Dlouhodobé zanedbávání investic se v Praze postupně začíná projevovat

Největší problém je diktatura menšin

Dlouhodobé zanedbávání investic se v Praze postupně začíná projevovat
Největší problém je diktatura menšin

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dlouhodobé zanedbávání investic se v Praze v posledních letech postupně začíná projevovat. Dopravu v různých částech metropole postupně ochromila uzavírka nebezpečně zchátralého Libeňského mostu a poté opravy na Žižkově uvěznily tisíce lidí v dlouhých zácpách. I Česká národní banka varuje, že ceny nemovitostí prudce rostou, protože v metropoli je kritický nedostatek bytů a stavby nových už jsou několik let na historických minimech. Primátorka Adriana Krnáčová v nedávném rozhovoru vzkázala Pražanům, že jsou s dopravou „zpovykaní“ a nemají si na co stěžovat. V Salonu Týdeníku Echo se sešli náměstek primátorky pro dopravu Petr Dolínek ze sociální demokracie, architekt a šéf metropolitního plánu Roman Koucký a Hana Landová, ředitelka právníků developerské společnosti Finep a předsedkyně sekce pro regionální a územní rozvoj Hospodářské komory.

Praha jako jediná ze čtyřiceti metropolí vyspělých zemích nemá vlak ani metro na letiště. Kdy se ho dočkáme?

Koucký: A to máme to letiště od centra ze všech nejblíž. Přál bych si, aby to bylo aspoň za dvacet let. Ale nevěřím tomu.

To zní hodně skepticky. Co tomu brání? Vůle, vize, peníze?

Koucký: Peníze jsou to nejmenší. Chybí schopnost se dohodnout a držet se nějaké dlouhodobější vize. Nikdo nedokáže jasně říct, co to tedy vlastně má být. Vlak, nebo metro? Nikdo neumí říct, kudy to má jet. Kdo do toho má mluvit.

Co se dá udělat pro to, abychom se těch kolejí na letiště dočkali?

Koucký: To je odvážná otázka. Pravděpodobně je potřeba změnit celý systém řízení Prahy. U některých staveb je potřeba omezit pravomoci městských částí, kterých je v Praze padesát sedm, a přenést je přímo na Prahu.

Landová: V tom pesimismu musím souhlasit s panem Kouckým. Dřív než za dvacet let to tady nikdo nemůže stihnout postavit. Vnitřní pražský okruhu byl plánovaný už od předválečného období. A do dneška nestojí.

Pane Dolínku, vy máte dopravu na starosti. Kdy se dostaneme na letiště po kolejích?

Dolínek: Záleží na tom, jestli se rozhodneme pro metro, nebo železnici. V případě železnice to nebude dřív než za těch dvacet let. Městské části nebo i Kladno si řeší své partikulární zájmy a nadřazují je nad zájmy celého města či republiky. Na vině je nejen tato vláda, ale zhruba osm minulých vlád. Nikdo z nich nebyl schopný jasně říct, co se má stavět. Doprava na letiště je důležitá. Jsme střed Evropy a tohle je naše priorita. Kvůli tomu, že ty koleje na letiště nemáme, přišla Praha o hodně velkého byznysu. Hodně firem tady v minulosti zvažovalo postavení svých centrál pro střední a východní Evropu. Praha neuvěřitelně ztrácela tím, jak je složité se dostat do centra. My se tady pořád oháníme tím, že postavíme železnici na letiště, když nám na ni přispěje Evropská unie. To je ale přece úplně jinak. Vláda by měla jasně říct, že je to zájem státu. Že se to zaplatí z rozpočtu. A kdyby se na to náhodou v budoucnu třeba daly i sehnat zdroje z Evropské unie, tak dobře. Ale nesmíme na tom být závislí. Musíme upozadit zájmy městských částí a ohlížení se na dotace z Bruselu. Proti novým jaderným blokům, které chce stát stavět a považuje je za prioritu, je metro nebo vlak na letiště finančně drobek. Na daních z byznysu, který by to do Prahy přitáhlo, se vybere víc peněz, než kolik ten vlak na letiště bude stát. Kdyby se u metra podařilo dohodnout na trase, pak od vydání stavebního povolení do dokončení ražby tunelů to trvá 140 měsíců.

