvrdošíjně odmítá vzdát. Ale to je prohřešek proti administrativnímu právu, za nějž v minulosti vysocí činitelé – dva exředitelé CIA a jeden bývalý národněbezpečnostní poradce – dostali jen pokutu a podmínku a Clintonová nic. To skutečně nestojí za první domovní prohlídku u bývalého prezidenta v dějinách. Zato to zvyšuje pravděpodobnost, že Trump se rozhodne v roce 2024 znovu kandidovat a naštvaní republikánští voliči ho masově podpoří. Jak tohle může někdo nechápat?