Dvě dekády vede Ateliér imaginativní fotografie na FAMU. Na téže fakultě se v osmdesátých letech vytvářel jeho autorský rukopis spojovaný později s pojmem slovenská nová vlna. Fotograf Rudo Prekop patří k silné generaci, která do tehdejší československé fotografie vnesla prvky inscenace, humoru i absurdity. Znaky inscenace a především preciznosti nesou i fotografie, které aktuálně vydává knižně pod názvem Underground / Lidský portrét.

V těchto dnech vychází vaše fotografická kniha, ve které jste zachytil příběhy vybraných undergroundových rodin. Kdy a jak se zrodil nápad na tuto obsáhlou kolekci?

Na souboru jsem začal pracovat na podzim roku 2014. Cyklus vznikl naprosto spontánně. Seděli jsme s Pavlem Zajíčkem v Kavárně u svatého Vojtěcha, protože Pavel bydlem tou dobou vedle a já jsem to měl z FAMU kousek. A Pavel tehdy řekl, že z Los Angeles má přiletět jeho dcera Gábina. Zeptal jsem se, jestli ta druhá dcera, žijící ve Švédsku, je tady taky. Odpověděl, že ano, tak jsem nabídl, že bych je mohl společně nafotit. Pak se k tomu přidal i Zajíčkův táta, kterému tehdy bylo asi 94 let. Takhle bezprostředně vzniklo první focení a bylo skvělé, že ho provázely i kuriózní momenty, kdy se na place vůbec poprvé někteří příbuzní potkali, to byly výjimečné intimní situace.

Takže na počátku byl spontánní nápad a koncepce se rodila postupně?

Mým záměrem byly studiové portréty. Zajímala mě vizuální stránka věci, konfrontace pro mě výjimečných jedinců s mladší a zároveň i starší generací. Chtěl jsem zjistit, jak se genetická informace propsala do jejich tváří. Sekundárně jsem si říkal, že ten, kdo moji knihu jednou otevře, si ten vizuální pocit bude moci zkonfrontovat s faktografií, životním příběhem, osudem. A jedno by mohlo umocňovat druhé. Ti lidé mají většinou svůj život silně vepsaný do tváře. Logicky tedy vyvstala potřeba doplnit obrazové sdělení i o faktografii.

Měl jste tedy potřebu do knihy zařadit i stručné medailonky portrétovaného…

Medailonky sepisovala Magda Kokejlová, která byla stážistkou v Ústavu pro studium totalitních režimů. Ona napsala základ a František „Čuňas“ Stárek pak zrevidoval texty s tím, co si pamatoval „z kuchyně“ konkrétních lidí, s těmi informacemi, které v encyklopediích prostě nenajdete. Chci ale zdůraznit, že moje kniha není ani encyklopedie, ani almanach, ani učebnice alternativní kultury, je to subjektivní výběr. Jde o portréty lidí, kterých si vážím a jejichž osudy mi přišly zaznamenáníhodné, zajímavé a šťavnaté.

Jakou cestou jste se pak dostal k dalším lidem z undergroundu?

Oslovil jsem nejprve kamarády, Tonyho Ducháčka a další. Takže nejdřív kamarády, známé a pak samozřejmě neznámé. František „Čuňas“ Stárek mi dělal supervizora, konzultovali jsme spolu, koho pozvat do studia dál. Důraz byl kladen, jak říká Čuňas, na dřevný androš, na generaci lidí, kteří byli v čase normalizace činní v kulturním provozu. A protože to byla rozmanitá plejáda, celá kniha je rozdělena do kapitol na hudebníky, výtvarníky, literáty, pak je tam kapitola Ostrovy svobody neboli Veselé ghetto. Tam jsou zahrnuti majitelé usedlostí a statků, kde se v sedmdesátých a osmdesátých letech scházely komunity a svobodně se projevovaly, i když jim to estébáci narušovali, bourali. Dneska bych řekl, že tohle byli manažeři svobodného kulturního provozu. A považoval jsem za nutné je do knihy zahrnout také. Postupně mi začalo docházet, že nikdo přede mnou tuhle sociální vrstvu obrazově, ve fotografiích, systematicky nezmapoval, nezpracoval. Měl jsem jasně daný koncepční úkol, s pevnými mantinely. Nešlo o volnou tvorbu, neexhibuji a nepředvádím se, naopak sloužím.

Černobílé portrétní fotografie vznikaly ve studiu?

