Na podzim 2020 opět vypukly boje o spornou oblast Náhorního Karabachu, jenže tentokrát šlo o zcela jiný druh konfliktu. Místo pohraničních přestřelek se rozhořela regulérní válka s rozsáhlým nasazením těžkých zbraní včetně balistických raket, ačkoli největší pozornost se věnovala bezpilotním letadlům. Ázerbájdžánské drony způsobily arménské straně velké ztráty a četná vyjádření jim přisuzují rozhodující podíl na výsledku války. Skutečně nastal revoluční průlom, k němuž by se měla připojit i česká armáda?

Přestože letouny bez lidské osádky na palubě působí jako výkřik nejmodernějších technologií, ve skutečnosti je jejich historie poměrně dlouhá. Už za první světové války se odehrály první experimenty s malými dálkově řízenými letounky; někteří vizionáři hned zvažovali i jejich využití k bombardování. Nejčastěji se však takové stroje uplatňovaly v roli létajících cvičných terčů. V tom se pokračovalo i během druhé světové války, byť ojediněle došlo také k dalším pokusům. Mezi nejzajímavější patřil americký program Aphrodite, v jehož rámci se pro útoky na cíle v okupované Evropě užívaly rádiem ovládané bombardéry, jejichž trupy byly naplněny trhavinami. Pokrokový nápad ale přinesl pouze malé úspěchy a při výbuchu jednoho takového stroje zemřel Joe Kennedy, bratr pozdějšího prezidenta.

Stroje pro průzkum

Situace se začala výrazně měnit až od 50. let díky dramatickému pokroku v elektronice, neboť malé tranzistory dovolovaly vyrobit přístroje pro více či méně automatické fungování letounů bez osádky. Na obou stranách železné opony se začaly vyskytovat rychlé drony s proudovými motory, které sloužily k průzkumu v hloubce území nepřítele. Američané ve vietnamské válce užívali mimo jiné letadla řady Firebee, zatímco mezi známé sovětské typy patřil Tupolev VR-3 Rejs, který provozovala i Československá lidová armáda.

Druhý směr vývoje vedl k menším vrtulovým dronům, jejichž hlavní devízou nebyla rychlost, nýbrž vytrvalost. Měly celé hodiny operovat nad bojištěm a poskytovat velitelům informace o situaci, pokud možno v reálném čase. Tím však jejich možnosti zdaleka nekončily, jak ukázali mimo jiné Izraelci ve válce o Libanon v roce 1982. Své drony tam použili jako důmyslné „návnady“, na něž syrská protivzdušná obrana vyčerpala většinu zásob munice, takže izraelské pilotované letouny mohly bezpečně uskutečnit své operace.

Průzkumné drony hrály velice důležitou úlohu i ve válce v Perském zálivu v roce 1991, kde americké armádě značně pomohly právě jimi získané informace. Došlo tam i k bizarní, ovšem symbolicky vskutku důležité události, když skupina iráckých vojáků mávala bílými kapesníky na dron, který naváděl palbu kanonů americké válečné lodě. Byl to pravděpodobně první případ v dějinách válčení, kdy se lidé vzdali stroji.

Evoluce bezpilotních prostředků pokračovala a stále častěji se mluvilo o jejich vyzbrojení, což se koneckonců zkoušelo již dřív, avšak většinou bez valných úspěchů. Průlom se dostavil až na konci století, kdy se dostal do služby později legendární dron Predator, který se tedy stal prvním úspěšným typem kategorie UCAV (Unmanned Combat Aerial Vehicle), respektive prvním úspěšně nasazeným bojovým dronem. Poprvé zasáhl do akce v roce 2002, posléze se zařadil mezi nejúčinnější nástroje boje proti teroristům.

V cílených útocích za pomoci dronů pokračovala (navzdory svým slibům) také administrativa Baracka Obamy, protože zkrátka zjistila, že jde o mimořádně efektivní řešení. Samozřejmě se nedalo vyhnout omylům, respektive civilním ztrátám, ale drony řady Predator i jejich větší nástupci typu Reaper skutečně dokázali eliminovat velkou část struktur teroristických skupin a získali si téměř démonickou pověst. Vysoko, tiše a nepozorovaně létající drony totiž představují cosi, z čeho mají obrovský strach i nejfanatičtější islamisté.

Obamova pomoc Číně

Prezident Obama však zároveň učinil i jeden velmi problematický krok, když výrazně zpřísnil pravidla pro export amerických bojových dronů. Tím nejvíc pomohl Číně, která rychle získala na trhu silné postavení díky svým dronům, jež v podstatě reprezentují levnější „klony“ Predatorů a Reaperů. Tyto stroje si proto koupili i mnozí spojenci USA z řad arabských zemí, protože Washington jim odmítl prodat „originály“.

Mezi výrobce moderních dronů se mezitím zařadilo též mnoho jiných států, například Rusko, Turecko či Írán, ačkoli dominantní pozice nadále patří USA, Izraeli a Číně. Takřka exponenciálně ale narostlo i množství civilních dronů, které plní nejrůznější účely od natáčení rodinných oslav po doručování zásilek. To vše má i svou odvrácenou stranu, jelikož kamerové drony někdy slouží také k průmyslové špionáži, zatímco ty transportní mohou nosit klidně třeba i balíčky drog, případně výbušniny.

Přesně takto nasadil upravené komerční drony i Islámský stát, takže během bojů o Mosul byly zaznamenány útoky laciných bezpilotních letadel, jež se změnila v provizorní „bombardéry“. Začalo tedy přibývat i prostředků k ochraně proti dronům, které zpravidla fungují jako rušičky ovládacích povelů a signálů satelitní navigace. Existují však i další metody, sestřelování dronů palnými zbraněmi nebo jejich lapání do sítí.

