Fotbalista Deniz Naki hnal v neděli 7. ledna 2018 večer svoje silné auto po dálnici, když na něj zleva dotáhlo černé kupé. I přes hluk motoru bylo slyšet, jak zarachotily výstřely. Dvě kulky provrtaly jeho SUV. Naki prudce zabrzdil a útočníci ujeli neznámo kam. Osmadvacetiletý profesionál tušil, čím si tento pokus o vraždu vysloužil. Rodilý Kurd je odpůrcem tureckého prezidenta Erdoğana a politiku turecké vlády otevřeně kritizoval v médiích. Podobné věci se kritikům Ankary stávají.

Přesto však v události byl drobný háček, kvůli kterému se ocitla na předních stránkách světových zpravodajských institucí včetně BBC: nestala se někde v Diyarbakiru, odkud Naki pochází, ale na německé dálnici poblíž města Düren. Turecká chobotnice dosáhla i na území nejbohatšího státu EU. Nebylo to poprvé. Infiltrace silových a ideologických složek tureckého režimu do západních států nabývá v posledních letech závažných rozměrů.

Kazatelé na státní výplatní pásce

Největší předivo vlivových struktur, které obepíná turecké komunity v Německu, se jmenuje DiTiB (Německo-turecký spolek pro náboženské záležitosti). Organizace byla založena tureckým státem v roce 1984 a kontroluje v Německu nějakých 900 mešit. Její činovníci jsou placeni z tureckého státního rozpočtu a vykonávají dozor nad řadou záležitostí: co se v mešitách káže, kdo to smí kázat, jak se organizují náboženské poutě do Mekky, jak se řeší manželské a obchodní spory v komunitě, jak se spravuje hmotný majetek obce a jak vypadají vztahy s německým státem. DiTiB se rovněž intenzivně snaží o to, získat právo vyučovat islám na místních školách. Moderní turecký stát nenechává náboženství volnou ruku. Imámové jsou školeni ve státních institucích a obsah pátečních kázání byl dlouho doslovně předpisován z Ankary. Vše je řízeno úřadem pro náboženské záležitosti jménem Diyanet, který duchovní rovněž platí pravidelnou měsíční mzdou. Na výplatní pásce jsou i ti, kteří jeho jménem působí v zahraničí. Tato struktura funguje už od dob sekulárního Atatürkova režimu a jejím smyslem bylo „udržet islám na uzdě“, aby se nestal státu příliš nepřátelský. Turecko také nechce připustit, aby se v tureckém jazykovém prostoru začaly šířit jiné formy islámu (například arabské), které ve větší míře volají po násilném džihádu. Diyanet klade překážky tomu, aby Turkům kázali wahhábističtí imámové vysílaní z Perského zálivu. Určitý efekt to má. Přes veškeré problémy, které mezi Turky a Evropany na Západě panují, se turecká komunita nikdy nestala významným rekrutačním zdrojem pro Islámský stát. Turci také nepáchají proti svým spoluobčanům masový teror ve stylu Bataclanu či Nice. Dalším efektem takového uspořádání však byla skutečnost, že zájmy tureckého islámu se dosti překrývají se zájmy tureckého režimu.

Aktivita DiTiB se neomezuje jen na záležitosti víry a náboženského práva. Organizace popírá arménskou genocidu a slouží Ankaře jako informační zdroj: všichni duchovní jsou povinni posílat úřadům ve staré vlasti několikrát ročně podrobnou zprávu o událostech a osobách v jejich náboženské obci. Hranice mezi sběrem informací a špionáží je neostrá. V roce 2015 informoval německý časopis Focus, že činitelé DiTiB sestavují podrobné seznamy „vlastizrádců“, určené pro případný psychologický a fyzický nátlak. Jejich součástí mají být fotografie, adresy, pracoviště, telefonní čísla, poznávací značky vozidel a jména příbuzných. Je možné, že právě z tohoto směru přiletěly kulky, které provrtaly auto Denize Nakiho u města Düren.