Přesně tak, fotil jsem všechny snímky v ateliéru na FAMU. Půl dne jsem pokaždé stavěl světla, světelný park. To, co jsem nasnímal, jsou studiové portrétní fotografie. Své objekty jsem nestylizoval, nemanipuloval, neusiloval o expresi. Šlo mi o světlo, stín a výraz. Mohl jsem fotky nabušit digitálem, ale zvolil jsem si analog, tu nejsložitější cestu, časově, finančně i fyzicky. Cítil jsem ale, že musím jít touto cestou.

Jak dlouho to všechno trvalo?

Na projektu jsem pracoval osm let. Jsem běžec na dlouhou trať a rád tvořím v cyklech. Nápad je základ, ale proces a především odstup, který během procesu člověk k tématu získává, to jsou pro mne nepostradatelné věci.

Byl někdo, koho jste zamýšlel do knihy zařadit, a nepodařilo se to?

Nevzpomínám si. Spíš mě dodatečně napadalo, že tam měl být někdo další. Nedávno jsem byl u Skaláka (Miroslav Skalický, hudebník, básník a výrazná osobnost undergroundu – pozn. red.) na Magorově Vydří, kde hráli The Primitives Group se Zdeňkem Burdou, původním kytaristou, který byl v Německu a vrátil se, ten tam měl být taky… Už se mě lidi ptají, jestli budu chystat druhý díl, a hned dodají, že pro mě mají skvělý tip. V případě knihy jsem si ale dal limit šedesát osobností a ten jsem dodržel. Intuitivně jsem už cítil, že musím od toho.

V předmluvě ke knize je zmínka o rodové mozaice genofondu. Co si pod tím představit?

Jako příklad si můžeme vzít třeba úplně první focení, připomenutý Pavel Zajíček, jedna z vůbec nejvýraznějších osobností alternativní kultury, zakladatel a vůdčí osobnost uskupení DG 307, podle mého názoru jeden z největších básníků v Čechách, jeho táta, poctivý řemeslník z Radotína, Pavlovy dcery, každá typově úplně jiná, a do toho Pavlova vnoučata, no, to je učiněná rodová mozaika. V principu jsem přesvědčen, že jsem portrétoval lidi, kteří si to zaslouží, kteří podle mě prošlapávali cestu k občanské společnosti. A šli s kůží na trh. A to, co se dneska kolem nás děje, zase připomíná, že antitotalitární občanský postoj je dneska stejně důležitý jako za totáče, ne-li důležitější.

Vedle osobností z československé neoficiální kultury a jejich nejbližších jste do svazku zařadil i malíře a ilustrátora Jamese Warholu. Proč právě jej?

Jeho osobnost je odsazená, protože celé to pro mě začalo právě Warholem. Tím se pro mě jistým způsobem kruh uzavírá. Udělám nutný historický exkurz. Andy Warhol zemřel v roce 1987 po banální operaci žlučníku za dodnes nevyjasněných okolností. Těsně po jeho smrti byla založena Nadace Andyho Warhola a viceprezidentem této nadace se podle jeho závěti stal jeho bratr John. Ten na podzim roku 1987 přijel s manželkou poprvé do socialistického Československa. Zvědavost u nich zvítězila nad strachem. V Medzilaborcích učiteli místní lidušky Michalu Byckovi, který byl fanouškem Andyho Warhola, učinil John z titulu viceprezidenta neskutečnou nabídku, že kdyby se zasadil o vznik galerie, muzea nebo výstavní síně nesoucí jméno jeho mrtvého bratra, tak že on ze své pozice zařídí darování nebo trvalou zápůjčku většího počtu autorských originálů Andyho Warhola. Už sice běžela perestrojka, ale v Československu byly stojaté vody, proto byla reakce kompetentních kulturních orgánů nulová. Všichni se báli. Na druhou stranu už přece jen ledy pomalu tály a v médiích se už začínalo otevřeněji psát. Tehdy jsem jel z Prahy do Košic, odkud pocházím, a u stánku jsem si koupil Literárny týždenník, nebo to byl Kultúrny život, už nevím, a tam byl článek Návrat do rodiště rodičů Andyho Warhola. Text jsem dovezl svému kamarádovi, výtvarníkovi Michalu Cihlářovi, a v jeho vršovickém ateliéru jsem mu to položil na stůl se slovy Podívej, s tím musíme něco udělat. To byl spouštěč, spadli jsme do toho až po uši. Začali jsme jezdit do Medzilaborců, Michal tam dokonce připravil výstavu pop-artu. Do toho jsme měli mít 11. listopadu 1989 vernisáž plakátů Andyho Warhola. Rozvěsili jsme plakáty a pak došlo ke skandálu, lidi do jednoho ty plakáty rozkradli. V každém případě kdyby nepřišla revoluce, tak by nás asi zavřeli.