Proč v politice chybí ta vize a vůle?

Dolínek: Stát se k Praze chová macešsky. Ve vládě převládá regionalismus. Praha se nebere jako metropole, která přináší užitek pro všechny. Souvisí to s tím, že většina ministrů dopravy a poslanců v této oblasti působící historicky byla z Moravy. Podívejte se, jak vypadají nádraží na Moravě. Podívejte se, kolik se tam staví silničních propojení. Jak se tam staví mnohem hustší síť dálnic. Přitom dodnes není dostavená důležitá dálnice Praha – České Budějovice. Nechci si stěžovat, že by někdo neměl rád Prahu. Chybí tady ale ta rozhodnost a vůle říct: Tohle je náš národní zájem.

Landová: V žádné soukromé firmě by se nemohlo rozhodování nechat takhle rozpliznout. Každý je tam přímo odpovědný za své výsledky. Když někdo ty výsledky nemá a projekty nedotahuje, prostě nemá z čeho žít. Stát i město hřeší na to, že jsou financovány z daní. Když se nějaký projekt dostane do prodlení, tak se tomu, kdo ho zpracovává, v podstatě nic nestane.

Politici, kteří jsou za to, že nefunguje doprava, zodpovědní, za to zaplatí v dalších volbách. Teď se to zrovna otestuje na podzim.

Landová: Jenže právě v té komunální politice se dostávají ke slovu lokální zájmy, které často přímo maří záměry města nebo státu. Proto je potřeba jasně říct, co jsou priority města a priority státu.

Dolínek: Bylo by potřeba říct, do kterých projektů by neměly lokální radnice zasahovat, protože jsou to priority města. Nebo by maximálně mohly zasahovat jen na začátku.

Za neschopnost dát dohromady dopravu v Praze může víc neschopnost vlády a sněmovny než neschopnost vedení města?

Koucký: Základní problém je v neschopnosti společnosti udržet jakékoli priority. Nechci tady hájit vedení Prahy, ale sami s tím nejsou schopni nic udělat. Česká společnost je na tom hůř než jiné evropské země. Nejsme schopni vidět priority a jasně si narýsovat jednotlivé kroky, které vedou k jejich splnění.

Dolínek: Praha má své priority, které ale nemůže uskutečňovat. Tou nejvyšší prioritou v oblasti mimopražské železnice není doprava na letiště, to je ročně asi šestnáct milionů lidí. Nejvyšší prioritou je rychlé propojení železnicí například s Brnem. Jsou nějaké varianty, kudy by to mělo vést. Stát ale ještě pořád nerozhodl, kudy to bude. Stát za dvacet let nebyl schopen říct, kudy to povede. Prahu to silně omezuje v územním plánu, ale nic s tím nemůže dělat. Právě proto se budeme snažit prosadit zákon o vysokorychlostních tratích.

Zleva Roman Koucký, Lenka Zlámalová, Hana Landová a Petr Dolínek. - Foto: Jan Zatorsky

Ta neschopnost rozhodovat pramení ze strachu z kriminalizace za investování veřejných peněz, nebo obecně z nedostatku odvahy rozhodovat?

Koucký: Z obojího. Zhoršuje se to. Dlouhodobě přemýšlím, proč všichni nesnášíme nové věci. Přitom máme nejnovější telefony. Ale nepřipustíme novou výstavbu. My si sami v sobě zakazujeme rozvíjet své krásné město, aby bylo konkurenceschopné a dobře se tady žilo. Bohužel k tomu přispívají i média. Málokdy pochválí něco, co se staví nebo má stavět. Spíš s oblibou píšou: Konečně někdo bojuje proti novým stavbám. Od poloviny devadesátých let se to každým rokem zhoršuje. Nejsme schopní najít novináře, kteří by podpořili nové věci.

