Britský režisér zemřel ve věku 90 let

Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Britský režisér zemřel ve věku 90 let
Nicolas Roeg: mistr dezorientace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Gramofonová deska plnila v časech mého dospívání funkci, řekněme, totemu. Předmětu, jímž člověk prokazoval svou kmenovou příslušnost. Také bývala velmi výrazným módním doplňkem, grafické dílo ve formátu elpíčka se barevností a zobrazenými lidskými typy vymykalo socialistickému realismu československých ulic. Mezi moje oblíbené „totemy“ patřila deska Davida Bowieho Low, jedna z jeho vůbec nejlepších, s výrazným obalem v ohnivých barvách, dominoval mu portrét umělce v jeho nejvíc androgynní nebo spíš mimozemské poloze. Sošný muž ztracený někde v ohnivém světě, oči upřené k něčemu konkrétnímu a zároveň vůbec nikam. Na tom obalu byl záběr z filmu Muž, který spadl na Zemi britského režiséra Nicolase Roega, jednoho z formálně nejvýraznějších tvůrců přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, jehož nejlepší filmy také dokázaly postihnout temné spodní proudy „vysmáté“ kultury té doby.  Minulý týden zemřel, bylo mu devadesát let, konec měl zřejmě pokojný, nijak neodpovídající duchu Roegova díla.

Možná nejcharakterističtější pro Roegovy filmy byla dezorientace, rozpad psychiky hrdinů nebo vůbec jejich identity. Toho dojmu celkového znejistění dosahoval také osobitým střihem, často prudkým a rychlým, dávajícím do souvislosti obrazy ne zjevně příbuzné, symboly odkazující k bůhvíčemu. Jeden otřesený producent prý jeden z pozdějších Roegových snímků ohodnotil slovy: „Nemocný film o nemocných lidech pro nemocné publikum.“ Asi se to dá říct i tak.

Než se Nicolas Roeg dostal k první režii, pracoval u filmu desítky let, později především jako kameraman, třeba na Lawrenceovi z Arábie Davida Leana nebo Truffautových 451 stupních Fahrenheita. Na konci šedesátých let spolu s Donaldem Cammellem režíroval pověstný film Představení (Performance), snímek značně skandální pověsti, v některých ohledech formálně průkopnický. Financovala ho společnost Warner, slibovala si od něho něco jako Perný den, akorát s Rolling Stones namísto Beatles. Zplakala nad výdělkem, místo rozverné taškařice dostala velmi obtížně „čitelný“ film, plný dle dobových měřítek šokujících zobrazení sexu a násilí (mimo jiné pověstný zpomalený záběr kulky prolétávající hlavou). Zneklidňující story plnou proměnlivých identit, pohlavních a dalších,  rozpadu osobnosti a vůbec všeobecné dekadence. Intelektuálně ambiciózní, plný odkazů třeba na prózy Jorgeho Luise Borgese (tehdy oblíbeného autora hlavní hvězdy filmu) a taky temné symboliky – spolurežisér Donald Cammell si zjevně zahrával s ledačím, jedna z představitelek Anita Pallenbergová, tehdejší přítelkyně Keitha Richardse, byla taky pověstná svými temnými zájmy. 

Londýnský gangster Chas (James Fox) kohosi zabije a je na útěku před svým krvelačným šéfem. Úkryt najde v příbytku vyhořelé rockové hvězdy Turnera (Mick Jagger). Vznikne mezi nimi prazvláštní parazitický vztah, Turner a jeho ekipa jako kdyby Chase vysávali, proměňovali podle nějakého svého plánu. Do toho samozřejmě hodně sexu ve dvojicích i skupinkách, prazvláštní Jaggerovy výstupy, některé z nich prý předjímaly přicházející éru videoklipu. Natáčení bylo, řekněme, bohaté na události. Film prý obsahuje záběry Anity Pallenbergové při reálné aplikaci heroinu, podobně „dokumentaristické“ jsou snad i některé erotické scény mezi Pallenbergovou a Mickem Jaggerem, Keith Richards to prý nesl dost těžce a často patroloval před domem, kde se natáčelo. Představitel Chase James Fox po dokončení filmu na několik let sekl s herectvím a v rámci duchovní očisty se stal evangelikálním křesťanem. „Warneři“ nechali dokončený film dva roky v trezoru, při zkušební projekci se pozvracela manželka jednoho z šéfů firmy. V roce 1970 se Představení do kin přece jenom dostalo. Propagoval ho výmluvný slogan: „Toto je film o šílenství. A zdraví. Fantazii. A realitě. Smrti. A životu. Vice. A versa.“ Věru magnet pro davy. V době uvedení vyvolalo Představení reakce spíš vlažné, později ale film získal až kultovní status. 

A pro Nicolase Roega představoval start jeho nejsilnějšího tvůrčího období. Vznikl během něj jeho Walkabout (1971), hypnotický snímek o dvou evropských dospívajících ztracených v australském vnitrozemí, i zmíněný Muž, který spadl na Zemi podle prózy Waltera Tevise, v němž David Bowie jako zapomenutý muž z hvězd pobývá mezi pozemšťany. Vrcholným Roegovým dílem pak je horor Teď se nedívej (1973), často uváděný mezi vůbec nejlepšími britskými filmy všech dob. Inspirovaný povídkou Daphne du Maurierové popisuje příběh truchlícího páru (Donald Sutherland a Julie Christieová): poté, co v úvodu filmu přijdou o dítě, ocitnou se pracovně v Benátkách. Vědomí ztráty, chmurné předtuchy, kulisa věčného a zároveň umírajícího města, podivné starší dámy, jestli ony to nakonec nebudou čarodějnice, krvavé nehody v ulicích, holčička v červených šatech, která hlavnímu hrdinovi někoho bolestně připomíná. To všechno Roeg spojil v zneklidňující proud barev a pocitů. Jistě vede film k finále, jehož chmurnost, bezvýchodnost jsou dlouho dopředu zřejmé. Fanouškům příběhové logiky může to vyvrcholení připadat značně dementní, Roegův film ale na konec potřeboval právě něco takového – absurdního, groteskního a hrozivého.   

Se sedmdesátými lety to silné období Nicolase Roega skončilo, pracoval sice i v následujících desetiletích, ale většinou už točil jen filmy značně prostřední, nebo ambiciózní nezdary. Každý má v životě síly rozložené jinak. A Nicolas Roeg patřil do té doby, v níž zažíval svůj vrchol. Jeho nejlepší filmy ji sice přesahovaly, nemohly ale vzniknout nikdy jindy.

2. prosince 2018