Takže v roce 1991 jste otevřeli první Warholovo muzeum v Evropě?

Ale vůbec ne, šlo o první muzeum Andyho Warhola na světě! V americkém Pittsburghu, kde se Warhol narodil, bylo otevřeno muzeum až v roce 1994. V Medzilaborcích jsme v podstatě zestátnili komunistický kulturák, ve kterém pak muzeum sídlilo. Po revoluci, kdy se přestali lidé bát, najednou vyšly na světlo ty pravé perly, dopisy, faksimile, kresby, Warholovy polaroidy, naprosté unikáty, které byly v rodinných archivech příbuzných v okolí.

Muzeem to pro vás nekončilo, vůdčí osobnost amerického pop-artu vás zaměstnala na další léta, je to tak?

Ano, přirozeně s prací na muzeu začal synchronně i sběr materiálů na knížku. Na to jsem pak zůstal sám, Michal Cihlář se oženil a odstěhoval na Buštěhrad. V devadesátých letech jsem byl v Americe na otevření Warholova muzea a jeho příbuzenstvo mě přijalo skoro jako adoptivního syna. Paul Warhola je boží člověk, otevřel mi rodinný archiv, relikvie, a bydlel jsem u něj na farmě, s jeho synem mám téměř sourozenecký vztah, to je James Warhola, a proto aktuální kniha Underground / Lidský portrét jeho fotkou končí.

Čím vás Andy Warhol zaujal?

Fascinoval mě člověk s genetickou výbavou z centrální Evropy, vlastně, to, že se stal ikonou pop-artu, nejameričtějšího výtvarného stylu 20. století. Stal se symbolem Ameriky. Hovořili jsme s čtyřiceti Čechoslováky, kteří se osobně potkali s Warholem, s Formanem, Chytilovou, Passerem a dalšími, pak se spolupracovníky Andyho Warhola z Factory. A právě tady vidím spojitost i s československým undergroundem, protože kdybychom si položili hypotetickou otázku, který světový výtvarník nejvíc ovlivnil společenské a politické dění v Československu, tak odpověď bude Andy Warhol, protože nebýt Warhola, nejsou The Velvet Underground, nebýt Velvetů, nejsou The Plastic People of the Universe. Milan „Mejla“ Hlavsa mi sám říkal, že Velveti byli největší impulz pro vznik kapely, nebýt Plastiků, není Charta 77, a nebýt Charty, není listopad 1989.

Ale vraťme se ještě ke knize, tou jste kapitolu Warhol definitivně uzavřel?

Vyšla v roce 2011, po dlouhých dvaadvaceti letech práce. Touto knihou jsem pro sebe uzavřel část subkultury, měl jsem rozhovory s lidmi z newyorské The Factory, s lidmi kolem Velvetů. Americkou anabázi jsem měl uzavřenou, a to pečlivě, ale ještě jsem cítil, že je přede mnou rest, že bych měl doplnit i naši domácí scénu, aby se to celé zkompletovalo, a to je Underground / Lidský portrét, o tom teď spolu mluvíme.

Fotografii jste začal studovat v polovině sedmdesátých let na Střední uměleckoprůmyslové škole v Košicích, váš poslední ročník proběhl ale za poměrně dramatických okolností…