Opravdu? Vzpomeňte si na debatu o blobu Jana Kaplického na Letné. Média ji skoro unisono až freneticky podporovala.

Koucký: To bylo jednou. Jednou za dvacet pět let. To se stal zázrak, že se společnost postavila za novou stavbu. Jedinkrát od revoluce v roce 1989.

Vaše mosty v Troji a Ústí nad Labem jsou v médiích dlouhodobě chválené jako špičková dopravní architektura.

Koucký: Ale až poté, co byly hotové. Ten most v Troji mi sebral deset let života. Nikdo už si nevzpomene, jaká nedůvěra to provázela na začátku.

Landová: Vždycky se nejhlasitěji ozývají ti, kdo něco nechtějí.

Koucký: Nejhorší je diktát menšiny. Zaměňování zájmu nějaké skupiny za veřejný zájem. To je největší problém české společnosti.

Dolínek: Když teď probíhá stavební řízení na Praze 5 kolem Radlické radiály, je tam pět set připomínek. Většinou připomínky lidí, kteří tam před deseti dvaceti lety, když se ta stavba začala projektově připravovat, nebydleli. Věděli, že tam ta komunikace má vést. Teď si najímají právní kanceláře a zavalují to stovkami připomínek. Najednou se tam cítí doma a vadí jim, že se tam má stavět.

Těmi největšími brzdiči jsou různé ekologistické, často spíš racketeeringové spolky?

Koucký: Racketeeringové? To jsem ještě neslyšel, to je trefné. Je pravda, že média často líčí developery jako zlo, a „občanské spolky“ jako ztělesněné dobro.

Landová: Spousta takových připomínek přichází na projekty, které se stavějí v místech, kde bývala brownfieldová území (různé tovární haly – pozn. red.). Praha jasně říká, že to má být brownfieldové území. Proti likvidaci staré školy se tam brání lidé, kteří dávno děti ve škole nemají.

Je tady ta možnost menšin sabotovat rozvoj měst větší než jinde v Evropě?

Koucký: Bezpochyby. Tady například můžete dát podání, kterým ovlivníte stavební nebo územní řízení a různě vstupujete do procesu stavby, aniž za to musíte zaplatit. To je unikát. To nikde v civilizovaném světě není. Kdokoli může bez zodpovědnosti cokoli zrušit. Za to, že něco maříte, nenesete vůbec žádnou odpovědnost. Když sem přijedou moji kolegové ze zahraničí, zírají a ptají se: Oni tady fakt mohou protestovat zadarmo?

Landová: Jako příklad se často dává Rakousko. Tam to funguje tak, že veřejnost je ve stavebním a územím řízení zastoupená ombudsmanem. To je člověk, který má nějaké adekvátní vzdělání, přehled a té věci rozumí. U nás může kdokoli namítat cokoli. Přestože o tom vůbec nic neví a nemá na to vůbec žádnou kvalifikaci. To je, jako kdybyste si šli nechat vytrhnout zub ke kadeřnici. Ve stavebním řízení je běžné, že se někdo jako kadeřník vyjadřuje k něčemu, o čem nic neví.

Dolínek: U těch staveb městského či národního charakteru není potřeba z rozhodování úplně vyloučit veřejnost. V nějaké fázi je vhodné, aby mohli lidé říct své připomínky. U nás je ale těch momentů, kdy do toho může laická veřejnost vstoupit, příliš mnoho. Dnes má ale každý šanci zdržet jeden projekt třeba čtyřmi pěti zásahy v různé fázi příprav.

Pane Koucký, vy říkáte, že Praha se rozpadá. Kde?