Další velké příležitosti pro operace bezpilotních letadel přinesly konflikty v Sýrii a Libyi, kam svoje bojové drony Bayraktar TB2 poslalo Turecko. V bojích o syrský Idlib i libyjský Tripolis zaznamenaly velké úspěchy a způsobily protivníkům těžké ztráty. Uspěly i navzdory tomu, že proti nim stály moderní ruské protivzdušné systémy Pancir, jejichž pověst tudíž vážně utrpěla, protože nedokázaly zajistit ochranu.

To vše ale byla jen jakási „ochutnávka“ smršti, která dorazila na podzim 2020, kdy se Ázerbájdžán rozhodl pro silové řešení vleklého konfliktu o Náhorní Karabach. V jeho plánech hrály důležitou roli právě bezpilotní stroje, jelikož Ázerbájdžán roky kupoval špičkové průzkumné i útočné drony od Izraele a díky podpoře ze strany Ankary mohl nasadit také letouny Bayraktar. Pro tureckého prezidenta Erdoğana jde tak trochu o rodinný podnik, jelikož hlavní konstruktér bojových dronů Selcuk Bayraktar je navíc jeho zeť.

Arménská strana evidentně nebyla na takový konflikt připravena a její vojáci od počátku čelili drtivému náporu. Drony systematicky likvidovaly jejich obranné pozice, zásobovací konvoje i protivzdušnou obranu, jež si proti nim připisovala jenom velice skromné úspěchy. Průzkumné drony zajišťovaly ázerbájdžánským velitelům výborný přehled o situaci na bojišti, dovolovaly přesně navádět dělostřeleckou palbu a okamžitě též hodnotit její dopady, kdežto mezi Armény způsobovaly stále větší strach, deprese a frustraci.

Třetina ztrát

Poválečné analýzy naznačují, že na konto dronů připadá okolo třetiny všech arménských ztrát, což je vskutku působivý podíl, ačkoli se nesmí zapomínat, že přibližně polovinu ztrát způsobil tradiční „bůh války“ – dělostřelectvo. Zároveň však platí, že průzkumné drony dramaticky přispěly i k vysoké efektivitě dělostřelecké palby. Také proto se nezřídka objevuje zkratkovité tvrzení, že válku o Náhorní Karabach „vyhrály drony“.

Znovu se tudíž ozývají i nekritické nadšené hlasy (většinou laiků z řad politiků a novinářů), že éra klasických zbraní je pryč, že pilotovaným letadlům již odzvonilo a že drony jsou takříkajíc „všemocným“ nástrojem. Zjednodušeně řečeno, je třeba kupovat zejména drony, nikoli tanky. Takový zjednodušený pohled se ale míjí s realitou, protože ani ty nejlepší drony by Ázerbájdžánu nedovedly samy přinést vítězství, pokud by je neprovázelo efektivní použití dalších zbraní včetně oněch tanků.

Bojové drony nepochybně dokázaly rozvrátit arménské pozice a zabránit přísunu posil, ovšem terén samozřejmě obsadit nemohly. To mohly uskutečnit zase jen „staré dobré“ pěší a tankové síly, jimž bezpilotní letouny částečně „čistily cestu“, ale které i tak prožívaly velice tvrdé boje a bez nichž by Ázerbájdžán zaručeně uspět nemohl. Karabašský konflikt zcela určitě znamená velmi důležitý zdroj poučení, ale rozhodně ne v tom smyslu, že drony řeší všechno a že by se armády měly soustředit jen na robotické zbraně.

Je příznačné, že podobné názory příležitostně zaznívají už od přelomu 50. a 60. let, kdy se o tehdejších letadlech začalo říkat, že půjde o poslední generaci pilotovaných strojů, jelikož jejich úkoly přeberou bezpilotní stroje a řízené rakety. Nic takového ovšem zjevně nenastalo a patrně ani nenastane, protože i dnes vyvíjené typy bojových letadel nejvyspělejších zemí světa stále počítají s přítomností člověka na palubě.

Žádná technika totiž nemůže člověku na dálku zajistit požadované povědomí o situaci a dosud nepanuje ani dostatečná důvěra vůči plně autonomním zbraním. Vše tedy nasvědčuje tomu, že budoucnost leží v kooperaci pilotovaných a bezpilotních letounů. Jinak řečeno, jestliže je nyní do akce vysláno šest pilotovaných strojů, za deset let vyrazí jeden pilotovaný, provázený „smečkou“ dronů. Ty mu budou poskytovat ochranu a budou plnit i zvlášť rizikové úkoly typu destrukce nepřátelské protivzdušné obrany.

Armáda ČR samozřejmě zatím nemá tak ambiciózní cíle, jelikož dnes usiluje o taktické drony s dlouhou vytrvalostí, které zajistí především průzkum, ačkoli mají být schopny nést i přesně naváděnou výzbroj. V centru pozornosti jsou zejména izraelské typy, mimo jiné IAI Heron či Elbit Hermes, jež se mohou pochlubit výbornými provozními zkušenostmi a o nichž nejednou pochvalně mluvil i velký fanoušek dronů Miloš Zeman.

Válka o Náhorní Karabach ale ukázala i to, že armády nezbytně potřebují efektivní prostředky k ochraně proti dronům, výkonné dělostřelectvo a dobře vycvičené obrněné a pěší síly. To vše musí být propojeno bezpečnou sítí velení a řízení, jež přináší synergický efekt, jelikož umožní schopnému veliteli ve správné chvíli nasadit správný nástroj. Války totiž stále (snad naštěstí?) nevyhrávají bojové drony, nýbrž především lidé.