Jako posluchač třetího ročníku jsem se zúčastnil výstavy … Od trinástej komnaty, byla to multimediální, nadčasová záležitost. Fotky, obrazy, sochy, básně, grafiky, multižánrová výstava, se kterou jsme bez přehánění předběhli postmodernu o nějakých pět deset let. Intuitivně jsme se spolužáky tušili, že není důležitá forma, ale potřeba sdělení, která se musí jakýmkoli způsobem dostat ven. Euforie z výstavy nicméně netrvala dlouho. Po čtyřiadvaceti hodinách ji zavřeli a zapečetili košičtí estébáci. Bez vysvětlení. To nám bylo sedmnáct osmnáct. Začaly výslechy, vyhazování ze školy, já jsem skončil s podmínečným vyloučením, s trojkou z chování. Rozprášili nás. S něčím takovým se místní estébáci nesetkali. A u výslechů se dokola ptali, kdo nás vede. Jestli Brno, Praha, nebo Olomouc. Mysleli si, že šlo o organizovanou akci, a nedokázali pochopit, jak je možné, že parta puberťáků připraví, naplánuje a zrealizuje takto dotažené vystoupení. Ilegálních výstav jsme měli víc, hlavně ve studentských klubech, ale tentokrát to prasklo v mnohem vyhrocenější době, podepisovala se Charta 77… Ovšem nutno dodat, že jsme vystavovali věci, které by ze zdí sundávali i dnes, obraz Vyhnání z ráje Daniela Pastirčáka, nonkomforního kazatele českobratrské církve evangelické v Bratislavě, by jistě zcenzurovali i dneska. Můj předmět doličný byla černobílá fotka, snímek ulice s plakátovací plochou, kde mi do záběru vešel stařec s hůlkou. Vysvětlení expertů přes umění košického StB bylo, v Košicích roku 1977 chodí otrhaní starci bez práce, a když přijedou hosté ze Západu a uvidí toto, co si o nás pomyslí, co je to za antireklamu naší socialistické republiky. Výslechy probíhaly celé léto 1977 a my jsme nevěděli, co bude. Všechny exponáty estébáci zabavili a odvezli do svého archivu a na začátku dalšího školního roku najednou zastavila avia na školním dvoře a všichni studenti sledovali vracení našich děl, takže proběhla jakási další vernisáž. Vyběhl náš ředitel, a aby děti neviděly ty picti prohibiti, strhl ze sebe plášť a vykrýval to závadné umění, které vynesli na půdu, zamkli a tam se exponáty zakázané výstavy postupně rozkradly. Pro mě to znamenalo, jak jsem řekl, podmínečné vyloučení. A záviděl jsem těm, kdo byli vyloučeni natvrdo, protože já byl pod permanentní výhrůžkou pípneš a letíš. V té době jsem hrál v amatérském loutkovém souboru, tak jsem se chtěl po maturitě nechat zaměstnat u loutkového divadla Košice. To se ale doslechl ředitel školy, spolužáci, co byli v Socialistickém svazu mládeže, na mne donášeli. Pak mi jednou zavolal kamarád, že na zasedání umělecké rady měl tento ředitel ideologický monolog o tom, že jsem závadný antisocialistický živel. Od kamaráda loutkoherce se mi dostalo jednoznačného a rázného upozornění: V tomto městě si práci nenajdeš!

Takže jste se rozhodl odejít do Prahy?

Odešel jsem v roce 1978. Můj tehdejší pedagog ze střední uměleckoprůmyslové školy, kterého tehdy taky vyrazili, Ivo Gil, mi pomohl a vyřídil mi práci v Krátkém filmu Praha. Nastoupil jsem jako asistent kamery. Ovšem musel jsem se ztratit košickým estébákům, protože se svým posudkem bych se nedostal nikam. Ztratil jsem se jim v Praze v davu, jenom díky tomu, že nebyl internet a že ti estébáci nebyli propojeni, Košice s Prahou. Napodruhé jsem se pak dostal na FAMU, tam jsem původně chtěl již rovnou ze střední školy.

Na FAMU pak vznikl v osmdesátých letech fenomén slovenské nové vlny, co si pod tím pojmem představit?

V Praze se tehdy sešli absolventi z bratislavské a košické uměleckoprůmyslové školy, poprvé pod hlavičkou FAMU. Na škole, ale hlavně na kolejích tak vzniklo něco výjimečného, měli jsme společné modely a modelky, foťáky a témata do debaty, večírky a náměty k tvorbě. A během jednoho mejdanu jsem prý pronesl, že když můžou mít Amíci newyorskou novou vlnu, tak my můžeme mít novou slovenskou vlnu. Někde to někdo později řekl do novin, a tak se to chytlo.

K řadě výstav vám texty psala Anna Fárová, často ji zmiňujete jako osobu vám blízkou, předpokládám, že na vás měla určující vliv…

To byla moje fotografická máma. Kurátorovala mi několik výstav, vedli jsme konstruktivní dialog, který se už nikdy s nikým v kunsthistorické rovině v takové intenzitě bohužel neopakoval.

Portréty undergroundu je putovní výstava ke knize, jsou na ní k vidění všechny portrétní fotografie?

Na doprovodné putovní výstavě je sto třicet autorských originálů, vintage printů. Na devadesát procent je kniha totožná s výstavou, občas se to trochu liší kvantitou. Chystám vernisáž v Muzeu fotografie v Jindřichově Hradci (proběhla 20. října – pozn. red.), pak se výstava přesune do Domu umění – Muzea umění města Ostravy, poté bude v Domě odborů v Jihlavě, rýsují se plány i v zahraničí. Na některých výstavách se ale budou muset dělat selekce, což nemám rád. Dnešní mluvou řečeno: musel jsem vystavené portréty zastropovat.