Koucký: Praha žije z podstaty. Už desetiletí neinvestuje do svého rozvoje. A jednou to vyhřezne. Libeňský moc není ničím jiným než špičičkou velkého ledovce. V Praze se nestaví. Vždycky když se něco podaří, je to zoufalé vítězství jednoho projektu za deset let.

Landová: Délka projektu od začátku do konce se za posledních deset prodloužila ze tří na sedm let. Počet nově zahájených staveb bytů je nejmenší za posledních dvacet let. Centrální banka upozorňuje, jak prudce se rozevírají nůžky mezi narůstajícím počtem obyvatel Prahy a stavbou nových bytů. Ti lidé se pak stěhují za Prahu do Středočeského kraje, odkud pocházejí naše dopravní kalamity.

Koucký: Roky upozorňujeme, že pokud se bude město rozpínat a budeme stavět na okrajích a zabírat tam cennou zemědělskou půdu, bude se prudce zhoršovat dopravní situace. To se děje. Je to neekonomické, neekologické a neetické.

Nevychází ale veřejná skepse z nové výstavby i z toho, že řada zásahů do měst byla dost nepodařená? Ošklivé barvy fasád. Budovy, které mají ke kráse opravdu daleko...

Koucký: Je pravda, že přístup k městu za posledních padesát let vede k takovému pesimismu a odmítání nového. Architektura si za to může částečně sama. Na druhou stranu je stejně nebezpečné nevidět ty kvalitní věci, nepropagovat je, nevidět, co se děje v civilizovaném světě.

Co nejužitečnějšího se v Praze za posledních dvacet let postavilo?

Dolínek: Trojský most. To je přesně architektura funkční a zároveň ceněná. A byla odvážná. Tehdy se rozhodlo, že tam nepatří žádná pseudolávka pro dvě auta, ale skutečně funkční a zároveň krásný most. A pak tunel Blanka. Já bych u něj víc tlačil na efektivitu a nedělal bych ho tak pompézní. Praze ale navzdory celé veřejné debatě o něm opravdu pomohl.

Koucký: Jako architekt musím říct, že Blanka je opravdu hnusná. Jako člověk, který žije v Praze a musí se po ní rychle pohybovat, musím říct, že je to ideální řešení. Špatná architektura, která určitě mohla být mnohem levnější. Provozně to ale funguje dobře.

Landová: Blanka je nezbytná. Škoda že se nepostavily i další návazné přípoje na okruhu. Každý Pražan by ocenil, kdyby už se podařilo dokončit celý okruh. Všichni se roky vymezovali proti primátorovi Pavlu Bémovi. Když vidíte, co se děje dneska, slýcháte: Zaplať pánbůh za něj. Soukromým developerům se velmi povedl Anděl. Když si vzpomenete, jak to na té křižovatce vypadalo před dvaceti lety – a jak to vypadá dnes, kdy je to funkční, živá část města. Když dáte vedle sebe ty dvě fotky – tehdy a dnes –, je to obrovský rozdíl.

Koucký: Zrovna Zlatý anděl od Jeana Nouvela je krásná architektura.

Když poslouchám vaši velmi kritickou debatu, tak to paní primátorka Krnáčová dost přehnala, když řekla, že Pražané jsou „zpovykaní“.

Koucký: Praha je zázrak. Ekonomický a sociální zázrak. Když si vezmete všechny možné investiční a rozvojové ukazatele, tak Praha už měla dávno zkrachovat. Měla být špinavá, neuklizená a všichni jsme se tady měli poprat. To znamená, že Praha, přestože žije z podstaty, je na tom velmi dobře. Je stále krásným a zajímavým místem k životu. Čekáme na to, kdy se společnost dostane na ještě hlubší dno a začne s ní konečně něco dělat. My jsme příliš zpovykaní na to, abychom se o ni začali starat. Je otázka, jak dlouho ten život z podstaty ještě vydrží.