Vzdělávací činnost DiTiB rovněž vzbuzuje pozornost. Organizace se snaží působit jako protiintegrační síla a odrazuje Turky od zapojení do společnosti nevěřících Němců. Její představitelé byli přichyceni při tom, jak pod záminkou „boje proti diskriminaci“ sbírají od rodičů i dětí informace o tom, kteří učitelé na tureckých školách projevují nedostatečnou úctu vůdci a prezidentu Erdoğanovi. Na školách v Kolíně nad Rýnem šířil DiTiB německy psaný komiks, který dětem představuje mučednickou smrt jako velké blaho: „Mučedník pociťuje bolest umírání, jako by to bylo jen malé štípnutí.“

Město Hamburk, které je v německé federaci jednotkou na úrovni státu, se dlouhodobě pyšní multikulturní politikou; pravicové strany zde při volbách získávají jen menšinu a magistrátu nyní vládne rudozelená koalice. Právě Hamburk jako první německý stát uzavřel s DiTiB státní smlouvu, která povýšila tureckou organizaci na významného partnera při jednání s úřady. Tuto naivitu kritizoval – kromě jiných – i Cem Özdemir, významný politik německé strany Zelených, který poměry v turecké komunitě dobře zná. Smlouva podle něho dláždí cestu k tomu, aby se na hamburských školách pod rouškou výuky náboženství šířila Erdoğanova propaganda. Rovněž v hamburském senátu byla smlouva podrobena ostré kritice ze strany CDU a AfD. Na postoji města to však nic nezměnilo a DiTiB je stále jeho smluvním partnerem. Letos na jaře přitáhl pozornost německých médií opět obsah kázání v mešitách DiTiB, který se týká války v Sýrii. Duchovní ve svých projevech šíří oficiální linii turecké vlády a organizují mezi mládeží „výlet do Turecka k našemu nejvyššímu vojenskému vůdci“. Míněn je samozřejmě Recep ErdoganTayyip Erdoğan.

Osmanští jezdci

Duchovní působení je jen jednou z pomyslných paží tureckého režimu v Evropě. Tam, kde nestačí slova, ustupuje DiTiB do pozadí. Zastrašování a násilí je specialitou jiných „firem“. Neoficiální údernou jednotkou jsou Šedí vlci, pobočka turecké ultranacionalistické organizace, jejíž člen Mehmet Ali Ağca v roce 1981 spáchal neúspěšný atentát na papeže Jana Pavla II. Šedí vlci nejsou, na rozdíl od domácích tureckých nacionalistů, zaměřeni sekulárním směrem a nemají problém s Erdoğanovým islámským pojetím Turecka. V Německu mají Šedí vlci 18 500 členů organizovaných do 303 spolků, tedy čtyřikrát více než NPD, strana flirtující s neonacismem; rozdělení pozornosti úřadů tomu však neodpovídá. Šedí vlci jsou ostře protikurdsky zaměřeni a chodí napadat Kurdy na demonstrace, několik jich zavraždili. Právě výše zmíněný DiTiB je podezřelý z toho, že udržuje neoficiální kontakty s Šedými vlky a zadává jim některé „špinavější práce“. V roce 2015 byl založen motorkářský spolek Osmanen Germania, oficiálně za účelem rozvoje boxu jako sportu. Ačkoli jeden ze zakladatelů, Mehmet Bağcı, je skutečně bývalý boxer, nedá se říci, že by spolku šlo primárně o box. Dokonce ani o ty motorky tolik nejde, řada členů je vůbec nevlastní nebo na nich neumí jezdit. Osmanen Germania mají úplně jiný smysl existence, který se vesměs neslučuje se zákonem. Pro německou policii se spolek stal okamžitě zdrojem přesčasové práce: obchod s drogami, vydírání, loupeže, nedovolené ozbrojování (granáty, samopaly), falšování dokladů, praní špinavých peněz, útoky na Kurdy a novináře, nucená prostituce, mučení, vraždy. Už rok po svém založení byli Osmanen Germania cílem policejní velkorazie, které se účastnilo tisíc policistů v šesti spolkových zemích. Takových razií se od té doby opakovalo několik. Aktuální počet členů Osmanen v Německu se odhaduje na 2500. Vláda Severního Porýní-Vestfálska konstatovala, že klub má velmi těsné kontakty na Erdoğanovu stranu AKP a že turecká vláda jeho činnost proti Kurdům a oponentům tureckého režimu buď přímo řídí, nebo alespoň podporuje pod eufemistickým označením „protiteroristické aktivity“.

