Stažení jednotek z Afghánistánu byl „největší debakl NATO od jeho vzniku“. To neřekl Miloš Zeman. To neřekl nějaký americký republikán snažící se z pádu Kábulu pod Bidenovým vedením vyždímat, co se dá. To řekl volební lídr německé CDU Armin Laschet.

A není to ojedinělý hlas. V Británii podle čerstvého průzkumu většina respondentů Bidenovo rozhodnutí neschvaluje, viní ho za situaci víc než Donalda Trumpa a obává se, že britští vojáci budou muset do Afghánistánu znovu. Bývalá konzervativní premiérka Theresa Mayová řekla v parlamentu: „Co to říká o nás jako o zemi, co to říká o NATO, jestliže jsme naprosto závislí na tom, jakou pozici jednostranně zaujmou Spojené státy? (…) NATO je základem evropské bezpečnosti – jaké sdělení to vysílá Rusku a Číně? Je NATO způsobilé plnit svůj smysl?“

Chaotické stažení Američanů kritizoval také třeba lotyšský ministr obrany – a baltské země patří, pokud jde o obranu, k těm nejvíce proamerickým v Evropě. Francouzští vládní činitelé se diskrétně chlubí médiím, že Francie nedbala na americké odhady a evakuovala většinu svého personálu a domorodých spolupracovníků už v červenci. A přihřívají svou oblíbenou tezi o nutnosti posílení „strategické autonomie“.

To je horší než reakce na cokoliv, co udělal Donald Trump. Protože Trump hlavně jen mluvil. Z vystoupení z NATO ani ze stažení amerických jednotek z Evropy nic nebylo. Stažení amerických jednotek ze Sýrie nemělo takový strategický význam.

Od nástupu Joea Bidena si všichni slibovali – aspoň veřejně – že „Amerika je zpět“, že se opět bude chovat ke spojencům jako ke spojencům. A místo toho se ukázalo, že Biden je Trump na steroidech.

Nejenže rozhodl o definitivním stažení z Afghánistánu, což byla Trumpova politika a také politika, která má podporu americké veřejnosti. Udělal to jednostranně, bez plánování, bez ohledu na následky. Jinými slovy, udělal to přesně tak, jak kdekdo varoval, že to udělá Trump.

A Biden se teď může vymlouvat, že situaci zdědil po Trumpovi, a kdyby to bylo na něm, udělal by to jinak. Ale Bidenova administrativa se zbavila prakticky každého, kdo pracoval pro Trumpa. Například beze slova uznání vykopla Moncefa Slaoumiho, šéfa operace Warp Speed na výrobu vakcín, nejúspěšnějšího amerického vládního programu za několik desítek let. Ale ponechala si hlavního vyjednávače pro Afghánistán Zalmaye Khalilzada. To on loni v únoru uzavřel v Dauhá dohodu s Tálibánem. To on ještě donedávna pokračoval v jednáních s Tálibánem, jež spočívala hlavně v dalších ústupcích. Že mnozí z velitelů Tálibánu, kteří se dnes na videích promenují v afghánských vládních úřadech, byli teprve loni nebo letos propuštěni z vězení, to je jeho dílo.

Proč je vlastně Afghánistán pro NATO tak důležitý? Samozřejmě proto, že se tam rekonstituují buňky al-Káidy a že se Evropa může těšit na migrační vlnu. Ale proč je tak důležitý pro osud NATO?

Američtí diplomatičtí a vojenští činitelé to zřejmě ve své většině nedoceňují. Ale Afghánistán byl pro většinu evropských zemí způsobem, jak osvědčit svou loajalitu k NATO. Už desítky let všichni vědí, že Amerika vydává na obranu násobně víc než ostatní, z nichž skoro nikdo nedosahuje dohodnutého cíle dvou procent HDP na obranu. A že samozřejmě nejde jen o čísla, ale o to, že americké ozbrojené síly mají techniku a schopnosti, jaké nikdo jiný nemá. A všichni také vědí (i když to neříkají), že se to nejspíš nezmění.

Vyslání jednotek do Afghánistánu byl způsob, jak osvědčit svou platnost v NATO. Hlavně politicky – když byl americký prezident konfrontován s tím, že Amerika tahá horké kaštany z ohně za spojence, kteří žijí lacino pod americkým obranným deštníkem, mohl aspoň říci: ale nasazují s námi životy v Afghánistánu. A Evropané zase mohli mít pocit, že na zasedáních NATO se mají právo ozvat, nebýt jen lokaji Američanů.

A životy nasazovali. Do Iráku s Američany většina Evropanů nešla, ale Afghánistán byla ta „dobrá“ válka. Málo se to ví, ale relativně, měřeno k počtu obyvatel, měla Británie v Afghánistánu ztráty srovnatelné s americkými, a Dánsko a Gruzie dokonce vyšší (Gruzie, která není v NATO, ale stála o to, je příkladem, jakou cenu je za tuto strategii také možné zaplatit: v roce 2008, ve chvíli, kdy na ni zaútočili Rusové, byly dva tisíce nejlepších gruzínských vojáků v Iráku).

V Afghánistánu od roku 2015 převzalo NATO hlavní roli v západní podpoře. Na počátku tohoto roku měli Američané v rámci mise Resolute Support, jak se jmenovala, 2500 vojáků, zatímco ostatní země dohromady 7000 vojáků. Takže není divu, že je americké jednostranné kroky zaskočily.

Zároveň ovšem byli Evropané zajatci americké strategie. Strategie, o níž se vědělo nejméně deset let, že nefunguje. Teprve Joe Biden našel odvahu od ní upustit a nenahradit ji ničím.

Připočtěme k tomu, že americký unilateralismus byl navíc velmi nekompetentní. Americké ozbrojené síly si dlouho udržovaly reputaci perfektní, bezkonkurenčně nejlepší armády. Dejte jim zadání s politicky udržitelným cílem a oni ho dokážou naplnit. Na bojišti je nikdo neporazí.

Ale debakl s pádem Kábulu, za nějž si teď pomocí anonymních citátů v médiích přehazují zodpovědnost rozvědka, ministerstvo obrany, ministerstvo zahraničí a Bílý dům, je ukazuje v jiném světle. Masivní taktické chyby jako třeba vyklizení letecké základny Bagrám v červenci jim nikdo neodpáře.

Není tedy divu, že evropští spojenci jsou otřeseni, a když Miloš Zeman vyjádří pochybnosti o smyslu NATO, zní najednou jako jeden z mnoha.