Systém zastropování cen energií, který po zdlouhavém tlaku zavedla nakonec i česká vláda, má spoustu děr a státu jimi uteče mnoho peněz. Lepší řešení ale nikdo nevymyslel, strop musel přijít, aby trh dostal signál, že legrace skončila, říká v rozhovoru pro Echo24 analytik Dušan Vaškovic, který na trzích s energiemi strávil mnoho let. Podle něj je špatným řešením uvalit daň na zisky výrobců, nutné je zdanit přímo veškerou doma vyrobenou silovou elektřinu. Vaškovic také mluví o hrozbě ještě větší ztráty konkurenceschopnosti českého průmyslu, který krizi bez zlevnění energií neustojí.

Cenového stropu na energie už se konečně dočkali i čeští spotřebitelé. Obchodníci jim nebudou smět silovou elektřinu dodat za více než 240 eur za MWh. Pokud ji nakoupili dráž, stát jim zbytek dorovná. Je to správné řešení? Jak ho hodnotíte?

Pokud bych se na to díval z pozice toho obchodníka, přestal bych klientům okamžitě fixovat cenu a najel bych na spotový ceník, čímž bych se zbavil jakýchkoli rizik spojených s nákupem. Řekl bych si, že mi vše může být jedno, protože dostanu kompenzaci. Když budu férový, nakoupím tedy elektřinu za 500 eur, vezmu si nějakou malou marži a zbytek mi dorovná stát. Kdybych ale nebyl férový, mohu začít spekulovat. Myslím si, že tento systém má spoustu děr, skrze které státu peníze utečou.

A z pohledu spotřebitele?

Zastropování ceny de facto znamená její zafixování. Všichni odběratelé si odteď začnou nakupovat elektřinu za stejnou cenu. Odpadá pro ně riziko, protože dražší elektřinu jim nikdo nabídnout nemůže. Zároveň, pokud jim nedobíhá smlouva na fixovanou nižší cenu, nikdo jim nenabídne ani elektřinu levnější než za 240 eur.

Na nulovém riziku jsou tedy teď i spotřebitelé, i obchodníci, tedy dodavatelé. Jak z toho vycházejí výrobci?

Ano, obchodníci jsou na nulovém riziku, takže by si neměli nechávat žádnou extra vysokou marži. Když do nákupů nezahrneme obchody se zahraničím, obchodník si u nás nakoupí elektřinu od výrobce, a dotace, které od státu po zastropování ceny dostane, doputují postupně právě až k výrobci. Stát tedy musí přijít a peníze od výrobců vybrat, to je nevyhnutelné.

A ty vybere zřejmě stále chystanou windfall daní.

Jenže windfall daň, jak ji navrhovala česká vláda, tedy v podobě zdanění zisků, je nesmyslná. Daň musí dopadnout přímo na vyrobené megawatthodiny. To je v podstatě to, co navrhuje Evropská komise. Jinak stát nemá šanci vybrat peníze na to, aby kompenzoval ty stropy. Jsem obecně přesvědčen, že celoevropské řešení bude v případě řešení vysokých cen energií vždycky lepší než to národní. I u uvalení daně bude tedy lepší počkat na konkrétní konečný návrh komise.

Takže jak přesně by zdanění podle vás mělo vypadat?

Nedanit zkrátka zisky jen těch největších výrobců, tedy ČEZ, Sev.en Energy nebo EPH, ale danit přímo každou vyrobenou megawatthodinu silové elektřiny, kterou vyrobí i menší výrobci, například bioplynové stanice. Nutné je si ale také uvědomit, že do všeho nám hází vidle zahraniční obchodování. Česká republika je v produkci elektřiny soběstačná, jsme zároveň i exportéři. Velcí hráči jako ČEZ a spol. ale obchodují mezinárodně. Mohlo se tak stát třeba to, že ČEZ už část své výroby na rok 2023 prodal například nějaké francouzské firmě za nízkou cenu 100 eur za MWh. Tím si vlastně svůj zisk „vylil“. To dokazuje, proč nedává smysl uvalit daň na zisk.

A když se ještě vrátím k samotnému zastropování. Bylo to v této chvíli už jediné možné řešení, nebo viděl byste nějaké lepší?

Muselo to přijít. Trh se teď chová naprosto iracionálně, potřebuje nějaký alespoň psychologický signál, který řekne, že legrace skončila. Cena tisíc eur za MWh, to už znamená dislokovaný trh, který se urval od svého fundamentu. Samozřejmě, můžeme si říkat, že se to mohlo udělat dřív, nebo naopak později, důležité ale je, že to přišlo.

Proč se podle vás zastropovala elektřina zrovna na těch 240 eur?

To nedokážu říct. Buď si někdo z vlády chytře sehnal od všech dodavatelů data, která mají o svých zákaznících. Tak si mohl třeba zjistit, jaký objem prodané elektřiny je zafixovaný a jaký není. Ale obávám se, že takto nikdo neuvažoval a že se to nestalo, tedy že ten strop je střelený jen tak od boku.

To znamená, že stát neví a ani nemůže vědět, jaké je přesně procento firem a běžných odběratelů, kteří mají nějaké cenové fixy?

Zjistit by se to dalo, ale pro každého dodavatele je to citlivá informace. Myslím, že bez nějaké úpravy zákona to po nich stát nemůže vymáhat. Ovšem bez těchto dat je vláda při nastavování vhodného řešení cen v obrovské nevýhodě.

Co říkáte na pomoc podnikatelům? Tedy hlavně větším průmyslovým podnikům, které také čekaly cenový strop, ale žádného se nedočkaly. Jen některé z nich dosáhnou na kompenzace. Počítají s tím, že mnohé z nich to položí, pokud dosud nezavřely.

Musíme si uvědomit, že nárůst ceny elektřiny je opravdu enormní. Dříve byl standard kolem 50 eur za MWh. V energetice jsem působil přes deset let a po celou dobu byl pro nás neuskutečnitelný sen, že by se cena mohla dostat na sto eur. Tehdy se říkalo, že právě od těch sto eur se začíná měnit chování spotřebitelů, že lidé začnou přemýšlet o své spotřebě. Situaci, v jaké jsme teď, jsem opravdu nečekal. Problém je, že zbytek světa má ceny energií úplně jinde. Náš průmysl přestává být v tuto chvíli konkurenceschopný. Hlavně ten chemický nebo potravinářský. Podle mého názoru, i kdyby ten strop 240 eur za MWh platil i pro velké podniky, je otázka, zda by to ustály. Zároveň u pomoci podnikům chápu, že pro stát je to náročná úloha, že na tom nechce finančně vykrvácet.

Přímo z Bruselu od šéfky komise Ursuly von der Leyenové několikrát zaznělo, že evropský trh s elektřinou bude nutné reformovat. Co si pod tím představit?

Ten mechanismus fungování energetické burzy, kde se obchoduje spotová elektřina, je ale geniální. Problém není v burze. Stalo se pouze to, že Rus objevil naše slabé místo. Německo udělalo ve své energetické politice obrovskou chybu, když se plně navázalo na ruský plyn, ačkoliv ho k tomu nikdo nenutil. Němci tak stojí za dejme tomu osmdesáti procenty současné krize.