Součástí takových „aktivit“ v cizině jsou i únosy členů znepřátelené náboženské organizace Fethullaha Gülena. Za poslední dva roky odvlekli příslušníci turecké tajné služby z osmnácti cizích zemí do Turecka zhruba osmdesát lidí. Aspoň tak to prohlásil začátkem dubna 2018 mluvčí turecké vlády Bekir Bozdağ v rozhovoru pro televizi Habertürk. Osmanen se občas daří pronikat i do německé státní správy. V roce 2016 bylo víc než 50 příslušníků klubu najato jako ostraha do uprchlických zařízení v okrese Lörrach. Hesenské úřady to zjistily až po roce, když bylo několik těchto pracovníků zatčeno pro jinou kriminální činnost. Smlouva byla vypovězena v březnu 2017. Zda a v jaké míře se „Osmanům“ podařilo rekrutovat některé hlídané migranty pro Erdoğanovu věc, se nejspíše nedozvíme. V březnu 2018 začal ve Stuttgartu velký proces proti vedení klubu, které je obviněno z řady násilných trestných činů. Osm mužů je považováno za natolik nebezpečné vězně, že byla přijata mimořádná bezpečnostní opatření. Soud samotný zasedá přímo ve vězení, část ulic kolem budovy je uzavřena, nad městem krouží helikoptéry. Vzhledem k rozsahu obžaloby bude projednávání případu trvat řadu měsíců.

Za vůdce, za Erdoğana

Erdoğanův režim prokázal v minulých letech schopnost mobilizovat na Západě i obyčejné Turky, kteří nepracují pro DiTiB a nejsou členy motorkářských gangů. Tato mobilizační kampaň vyvrcholila v roce 2016 sérií velkých demonstrací. Po neúspěšném pokusu o puč (15. července 2016) následovala jak v Turecku, tak v západní Evropě vlna pečlivě organizovaných shromáždění na podporu prezidenta Erdoğana. Ačkoli rozměry západoevropských akcí nedosáhly toho, co se odehrávalo v Turecku samém (v Istanbulu přišlo na erdoğanovskou demonstraci přes milion lidí), byly i tak impresivní. Největší shromáždění v Kolíně nad Rýnem přitáhlo 40 tisíc účastníků, kteří zaplavili město mořem červených vlajek s bílým půlměsícem; fotografie z akce, které tvořila tichou kulisu budova kolínské katedrály, jako by ukazovaly, jak hluboký už průnik Turecka do srdce Evropy je. Organizátoři akce v Kolíně chtěli promítat živé vystoupení svého vůdce na obří plátno, tomu však německé úřady zabránily. Velká akce se rovněž konala ve Vídni (8000 účastníků).

Zatím jediný západní stát, který se efektivně postavil vůči podobným pouličním demonstracím síly, bylo Nizozemsko. Krátce před volbami do nizozemského parlamentu vrcholila rovněž turecká kampaň kolem referenda, jež mělo poskytnout tureckému prezidentovi větší pravomoci. V referendu směli hlasovat i Turci žijící v zahraničí. Do Nizozemska byl vyslán Erdoğanův ministr zahraničí Çavuşoglu, nizozemské úřady však odepřely jeho letadlu přistání v Rotterdamu. Zuřící Ankara převelela do Nizozemska dalšího exponenta, ministryni pro rodinné záležitosti (Fatma Betül Sayan Kaya). Ta se vydala na cestu automobilem z Německa, kde byla právě přítomna. Nizozemská policie však na její minikonvoj uchystala léčku nedaleko od tureckého konzulátu. Turecká ministryně byla nakonec donucena odjet zpátky do Německa. Několik tisíc místních Turků se shromáždilo na její podporu a porvali se s policií; jinak však incident skončil překvapivě banálně, pouhými diplomatickými tahanicemi.

Moc znovuzvoleného prezidenta Erdoğana v západní Evropě možná zatím není tak velká, jak se jeví očím plným strachu. Přesto hrozbu páté kolony Erdoğanových příznivců na území Nizozemska, Německa či Rakouska není dobré podceňovat. V případě skutečně závažného konfliktu mezi západní Evropou a Tureckem by Erdoğanovi lidé mohli rozpoutat v ulicích západních metropolí podobné násilí jako kdysi henleinovci v Sudetech. Organizační strukturu a dostatek „živé síly“ k tomu nejspíš mají. Kult mučednictví, podporovaný Erdoğanovým režimem v souvislosti s válkou v Sýrii, by jim k tomu mohl dodat i odvahu.